20 C 137/2023-22 — Městský soud v Brně

Návrhem došlým soudu 2. 11. 2022 se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení pohledávky z neuhrazeného úvěru, který byl uzavřen mezi původním žalobcem společností [právnická osoba] a žalovaným dne 19. 3. 2015 na částku 15 000 Kč, kdy žalovaný uhradil pouze 8 150 Kč a dále nárok z úvěru, uzavřeného mezi právním předchůdcem žalobce společností [právnická osoba] a žalovaným dne 9. 12. 2014 na částku 15 000 Kč, na kterou uhradil pouze 14 950 Kč. Nárok byl postoupen na žalobce smlouvou ze dne 7. 1. 2022. Žalovaný se k návrhu nevyjádřil, žalobce souhlasil s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání, žalovaný se k tomuto návrhu rovněž nevyjádřila, soud proto za podmínek § 115a o.s.ř. jednal v nepřítomnosti účastníků a vycházel z předložených listinných důkazů. Soud zjistil následující skutkový stav: mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným byly uzavřeny dvě smlouvy o spotřebitelském úvěru, a to smlouva ze dne 19. 3. 2015 na částku 15 000 Kč, která měla být splácena v 58. týdenních hotovostních splátkách po 450 Kč a měla být splacena se zápůjční úrokovou sazbou 23,72 % ročně v celkové výši 26 100 Kč, na tuto půjčku zaplatil 8 150 Kč (důkaz smlouvou), druhá smlouva o spotřebitelském úvěru byla uzavřena 9. 12. 2014 na částku 15 000 Kč, která měla být splácena po dobu 58 týdnů ve splátkách po 450 Kč, bylo na ni zaplaceno 14 950 Kč, měla být splacena s úrokem 23,72 % p.a. – celkem 14 950 Kč (důkaz smlouvou). Podle § 9 odst. 1 zákona číslo 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Soud dospěl k závěru, že žalobce neposoudil řádně a dostatečně úvěruschopnost spotřebitele podle shora citovaného zákonného ustanovení, spokojil se pouze s doloženým prohlášením žalovaného o příjmech z pracovního poměru a doloženého příjmu z HPP, neověřil si však žádné další deklarované výdaje žalovaného, kdy tyto výdaje se jeví soudu jako nepřiměřeně nízké, neodpovídající reálným potřebám, zejména za situace, kdy z dokazování je zřejmé, že žalovaný si u právního předchůdce žalobce vzal již druhý úvěr, který nebyl řádně splácen, pak žalobce nesplnil svou povinnost uloženou mu shora citovaným zákonným ustanovením. Jestliže tedy žalobce poskytl žalovanému další úvěr, nepostupoval v souladu se zákonem. Jestliže žalobce dostatečně neprověřil úvěruschopnost žalovaného, pak je smlouva podle § 9 odst. 1 zákona číslo 145/2010 Sb. neplatná. Žalovaný by byl povinen vrátit žalobci pouze neuhrazenou jistinu z jednotlivých půjček. Soud podotýká, že podle karet zákazníka bylo z výdajů žalovaného ověřeno jen jeho nájemné. U první žalované půjčky bylo na jistině vypůjčeno 15 000 Kč a žalovaný zaplatil 8 150 Kč, a proto soud vyhověl žalobě, co se týče částky 6 850 Kč podle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o.z.“) a úroku z prodlení podle § 1970 o. z. a pokud se týká druhé (druhé žalované), kdy byla půjčka 15 000 Kč a žalovaný zaplatil 14 950 Kč, a proto soud vyhověl žalobě, co se týče částky 50 Kč podle § 2991 o. z. a úroku z prodlení podle § 1970 o. z. Soud do zbytku žalobu zamítl. Žalovaný byl převážně úspěšný v tomto řízení, ale jelikož mu nevznikly žádné náklady tak soud rozhodl tak, že žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř.