94 C 64/2022-98 — Městský soud v Brně

1. Žalobou podanou k Obvodnímu osudu pro Prahu 1 14. 2. 2020 se žalobkyně domáhala zaplacení částky 68 415,76 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru ze dne 9. 7. 2013 uzavřené mezi žalovaným a společností [právnická osoba], [IČO]. Žalovanému byla poskytnuta částka 102 000 Kč na koupi osobního vozidla, kterou měl vrátit v měsíčních splátkách po 5 494 Kč (24 splátek). Žalovaný nesplatil dluh řádně a včas, pohledávka byla následně postoupena žalobkyni. 2. Soud zjistil tyto skutečnosti: 3. Dne 9. 7. 2013 si žalovaný a společnost sjednali [právnická osoba] smlouvu o spotřebitelském úvěru, v níž se [právnická osoba] zavázala poskytnout částku 102 000 Kč na koupi vozidla Fiat Croma a žalovaný se zavázal prostředky vrátit společně s poplatky a úroky 29,30 % ročně ve 24 měsíčních splátkách po 5 494 Kč (smlouva o úvěru ze dne 9.7.2013 na č.l. 54 včetně splátkového kalendáře ze dne 9.7.2013 na č.l. 53). 4. V souvislosti se sjednáním smlouvy společnost [právnická osoba] prověřovala majetkové poměry žalovaného, kdy žalovaný v matričním listu klienta ze dne 9.7.2013 (č.l. 82) uvedl, že je živnostníkem s ročními příjmy 900 000 Kč a rozdílem příjmů a výdajů ve výši 300 000 Kč, nemá vlastní jmění a je bez závazků. Částka 300 000 Kč odpovídá měsíčnímu příjmu 25 000 Kč. Poměry žalovaného, zejména jeho případnou zadluženost, společnost [právnická osoba] prověřovala lustrací v dlužnických databázích (tabulka NRKI na č.l. 48) a interní analýzou (tabulky, týkající se externích splátek č.l. 47, 48). Tvrzení žalobkyně, že v žádosti o úvěr (č.l. 47) žalovaný je ženatý, má jednu vyživovací povinnost a bydlí ve vlastním domě, zůstala neprokázána, neboť žádost o úvěr je nečitelná. Především pak žalobkyně přes poučení dle § 118a o.s.ř. neprokázala, zda prověřovala výdaje žalovaného a jaké skutečnosti ohledně jeho výdajů měla doloženy. Soud má za to, že pokud byly zjištěny pouze příjmy žalovaného, nemohla mít společnost [právnická osoba] ucelený obraz o majetkových poměrech žalovaného, neboť nebylo zřejmé, jaké nutné výdaje žalovaný z těchto příjmů vynakládá, zejména náklady na bydlení, výživu sebe a případně dalších osob. Majetkové poměry žalovaného tedy nebyly řádně zjištěny. 5. Z pohybu na bankovních účtech ze dne 23.5.2022 (č.l. 40) vyplývá, že společnost [právnická osoba] poskytla žalovanému na účet částku 90 000 Kč. Zbývající část úvěru ve výši 12 000 Kč nebyla žalovanému vyplacena, neboť žalobkyně ji dle dohody účastníku ve smlouvě použila na zaplacení poplatku za úvěr. 6. Dne 5.3.2014 odstoupila žalobkyně od smlouvy od úvěru z důvodu„ hrubého porušení smlouvy“ a vyzvala žalovaného k odevzdání vozidla. Prokazovat doručení tohoto odstoupení žalovanému žalobkyně odmítla, neboť takový doklad nemají. 7. Z faktur ze dne 13.3.2014, 3.11.2014 a 17.5.2017 (č.l. 44-45) vyplývá, že společnost [právnická osoba] vyzvala žalovaného k zaplacení jistiny ve výši 77 564 Kč a úroků ve výši 1 046,63 Kč a 385,61 Kč, nákladů spojených s vymáháním pohledávky ve výši 853,03 Kč a 11 046,59 Kč. Z výsledného vyúčtování po ukončení úvěrové smlouvy z [číslo] vč. Přílohy č. 1 (č.l. 52) vyplývá, že společnost [právnická osoba] vyzvala žalovaného k zaplacení do 27.3.2014. 8. Z tvrzení žalobkyně ve prospěch žalovaného vyplývá, že žalovaný do sesplatnění zaplatil částku 18 482 Kč, po sesplatnění částku 69 749 Kč, tj. celkem částku 88 231 Kč. Vzhledem k tomu, že společnost [právnická osoba] vyplatila žalovanému částku 90 000 Kč, zbývá do žalovanému do této částky zaplatit částku 1 769 Kč. 9. Pohledávka byla postoupena žalobkyni dne 12. 3. 2019, resp. ke dni 15. 3. 2019 (oznámení o postoupení ze dne 25.3.2019 na č.l. 58 včetně podacího lístku ze dne 7.4.2019 na č.l. 57, potvrzení na č.l. 81). 10. Předžalobní výzva byla adresována žalovanému dne 28. 1. 2020 (předžalobní výzva ze dne 28.1.2020 na č.l. 51 včetně podacího lístku ze dne 28.1.2020 na č.l. 50). 11. Žalovaná částka se skládala z jistiny ve výši 56 516,14 Kč a poplatků za vymáhání ve výši 11 899,62 Kč celkem částky 68 415,76 Kč. 12. V rámci právního posouzení věci se soud nejprve z úřední povinnosti zabýval tím, zda společnost [právnická osoba] jakožto původní věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru dne 9. 7. 2013 splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného – dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 52 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku; čl. 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 23. dubna 2008, č. 2008 /48/, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. března 2020, sp. zn. C -679/18). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (§ 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39), neboť pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (rozsudek Soudního dvora EU sp. zn. C -449-13). Žalobkyně neprověřovala výdaje žalovaného. Z pouhých příjmů, které nebyly nijak vysoké, nebylo možné při uzavírání smlouvy učinit žádné závěry o tom, zda byl žalovaný úvěruschopný. 13. Pokud tedy byla následně mezi společností [právnická osoba] jakožto věřitelem a žalovaným jakožto dlužníkem, uzavřena úvěrová smlouva je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 39 starého občanského zákoníku, obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). 14. Vzhledem k tomu, že právní důvod plnění žalobkyně odpadl (úvěrová smlouva je neplatná) je třeba na plnění, které žalobkyně poskytla žalovanému (úvěr ve výši 90 000 Kč), hledět nikoli jako na plnění žalobkyně ze smlouvy ale jako na bezdůvodné obohacení žalovaného (§ 451 starého občanského zákoníku). Žalovaný však již žalobkyni zaplatil celkem částku 88 231 Kč. Žalovaný tak žalobkyni, na níž byla pohledávka postoupena, dluží pouze částku 1 769 Kč. Soud vycházel pouze z poskytnuté částky 90 000 Kč, nikoli z výše sjednaného úvěru ve výši 102 000 Kč, neboť právním posouzením dospěl k závěru, že úvěr skutečně činil pouze 90 000 Kč, kdy zbývající částka 12 000 Kč byl pouze skrytý poplatek za úvěr. Tuto část společnost [právnická osoba] žalovanému nikdy nevyplatila. Soud proto žalobě výrokem I. vyhověl pouze v nepatrné části, a to co do částky 1 769 Kč. Vzhledem k tomu, že absolutně neplatná byla z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného celá úvěrová smlouvy, nepřiznal soud žalobkyni ani úroky z úvěru, neboť podklad pro jejich přiznání – úvěrová smlouva – také odpadl. Při neplatnosti celé úvěrové smlouvy však není důvod zkoumat případnou výši obvyklého úroku, jako bývá činěno v případech pouhé částečné neplatnosti úvěrových smluv co do sjednaného vysokého úroku z úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Lhůtu k plnění soud určil třídenní, neboť má za to, že vzhledem k výši částky se jedná o lhůtu přiměřenou (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). 15. Výrokem II. pak soud žalobu ve zbývající části jistiny včetně příslušenství (úroků, úroků z prodlení) zamítl. 16. Pro úplnost soud uvádí, že vzhledem k tomu, že žalobkyně neprokázala doručení oznámení o sesplatnění úvěru, neměla by i při platnosti úvěrové smlouvy nárok na příslušenství jistiny a smluvní pokuty. Požadovala-li žalobkyně poplatky za vymáhání ve výši přes 11 000 Kč, jednalo by se v podstatě již o nepřijatelnou smluvní pokutu, na níž žalovaný nebyl řádně upozorněn. 17. Výrokem III. nepřiznal soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovanému žádné náklady nevznikly (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 853/2001).