20 C 140/2023-104 — Městský soud v Brně

Návrhem ze dne 13. 11. 2020 se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení pohledávky z neuhrazeného úvěru, který byl uzavřen mezi původním žalobcem společností [právnická osoba] a žalovaným dne 25. 5. 2017 na částku 10 000 Kč, kdy žalovaný uhradil pouze 925 Kč. Nárok byl postoupen na žalobce smlouvou ze dne 29. 11. 2019. Žalovaný se k návrhu nevyjádřil. Soud zjistil následující skutkový stav: mezi právním předchůdcem žalobce (důkaz výpisem z obchodního rejstříku žalobce) a žalovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, a to smlouva ze dne 25. 5. 2017 na částku 10 000 Kč, na tuto půjčku zaplatil 925 Kč (důkaz smlouvou [číslo] přehled plateb). Součástí smlouvy je karta zákazníka (důkaz žádostí o zápůjčku). Právní zástupce vyzval žalovaného k plnění předžalobní výzvou (důkaz výzva k plnění ze dne 30. 4. 2020). Pohledávka za žalovaným byla na žalobce postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 (důkaz smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 29. 11. 2019). Podle § 86 odst. 1 zákona číslo 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel posoudí úvěryschopnost spotřebitele na základě nezbytných spolehlivých dostatečných a přiměřených informací, získaných od spotřebitele a pokud je to nezbytné z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti spotřebitele úvěr splácet. Podle § 87 odst. 1 zákona číslo 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 věta druhá je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Soud dospěl k závěru, že žalobce neposoudil řádně a dostatečně úvěruschopnost spotřebitele podle shora citovaného zákonného ustanovení, spokojil se pouze s doloženým prohlášením žalovaného o příjmech z pracovního poměru, neověřil si však žádné deklarované výdaje žalovaného, kdy tyto výdaje se jeví soudu jako nepřiměřeně nízké, neodpovídající reálným potřebám, zejména za situace, kdy z dokazování je zřejmé, že žalovaný si u [právnická osoba] vzala již dříve úvěr, který nebyl řádně splácen, pak žalobce nesplnil svou povinnost uloženou mu shora citovaným zákonným ustanovením. Jestliže tedy žalobce poskytl žalovanému úvěr, nepostupoval v souladu se zákonem. Jestliže žalobce dostatečně neprověřil úvěruschopnost žalovaného, pak je smlouva podle § 87 odst. 1 zákona číslo 257/2016 Sb. neplatná. Žalovaný by byl povinen vrátit žalobci pouze neuhrazenou jistinu z půjčky. U žalované půjčky bylo na jistině vypůjčeno 10 000 Kč a žalovaný zaplatil 925 Kč. Soud tedy žalobě vyhověl co se týče rozdílu těchto dvou částek a to v rozsahu ve výši 9 075 Kč jako bezdůvodné obohacení podle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a dále co se týče úroku z prodlení z této částky podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Žalovaný byl v řízení převážně úspěšný, ale žádné náklady v řízení mu nevznikly, proto soud rozhodl tak, že podle § 142 odst. 2 o. s. ř. žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.