119 C 13/2023-19 — Městský soud v Brně

Vzájemným návrhem podaným v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 119 C 112/2022 žalobce domáhá po žalovaném zaplacení částky 16.037 Kč. Svůj nárok odůvodnil tak, že žalovaný uzavřel s žalobcem jako věřitel s dlužníkem smlouvu o úvěru [číslo] dne 12.2.2021 na základě, které poskytl žalobci úvěr ve výši 20.000 Kč. Žalobce žalovanému uhradil dne 7.4.2022 částku ve výši 36.638 Kč. Žalobce má za to, že smlouva o úvěru byla absolutně neplatná, neboť právní předchůdce žalovaného nesplnil svoji zákonnou povinnost řádně neprověřil úvěryschopnost žalobce. Žalobce však uznává, že poskytnuté plnění ve výši 20.000 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení za dobu, kdy žalobce byl v prodlení s tímto plněním, je důvodný nárok žalovaného na vydání bezdůvodného obohacení, nicméně částka, kterou z titulu absolutně neplatné smlouvy o úvěru zaplatil žalobce nadto, tedy 16.037 Kč je naopak bezdůvodným obohacením žalovaného, které je povinen žalovaný žalobci vydat. Žalovaný setrval na svém původním tvrzení, dle kterého právní předchůdce žalovaného dne 2.12.2021 uzavřel smlouvu o úvěru [číslo] jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru ve výši 20.000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru částku 24.600 Kč dne 6.4.2021. Splatnost úvěru byla dvakrát na žádost žalobce prodloužena. Přes předžalobní výzvu ze dne 19.11.2021 žalobce žalovanému ničeho neuhradil, proto žalobce podal dne 31.3.2022 žalobu, kterou se domáhal zaplacení částky 24.600 Kč z titulu smlouvy o úvěru. Pro plnění ze strany žalobce dne 7.4.2022 vzal žalobce žalobu zpět. Na těchto svých tvrzeních žalobce setrval. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Z listin obsažených ve spise sp. zn. 119 C 112/2022, a to ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [číslo] soud zjistil, že právní předchůdce žalobce [právnická osoba] jako věřitel a žalobce jako dlužník uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru, jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru ve výši 20.000 Kč. Celkem se žalobce zavázal uhradit 24.600 Kč do 14.3.2021 Smlouvou ze dne 15.4.2021 a 21.5.2021 byla splatnost úvěru dvakrát prodloužena. Z platebních informací ze dne 4.4.2022 soud zjistil, že zástupce žalovaného zaslal žalobci pokyny k úhradě částky ve výši 36.638 Kč, a to na účet č. [bankovní účet] pod [variabilní symbol]. Z oznámení o postoupení pohledávky soud zjistil, že právní předchůdce žalovaného oznámil žalobci dne 19.11.2021 postoupení pohledávky na žalovaného. Z výpisu z účtu [číslo] soud zjistil, že žalobci byla dne 12.2.2021 poskytnuta platba ve výši 20.000 Kč. Z předžalobní výzvy ze dne 19.11.2021 soud zjistil, že zástupce žalovaného vyzval žalobce zaplacení dlužné částky. Z poštovního podacího lístku ze dne 19.11.2021 soud zjistil, že tento den byla výzva předána k poštovní přepravě. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29.3.2021 soud zjistil, že právní předchůdce žalovaného postoupil pohledávku za žalobcem na žalovaného. Z oznámení o provedení příkazu k úhradě soud zjistil, že dne 7.4.2022 byla poukázána na účet [bankovní účet] ve prospěch žalovaného částka ve výši 36.638 Kč pod [variabilní symbol]. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné rozhodné skutečnosti pro posouzení a rozhodnutí ve věci. Na základě takto zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení soud dospěl k závěru, že žaloba je v celém rozsahu důvodná. V řízení bylo prokázáno, že dne 12.2.2021 uzavřel právní předchůdce žalovaného z žalobcem smlouvu o úvěru [číslo] ve smyslu ust. § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen občanský zákoník). Na základě této smlouvy poskytl právní předchůdce žalovaného žalobci dne 12.2.2021 peněžní prostředky ve výši 20.000 Kč. Právní předchůdce žalovaného uzavřel smlouvu jako podnikatel a žalovaný jako spotřebitel. Soud se tedy nejprve z úřední povinnosti (SDEU C [číslo] OPR-Finance) zabýval tím, zda právní předchůdce žalobce před uzavřením Smluv posoudil schopnost žalovaného úvěr splácet s odbornou péčí, tak jak mu ukládá ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (k tomu srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel úvěru nespoléhá na údaje o schopnosti splácet tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 ze dne 1. 4. 2015). Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018). Z předložených listinných důkazů však nevyplývá, že by právní předchůdce žalovaného reálně nějak, natož pak s odbornou péčí, schopnost žalobce úvěr splácet posoudil, kdy tvrzení žalobce obsažená v návrhu na zahájení řízení ve věci 119 C 112/2022 o vyhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného a o jejich ověřování nejsou žádným způsobem doložena. Za této situace tak nelze dospět k jinému závěru, než že právní předchůdce žalovaného jakožto poskytovatel úvěru své povinnosti posoudit schopnost žalobce splácet úvěr s odbornou péčí nedostál a pokud této povinnosti nedostál, je Smlouva s odkazem na ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a na ustanovení § 588 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem absolutně neplatná, neboť jde o smlouvu, které svým účelem odporuje zákonu (k tomu srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu ČR zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018 či opět nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019). Absolutní neplatnost právního jednání působí přímo ze zákona, a to od počátku, proto subjektivní práva a povinnosti z takto absolutně neplatného právního jednání nevzniknou a absolutně neplatné právní jednání nemůže vyvolat následky předvídané smluvními stranami. Právním předchůdci žalovaného tak právo na zaplacení požadovaných poplatků za prodloužení splatnosti úvěru a další poplatky nevznikly a nelze je tedy žalovanému přiznat. Pokud však žalobce na základě neplatné smlouvy předmět převzal, tj. čerpal dne 12.2.2021 ve svůj prospěch peněžní prostředky ve výši 20.000 Kč, je povinen takto vyčerpané peněžní prostředky vrátit žalovanému jako bezdůvodné obohacení (ust. § 2991 a násl. občanského zákoníku). V tomto směru bylo prokázáno, že žalobce uhradil žalovaného dne 7.4.2022 částku 36.638 Kč. Z toho je tedy oprávněn přijmout částku ve výši bezdůvodného obohacení čerpaného žalobcem ve výši 20.000 Kč a zákonného úroku z prodlení běžícího od prvního dne prodlení žalobce, kdy vzhledem k tomu, že doba plnění pro nárok na vydání bezdůvodného obohacení není stanovená zákonem v posuzovaném případě, nebyla ani účastníky dohodnuta, stává se závazek z bezdůvodného obohacení splatným bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele dle ust. § 1958 odst. 2 občanského zákoníku (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR 30 Cdo 5464/2016 ze dne 24.10.2018). Za výzvu k vydání bezdůvodného obohacení lze v tomto směru považovat dopis zástupce žalovaného ze dne 19.11.2021, který byl dne 19.11.2021 předán k poštovní přepravě a žalobci došel v souladu se zákonnou domněnkou dojití (ust. § 573 občanského zákoníku) třetí pracovní den, tj. 22.11.2021. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení se tak teprve dne 25.11.2021 stal splatným a soud přiznal žalovanému nárok ode dne následujícího tj. od 26.11.2021 do dne, kdy žalobce svůj dluh splnil, tj. do 7.4.2022. Kapitalizovaný úrok tedy činí částku 601 Kč. Tato částka představuje bezdůvodné obohacení žalobce, které je žalobce povinen žalovanému vydat. Naopak částka ve výši 16.037 Kč, kterou žalobce plnil žalovanému z titulu absolutně neplatné smlouvy o úvěru představuje bezdůvodné obohacení dle ust. § 2991 a násl. občanského zákoníku povinen žalovaný žalobci vydat. Bezdůvodné obohacení se stalo spatným nejpozději dne 2.6.2022, kdy žalobce svým podáním doručeným soudu vznesl nárok na zaplacení této částky vůči žalovanému. Soud tedy shledal nárok žalobce důvodným a rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. Plně úspěšnému žalobci přísluší plná náhrada nákladů řízení v částce 9.145 Kč. Tato částka se sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši1. 740 Kč, 3 úkonů právní služby po 1.780 Kč, podle § 7, § 11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhl. č. 177/1996 Sb., 3 režijních paušálů po 300 Kč (převzetí a příprava věci, písemné podání soudu, účast při jednání soudu dne 6.3.2023) ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1, 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., DPH ve výši 1.285 Kč. Soud nepřiznal žalobci náhradu nákladů řízení za úkon – výzva ve věci samé, neboť žalobce takovou výzvu žalo