112 C 39/2023-80 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se žalobou podanou dne 18. 12. 2022 domáhal uložení povinnosti žalovanému, aby mu zaplatil částku 200 948,72 Kč s příslušenstvím z titulu jistiny dluhu na smlouvě o úvěru. Ta byla mezi účastníky uzavřena 1. 3. 2022. Jistina činila původně 60 000 Kč, přičemž současně měla být uhrazena částka 59 016 Kč na úroku. Vše mělo být hrazeno v 72 měsíčních splátkách s tím, že k nim přirostla platba za sjednanou službu PODPORA v celkové měsíční výši 942 Kč. Splátka tak činila 2 595 Kč. Protože žalovaný neuhradil splátku ze září 2022, byl dluh sesplatněn, když uhrazeno bylo pouze 15 570 Kč. Na jistině tak nadále dluží 57 762,37 Kč, na úrocích 51 334,17 Kč, na sjednané službě PODPORA částku 62 172 Kč, na upomínkách 800 Kč, úrocích z prodlení 120,30 Kč a na smluvní pokutě 28 881,19 Kč. Pokuta byla sjednána ve výši 0,1 % dlužné částky denně. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je z větší části nedůvodná. 3. Z listin bylo zjištěno, že mezi předchůdcem žalobce a žalovaným (předložen občanský a řidičský průkaz) byla 1. 3. 2023 uzavřena smlouva, na jejímž základě bylo žalovanému poskytnuto 60 000 Kč se splatností v 72 měsíčních splátkách po 2 595 Kč, v nichž byl zahrnut úrok v celkové výši 59 016 Kč (26 % ročně), a poplatek za službu PODPORA, která umožňovala opakované odložení splátek, a to v celkové výši 67 824 Kč. Úvěr byl poskytnut tak, že část ve výši 29 839 Kč měla jít na uhrazení již existujícího dluhu žalovaného u žalobce (tak se dle výpisu z účtu i potvrzení o úhradě dluhu stalo), částka 21 161 Kč pak žalovanému (rovněž patrno z výpisu plateb) a částka 9 000 Kč na administrativní náklady žalobce. Pro případ prodlení s platbami byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné částky denně. Právo na úhradu ceny za službu PODPORA měl mít žalobce i při předčasném ukončení smlouvy, k čemuž mohl přistoupit v případě, že nebyl úvěr hrazen řádně. V rámci sjednávání smlouvy byla ze strany žalovaného uhrazena 1 Kč jako verifikační platba (výpis z účtu), a to v intencích informací, které byly žalovanému zaslány mailem na ve smlouvě uváděnou adresu. Platba přišla z účtu vedeného na jméno žalovaného (sdělení banky), z něhož byl rovněž udělen souhlas k inkasu (potvrzení banky). Dopisem z 20. 9. a 5. 10. 2022 byl žalovaný vyzván k úhradě tehdy dlužné splátky za měsíc září 2022, a to spolu s částkou 800 Kč za obě upomínky. Dopisem z 21. 10. 2022 byl dluh sesplatněn a žalovaný vyzván k jeho úhradě a bylo mu nabídnuto alternativní řešení plateb. V rámci prověření úvěryschopnosti byl žalovaný lustrován v databázi odcizených občanských průkazů, insolvenčním rejstříku i databázi SOLUS s negativním výsledkem a zjištěn jeho měsíční příjem v částce cca 27 800 Kč (výpisy účtu, výplatnice a příslušných databází). 4. Soud v projednávané věci aplikoval zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OZ”). Dle ustanovení § 2395 OZ se úvěrující zavazuje na požádání úvěrovaného poskytnout mu peněžní prostředky a oproti tomu stojí závazek úvěrovaného mu tyto prostředky vrátit s úrokem. S přihlédnutím k vymezení práv a povinností obou účastníků v předložených dokladech dospěl soud k závěru, že o takový vztah se jedná i v projednávané věci, když měla vzniknout smlouva o úvěru. Předchůdce žalobce žalovanému poskytl úvěr ve výši 60 000 Kč, kterou mu tento měl vrátit do 72 měsíců. Žalovaný na svůj dluh uhradil pouze část ve výši 15 570 Kč. Jelikož v dané věci je žalovaný spotřebitelem (z ničeho neplynul opak), je třeba na jeho postavení aplikovat rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též jen„ zákon“), a to s ohledem na skutečnost, že smluvní vztah (ani jedna ze smluv) účastníků nespadá pod výjimky stanovené v ustanovení § 2 zákona. Z ustanovení § 86 odst. 1 zákona plyne, že„ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“. K tomu je nepochybně nezbytné zkoumat příjmovou složku – existenci pracovněprávního vztahu, délku jeho trvání a výši mzdy, případně jiného zdroje příjmů, stejně jako složku výdajovou – náklady na bydlení, dopravu, existující závazky či snad dokonce exekuce či insolvenci. 5. V projednávané věci byla předkládána potvrzení o průměrném výdělku cca 28 000 Kč a dále v příloze ke smlouvě o úvěru kalkulované náklady na bydlení ve výši 6 160 Kč a výše finančních závazků v částce 6 640 Kč. Jako disponibilní tedy byl počítán příjem ve výši 12 480 Kč. 6. Podle § 87 odst. 1 zákona„ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem“. V souvislosti s právě uvedeným pak vyvstává otázka, zda neplatnost smlouvy o úvěru je pouze relativní, jak naznačuje znění zákona, nebo se jedná o neplatnost absolutní, jak platilo explicitně podle předchozí právní úpravy a zákona č. 145/2010 Sb. Soud je toho názoru, že se jedná o neplatnost absolutní. Především je třeba vzít v úvahu rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 (publikovaný v systému ASPI pod č. JUD381523CZ). Ten mimo jiné konstatoval, že požadavek na prověření úvěruschopnosti chrání„ zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve“. Dle názoru soudu tak zde nemůže mít místo uplatnění ustanovení § 586 odst. 1 občanského zákoníku a v návaznosti na něj § 87 odst. 1 věta druhá zákona a tedy nelze neplatnost právního jednání vázat pouze na námitku spotřebitele, k jehož ochraně byla zamýšlena. Nechrání totiž pouze spotřebitele, kterého zákon o spotřebitelském úvěru zmocňuje vznést námitku neplatnosti, ale i další subjekty, v konečném důsledku i stát, na němž předlužený dlužník bude závislý v rámci systému státní sociální podpory nebo hmotné nouze, čímž se soud dostává k možnosti posoudit tedy z pozice orgánu veřejné moci takovou neplatnost ex offo. 7. Žalobci nelze upřít snahu provést posouzení finanční situace žalovaného, na druhou stranu tato prověrka i případná lustrace ve veřejných evidencích, nebyly dostatečné, což je patrné již ze shora uvedených skutečností. Není tomu tak snad proto, že by nebyl prověřen příjem žalovaného, ale jeho závazky, jejichž existence je nad rámec formuláře přiloženého ke smlouvě o úvěru a z podání žalobce patrná z výpisu z účtu za období před uzavřením smlouvy. Z něho je totiž zřejmé, že celkové příjmy značně převyšují jím deklarovaný příjem v podobě mzdy a stejně tak se to týká i výdajů, když zůstatek na účtu se pohybuje kolem nuly či v mírném záporu. Především však z výpisu plyne nijak neidentifikovaná splátka úvěru prakticky ve výši čisté mzdy žalovaného, jakož i další externí financování jeho živobytí osobou [jméno] [příjmení], což může a nemusí být podíl na platbě nájemného, které je deklarováno ve výpisu v částce cca 12 000 Kč. Stejně tak i další platby zmiňované osoby se kryjí se splátkami dalších úvěrů, které jinak v prověření úvěryschopnosti nejsou nijak zachyceny. Je tedy zřejmé, že prověření schopnosti žalovaného splácet právě přijímaný další úvěr, nebylo dostatečné. 8. Na posouzení finanční situace žalovaného nelze hledět jako na provedené s odbornou péčí. V situaci, kdy věřitel nesplní svoje povinnosti odpovídajícím způsobem (mimo jiné povinnost poskytovatele postupovat s odbornou péčí - § 75 zákona), je jeho jednání v rozporu s uvedenou povinností třeba považovat za jednání rozporné nejen s dobrými mravy, kdy tak potenciální problémy se svým klientem externalizuje i do vztahů s dalšími subjekty, na jejichž úkor se pak do jisté míry obohacuje, ale i rozporné s jasným textem zákona upravujícího materii veřejnoprávního charakteru. Nelze v této souvislosti pominout ani tu skutečnost, že poskytnutí úvěru, aniž by poskytovatel prověřil úvěryschopnost dlužníka, naplňuje skutkovou podstatu přestupku podle § 154 odst. 1 písm. e) zákona, za který je možné uložit sankci až do výše 20 000 000 Kč. S ohledem na výši sankce je