19 C 190/2022-85 — Městský soud v Brně

1. Žalobou podanou na soud dne 10. 6. 2022, se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky ve výši 17.482,28 Kč spolu s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tak, že žalovaná uzavřela dne [datum] s právním předchůdcem žalobce ([právnická osoba]) online prostřednictvím webové stránky [webová adresa] smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které žalovaná čerpala úvěr v celkové výši 57.250,28 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit čerpanou částku do [datum]. Jelikož žalovaná svůj dluh ani přes opakované upomínky neuhradila, domáhá se žalobce, na kterého byla pohledávka postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum], jeho zaplacení spolu s úrokem z prodlení ve výši stanovené příslušným právním předpisem od [datum] do zaplacení. 2. Žalovaná navrhla, aby soud žalobu zamítl. Namítala zejména neplatnost smlouvy o úvěru ze dne [datum] (kdy tuto neplatnost u žalobkyně uplatnila ještě před podáním žaloby, žalobkyni tedy bylo toto známo před podáním žaloby), dále namítala, že žalobkyni vrátila celou čerpanou částku, proto nelze žalobkyni požadované plnění přiznat ani z titulu bezdůvodného obohacení. 3. Soud provedl následující dokazování, z něhož zjistil tento skutkový stav: 4. Smlouvou o revolvingovém úvěru ze dne [datum] uzavřenou mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou prostřednictvím webových stránek [webová adresa] se právní předchůdce žalobce zavázal žalované poskytnout revolvingový úvěr do výše úvěrového limitu 40.000 Kč s tím, že žalovaná tuto částku vrátí spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru a úrokem v celkové do [datum]. 5. Podle výpisu z účtu vedeného společností [právnická osoba] činil dluh žalované 57.387,56 Kč a byl splatný ke dni [datum]. 6. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] postoupil právní předchůdce žalobce svou pohledávku za žalovanou z předmětné smlouvy o úvěru na žalobce; žalovanou o této skutečnosti informoval žalobce přípisem. 7. Žalobce vyzval žalovanou k úhradě dluhu dne a současně ji upozornil na možnost uplatnění pohledávky u soudu. 8. Soud zhodnotil provedené důkazy (jednotlivě i všechny důkazy ve vzájemné souvislosti) z hlediska zákonnosti, závažnosti a pravdivosti a má za to, že tyto důkazy jsou spolehlivým podkladem pro rozhodnutí ve věci, tedy, že nic nebrání tomu, aby z nich soud při rozhodování o věci vycházel. Pravost ani pravdivost (listinných) důkazů nebyla v tomto řízení účastníky zpochybňována. 9. Soud v projednávané věci aplikoval zákon č. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ občanský zákoník“) a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“). 10. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 11. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 12. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 13. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. 14. Podle § 547 občanského zákoníku musí právní jednání obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu. 15. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 16. Po podřazení skutkového stavu pod výše uvedená zákonná ustanovení pak dospěl k závěru, že žaloba není důvodná a výrokem I. žalobní návrh zamítnul. 17. Po provedeném dokazování soud učinil tento závěr o skutkovém stavu věci: Dne [datum] žalobkyně odeslala na bankovní účet žalované částku 40.000 Kč. V posuzované věci právní předchůdce žalobce žádným způsobem nezjišťoval a neposuzoval schopnost žalované řádně splácet úvěr, nezkoumal pravidelné měsíční příjmy a výdaje žalované či jeho osobní a majetkové poměry, nevyžádal si doklady k ověření úvěruschopnosti žalovaného. Právní předchůdce žalobce nahlížel pouze do registrů (NRKI, BRKI, ISI, CEE, SOLUS) a odhadem stanovil měsíční náklady žalované, sám však aktivně neprovedl žádná šetření, která by osvědčila schopnost žalovaného řádně splácet poskytnutý úvěr. 18. Za této situace soud smlouvu ze dne [datum] (byla-li uzavřena) hodnotí jako absolutně neplatnou, neboť žalobkyně zjevně před uzavřením smlouvy o úvěru nijak, natož s odbornou péčí, neposoudila schopnost žalované úvěr splácet, když naprosto nezjišťovala (neověřovala) majetkové poměry žalované, její výdaje, počet vyživovacích povinností atp. Tím žalobkyně porušila svou povinnost uloženou jí ustanovením § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. S ohledem na důsledky, které nesplnění této povinnosti má též pro širší společnost (neboť důsledky neschopnosti dlužníka dluh splácet se nedotýkají jen dlužníka, ale též společnosti jako celku, když na ni mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence; k tomu shodně srov. též odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru v projednávané věci též zjevně narušuje veřejný pořádek, a hodnotí ji jako absolutně neplatnou podle ustanovení § 588 o. z. (k neplatnosti smlouvy o úvěru v důsledku neposouzení schopnosti dlužníka úvěr splácet srov. též závěry Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, či Ústavního soudu v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18; k totožným závěrům dospěl též Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo]). Pro úplnost soud dodává, že nahrazení zákonem vymezeného účelu zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele paušálními částkami životního minima atp. nelze akceptovat. Žalobce jako profesionální poskytovatel nebankovních úvěrů měl požadovat doložení reálných výdajů žalované, především výdajů spojených s bydlením a dalšími životními náklady (shodně srov. též rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 3. 2022, sp. zn. 74 Co 74/2021). 19. Vzhledem k absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru z ní právo nelze přiznat. Žalobci tak nevzniklo a nelze mu přiznat právo na zaplacení smluvního úroku, jehož se domáhal. Žalovanou částku ani její část nelze přiznat ani z jiného právního důvodu (např. z titulu bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 2991 an. o. z.), neboť celou čerpanou částku žalovaná žalobkyni vrátila, a to navíc před podáním žaloby, takže žaloba byla od počátku podána zjevně bezdůvodně a jako takovou ji soud výrokem I. zamítl. 20. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že soud plně úspěšné žalované přiznal náhradu nákladů, které jí v řízení vznikly, sestávající z odměny zástupce žalované ve výši 11.725 Kč podle ustanovení § 7 a § 11 odst. 1 písm. a) a d) a § 11 odst. 2 písm. h) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), a to za čtyři úkony právní služby po 1.820 Kč (příprava a převzetí věci, dvě písemné vyjádření k žalobě a účast u soudního jednání) a jeden úkon právní služby v polovině mimosmluvní odměny za sepis prostého odporu ve věci bez dalšího vyjádření dále za pěti náhrad hotových výdajů po 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu. K tomu soud připočetl daň z přidané hodnoty ve výši 2.035 Kč, jejíž je právní zástupce žalované plátcem. 21. Žalobkyně je povinna na náhradě nákladů