119 C 301/2022-44 — Městský soud v Brně

Podanou žalobou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 16.425 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnil tím, že dne 9.10.2020 uzavřel s žalovaným smlouvu o zápůjčce na základě, které poskytl žalobce žalovanému peněžní prostředky ve výši 9.000 Kč. Prostředky byly žalovanému zaslány na jeho bankovní účet č. [bankovní účet] dne 9.10.2020. Žalovaný se zavázal vrátit žalobci zapůjčenou částku, dále uhradit poplatek ve výši 2.925 Kč. Jistina i poplatek byly splatné dne 8.11.2020. Žalovaný nesplnil svoji povinnost řádně a včas, ve lhůtě neuhradil žalobci ničeho. Smlouva byla uzavřena pomocí prostředků komunikace na dálku. Žalobce se domáhá úhrady pohledávky tvořené jistinou a poplatkem v celkové výši 11.925 Kč, dále nákladů spojených s uplatněním pohledávky a smluvní pokuty dle článku 2.3. smlouvy ve výši 0,10% denně z dlužné částky ve výši 9.000 Kč ode dne 9.11.2020 do 1.6.2022 ve výši 4.500 Kč. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Ze smlouvy o zápůjčce uzavřené dne 9.10.2020 soud zjistil, že žalobce jako věřitel a žalovaný jako klient uzavřeli smlouvu o zápůjčce, jejímž předmětem byly peněžní prostředky ve výši 9.000 Kč, které žalovaný požadoval vyplatit na účet uvedený v článku I. 1.2 smlouvy. Zavázal se za poskytnutí zápůjčky zaplatit žalobci poplatek ve výši 2.925 Kč do 8.11.2020 Smlouvou byly sjednány další podmínky smlouvy a zároveň výše nákladů žalobce. Žalovaný byl vyzván k plnění upomínkami ze dne 15.11.2020 a 22.11.2020, dále opakovanými výzvami, což soud zjistil z opakované výzvy k úhradě ze dne 29.11.2020, dne 8.12.2020, 23.12.2020. Zástupce žalobce před podáním žaloby zaslal žalovanému předžalobní výzvu k úhradě dne 31.1.2022, což bylo doloženo podacím lístkem ze dne 1.2.2022. Z potvrzení o platbě vydaném [právnická osoba] dne 21.2.2022 se podává, že žalobce vyplatil žalovanému částku 9.000 Kč dne 9.10.2020. Ze všeobecných obchodních podmínek žalobce soud zjistil bližší informace o poskytované půjče. Ze sdělení [právnická osoba] ze dne 6.1.2023 se podává, že majitelem účtu č. [bankovní účet] byl ke dni 9.10.2020 žalovaný. Na základě takto zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. V řízení bylo prokázáno, že dne 9.10.2020 byla mezi žalobcem a žalovaným uzavřena smlouva o zápůjčce (dále jen smlouva) ve smyslu ust. § 2930 a násl. občanského zákoníku. Na základě této smlouvy poskytl žalobce žalovanému dne 9.10.2020 peněžní prostředky ve výši 9.000 Kč. Právní předchůdce žalobce uzavřel smlouvu jako podnikatel a žalovaný jako spotřebitel. Soud se tedy nejprve z úřední povinnosti (SDEU C -679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda právní předchůdce žalobce před uzavřením Smluv posoudil schopnost žalovaného úvěr splácet s odbornou péčí, tak jak mu ukládá ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (k tomu srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel úvěru nespoléhá na údaje o schopnosti splácet tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 ze dne 1. 4. 2015). Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018). Z předložených listinných důkazů však nevyplývá, že by žalobce reálně nějak, natož pak s odbornou péčí, schopnost žalovaného úvěr splácet posoudil, kdy tvrzení žalobce obsažená v návrhu na zahájení řízení o vyhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného a o jejich ověřování nejsou žádným způsobem doložena. Za této situace tak nelze dospět k jinému závěru, než že žalobce jakožto poskytovatel úvěru své povinnosti posoudit schopnost žalovaného splácet úvěr s odbornou péčí nedostál a pokud této povinnosti nedostál, jsou Smlouvy s odkazem na ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a na ustanovení § 588 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem absolutně neplatné, neboť jde o smlouvy, které svým účelem odporují zákonu (k tomu srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu ČR zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018 či opět nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019). Absolutní neplatnost právního jednání působí přímo ze zákona, a to od počátku, proto subjektivní práva a povinnosti z takto absolutně neplatného právního jednání nevzniknou a absolutně neplatné právní jednání nemůže vyvolat následky předvídané smluvními stranami. Žalobci tak právo na zaplacení požadovaného poplatku za poskytnutí zápůjčky ve výši 2.925 Kč a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2.500 Kč a smluvní pokuty ve výši 4.500 Kč nevzniklo a nelze je tedy žalobci přiznat. V případě, že žalovaný na základě této neplatné smlouvy převzal předmět plnění (dne 9.10.2020 čerpal peněžní prostředky ve výši 9.000 Kč) je povinen takto vyčerpané peněžní prostředky vrátit žalobci, jakožto bezdůvodné obohacení (ust. § 2991 a násl. občanského zákoníku). Pokud bylo v tomto směru prokázáno, resp. žalovaný netvrdil opak ani jej neprokázal, žalovaný žalobci neuhradil ničeho, je žalobou uplatněný nárok důvodný co do rozdílu mezi částkou čerpanou (tj. 9.000 Kč) a částkou vrácenou (tj. 0 Kč). S ohledem na právě uvedené tedy soud žalobě v této části vyhověl a ve výroku I. tohoto rozsudku zavázal žalovaného k povinnosti zaplatit žalobci částku 9.000 Kč. Protože žalovaný nesplnil svoji povinnost týkající se uplatněného práva včas, dostal se do prodlení a je tak v souladu s ust. § 1970 povinen zaplatit dlužnou částku spolu se zákonným úrokem z prodlení. S ohledem na skutečnost, že doba plnění pro nárok na vydání bezdůvodného obohacení není stanovena zákonem a v posuzovaném případě nebyla ani účastníky dohodnuta, stává se závazek z bezdůvodného obohacení splatným bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele dle ust. § 1958 odst. 2 občanského zákoníku (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR 30 Cdo 5464/2016 ze dne 24.10.2018). Za výzvu k vydání bezdůvodného obohacení lze v tomto směru považovat dopis zástupce žalobce ze dne 31.1.2022, která byla dne 1.2.2022 předána k poštovní přepravě a žalovanému došla v souladu se zákonnou domněnkou dojití (ust. § 573 občanského zákoníku) třetí pracovní den, tj. 4.2.2022 a za dobu bez zbytečného odkladu lze tedy považovat dne 7.2.2022. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení se tak teprve dne 7.2.2022 a za den prodlení lze považovat den 8.2.2022, kdy se nárok na vydání bezdůvodného obohacení stal splatným. Ve zbývajícím rozsahu tedy ohledně zaplacení částky 2.925 Kč, částky 2.500 Kč a částky 4.500 Kč a zbývajícího příslušenství soud ve výroku II. a III. tohoto rozsudku zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o.s.ř. podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu právo. V tomto řízení byl převážně úspěšný žalovaný, kterému však žádné náklady řízení nevznikly. Soud tedy rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku IV. tohoto rozsudku, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.