49 C 70/2022-36 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se domáhal, aby soud uložil žalovanému zaplatit žalobci 29.445,62 Kč s úroky a úroky z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež rozvedl, a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že se žalovaným dne 25. 8. 2019 uzavřela společnost [právnická osoba], smlouvu o spotřebitelském úvěru, podle níž žalovaný čerpal v hotovosti 30.000 Kč a tuto se zavázal spolu se sjednaným úrokem a dalšími poplatky, které žalobce dále rozvedl, zaplatit v 14 měsíčních splátkách po 3.984 Kč. V rozporu s ujednáním účastníků žalovaný zaplatil pouze částku v celkové výši 11.999,99 Kč, jinak ničeho. Smlouvou ze dne 19. 7. 2021 byla pohledávka za žalovaným postoupena žalobci. O postoupení byl žalovaný informován přípisem odeslaným dne 9. 8. 2021. Žalobce vyzval žalovaného před podáním žaloby k zaplacení dlužné částky, marně. 2. Žalovaný se ve věci – ač k tomu soudem vyzván – ve lhůtě mu k tomu soudem určené ani do dnešního dne nevyjádřil. K jednání soudu nařízenému na 13. 9. 2022, ač předvolán řádně a včas, se pak bez omluvy nedostavil, aniž soudu sdělil jakýkoli důvod, který by mu v účasti bránil. Za této situace soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného. Jednání se neúčastnil ani žalobce, který svou neúčast omluvil (zároveň však svou absencí soudu znemožnil postup podle ustanovení 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.). 3. Ke zjištění skutkového stavu věci soud provedl tyto důkazy a učinil z nich následující skutková zjištění: 4. Ze žádosti o úvěr ze dne 25. 8. 2019 soud zjistil, že je v ní uveden příjem žalované v částce 21.833 Kč (což ovšem není nijak doloženo, z výplatních lístků žalované vyplývá podstatně nižší příjem, srov. níže), výdaje na bydlení v částce 5.000 Kč měsíčně, náklady na dopravu, jídlo a osobní náklady v částce 8.040 Kč (což opět není nijak doloženo), tj. celkové měsíční výdaje v částce 13.040 Kč, a takto je vypočten„ použitelný měsíční příjem“ v částce 8.793 Kč. 5. Ze smlouvy o ubytování ze dne 26. 7. 2019 soud zjistil, že poskytovateli úvěru bylo před podpisem smlouvy známo, že žalovaná bydlí na ubytovně se dvěma nezletilými dětmi (nar. 2009 a 2013) a že v této ubytovně má zajištěno bydlení na dobu určitou 1. 9. 2019 – 31. 1. 2020 (tzn. velká část období, po nějž podle smlouvy o úvěru, byla mimo toto období, a poskytovatel úvěru si nemohl učinit závěr o tom, jaké bude mít žalovaná náklady na bydlení). Poskytovatelem ubytování bylo [územní celek], jednající vedoucím Odboru sociální péče [stát. instituce]. Ač ze smlouvy není bez dalšího zřejmé, jakou částku za ubytování žalovaná měla platit, lze ze smlouvy dovodit nepřímo, že finanční situace žalované byla velmi, velmi špatná (v opačném případě by jí nebylo ze strany města poskytnuto sociální bydlení). Jde o skutečnost obecně známou, jež mohla a měla obezřetného poskytovatele úvěru nepochybně varovat. 6. Z výpočtového listu soud zjistil, že žalované byly předepsány platby za užívání bytu v částce 4.925 Kč měsíčně. 7. Z dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 27. 6. 2019 soud zjistil, že před uzavřením smlouvy o úvěru žalovaná měla sjednaný pracovní poměr na dobu určitou (z dohody nicméně není zřejmé, zda se jednalo o pracovní poměr na čtyřicetihodinovou týdenní pracovní dobu, či zda žalovaná měla zkrácený úvazek). 8. Z výplatních lístků žalované soud zjistil, že žalované byly výplaty vyplaceny v těchto částkách: za květen 2019 v částce 13.844 Kč, za červenec 2019 v částce 19.667 Kč, za červen 2019 v částce 18.489 Kč. 9. Ze smlouvy o úvěru [číslo] soud zjistil, že dne 25. 8. 2019 žalovaná převzal částku 30.000 Kč v hotovosti od [právnická osoba], že podepsala smlouvu o úvěru, v níž bylo sjednáno čerpání částky 30.000 Kč a její splácení spolu s úroky a dalšími poplatky v 14 měsíčních splátkách po 3.984 Kč. 10. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 7. 2021 ve spojení s oznámením o postoupení pohledávky ze dne 5. 8. 2021 soud vzal za prokázané, že pohledávka za žalovanou byla postoupena žalobci 11. Z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a z listiny označené„ KIE C/3 [číslo]“ soud neučinil žádné pro rozhodnutí ve věci určující skutkové zjištění. 12. Po takto provedeném dokazování soud učinil tento závěr o skutkovém stavu věci: Dne 25. 8. 2019 [právnická osoba], a žalovaný podepsali smlouvu o úvěru o shora uvedeném obsahu a žalovaný od [právnická osoba], převzal v hotovosti částku 30.000 Kč. Soud nemá za prokázané, že by [právnická osoba], jakkoli (reálně) před uzavřením smlouvy ověřoval schopnost žalovaného úvěr splatit, a ověřoval-li ji, učinil zcela neadekvátní závěry. Z předložených listin je zřejmé, že příjem žalované za poslední tři měsíce byl průměrně 17.200 Kč, finanční situace žalované byla nepříznivá do té míry, že jí bylo umožněno bydlení na ubytovně po omezenou dobu, a to za minimální náklady v částce 5.000 Kč měsíčně, přitom se jednalo o platbu za bydlení žalované a jejích dvou nezletilých dětí. Po odečtení nákladů na bydlení od průměrného příjmu žalované zbývala částka cca 12.200 Kč měsíčně, což je částka – s přihlédnutím k tomu, že měla sloužit k obživě žalované a jejích dvou nezletilých dětí – dosti nízká. V žádném případě se nejeví reálné, že by bylo v silách žalované z této částky po dobu 14 měsíců splácet částku cca 4.000 Kč a přitom zabezpečit alespoň základní životní potřeby rodiny (nehledě na to, že nebylo jisté, zda bude moci bydlet na ubytovně i po 31. 1. 2020, a zda nebude muset na bydlení vynakládat výrazně vyšší částku). Žalovaný čerpal částku 30.000 Kč v hotovosti, vrátil pak částku 11.999,99 Kč Smlouvou ze dne 19. 7. 2021 byla pohledávka za žalovanou postoupena žalobci, žalovaná o tom byla informována. 13. Po právní stránce pak soud věc posoudil takto: Smlouvu o úvěru ze dne 25. 8. 2019 soud hodnotí jako absolutně neplatnou, neboť právní předchůdce žalobce zjevně před uzavřením smlouvy o úvěru nijak, natož s odbornou péčí, neposoudil schopnost žalovaného úvěr splácet, když reálně nezjišťoval, případně adekvátně neposoudil majetkové poměry žalovaného, jeho příjmy, výdaje atp., nezjišťoval jiné případné dluhy a splátky žalované aj. Tím porušil svou povinnost uloženou mu ustanovením § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. S ohledem na důsledky, které nesplnění této povinnosti má též pro širší společnost (neboť důsledky neschopnosti dlužníka dluh splácet se nedotýkají jen dlužníka, ale též společnosti jako celku, když na ni mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence; k tomu shodně srov. též odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru v projednávané věci též zjevně narušuje veřejný pořádek, a hodnotí ji jako absolutně neplatnou podle ustanovení § 588 o. z. (k neplatnosti smlouvy o úvěru v důsledku neposouzení schopnosti dlužníka úvěr splácet srov. též závěry Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, či Ústavního soudu v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18; k totožným závěrům dospěl též Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18). Pro úplnost soud dodává, že nahrazené zákonem vymezeného účelu zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele paušálními částkami životního minima atp. nelze akceptovat. Žalobce jako profesionální poskytovatel nebankovních úvěrů měl požadovat doložení reálných výdajů žalovaného, především výdajů spojených s bydlením a dalšími životními náklady (shodně srov. též rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 3. 2022, sp. zn. 74 Co 74/2021). 14. Ze všech shora uvedených důvodů soud smlouvu o úvěru ze dne 25. 8. 2019 hodnotí jako absolutně neplatnou, tedy z ní právo nelze přiznat. Právnímu předchůdci žalobce ani žalobci tak nevzniklo a nelze mu přiznat právo na zaplacení smluvního úroku či jiných plnění ze smlouvy. 15. Protože však žalovaný čerpal částku 30.000 Kč, došlo u něho k bezdůvodnému obohacení podle ustanovení § 2991 odst. 2 o. z. a toto obohacení je povinen žalobci vydat podle ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. 16. Vzhledem k tomu, že dosud mu zaplatil (podle tvrzení žalobce, jež žalovaný nijak nezpochybňoval) částku 11.999,99 Kč, zbývá vydat 18.000,01 Kč. Splatnost této částky pak soud – v souladu s ustanovením § 87 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, které je v tomto případě speciální úpravou pro vypořádání vztahu z bezdůvodného obohacení (shodně srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021) – uložil žalované plnění ve splátkách po 1.500 Kč měsíčně, když tuto částku považuje soud za maximální možnou s přihlédnutím k finančním možnostem žalované, jak jsou zřejmé z obsahu spisu (srov. skutková zjištění soudu o příjmu cca 17.200 Kč měsíčně, přičemž tato částka musí pokrýt náklady na bydlení a další, alespoň základní, životní potřeby pro sebe a své dvě nezletilé děti). Ze všech shora uvedených důvodů soud rozhodl, jak ve výroku I. uvedeno. 17. Ve zbývající části pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.). 18. O náhradě nákladů říz