21 C 54/2023-51 — Městský soud v Brně

Žalobou z 21.10.2022 domáhala se žalobkyně úhrady žalované částky jako nesplaceného zůstatku úvěru, poskytnutého žalované společností [právnická osoba], která následně pohledávku za žalovanou postoupila žalobkyni. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, k jednání se bez omluvy nedostavila. Ze smlouvy, nazvané Smlouva o půjčce, vzal soud za prokázáno, že dne 26.7.2013 uzavřeli [právnická osoba] (dále FCI) a žalovaná smlouvu, na základě které stvrdila žalovaná, že převzala v hotovosti částku 20.000,00 Kč a zavázala se nad rámec této částky uhradit 14.800,00 Kč, kdy celkovou částku 34.800,00 Kč se zavázala uhradit v 58 týdenních splátkách po 600,00 Kč. Pokud jde o prověřování úvěruschopnosti žalované, dle karty zákazníka měla být žalovaná zaměstnána u společnosti [právnická osoba], přičemž příjmy žalované u této společnosti měly být údajně ověřeny výplatními páskami a pracovní smlouvou – ani jeden z těchto dokumentů nemá žalobkyně k dispozici, přičemž údajný zaměstnavatel žalované soudu sdělil, že zde žalovaná nepracovala. Pohledávku za žalovanou přihlásila žalobkyně do insolvenčního řízení žalované, přičemž v rámci oddlužení (usnesení Krajského soudu v Brně čj. KSBR 40 INS 22081/2015) uhradila žalovaná částku 5.615,10 Kč. Dle žalobce před zahájením insolvenčního řízení uhradila žalovaná celkem částku 7.800,00 Kč. Po takto provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je pouze zčásti důvodná. V řízení bylo prokázáno, že FCI a žalovaná uzavřeli úvěrovou smlouvu (bez ohledu na její označení), která byla (§ 3028 odst. 3 zákona 89/2012 Sb. občanský zákoník) uzavřena v režimu § 497 an. zákona 513/1991 Sb. obchodní zákoník a zákona 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru. Soud v prvé řadě zkoumal, zda vůbec, a pokud ano, zda řádným a zákonem o spotřebitelském úvěru (§ 9 odst. 1) předvídaným způsobem provedl proces prověřování úvěruschopnosti žalované. S ohledem na výše uvedené závěry dokazování je nutno konstatovat, že žalobkyně nedoložila jediný doklad, z něhož by vyplývalo, že žalovaná doložila své majetkové poměry pro účely prověřování úvěruschopnosti, kdy navíc ze zprávy jejího tehdejšího údajného zaměstnavatele vyplývá, že zde nepracovala, a že tedy její majetkové poměry rozhodně nemohly být ověřeny pracovní smlouvou a výplatními páskami u uvedeného zaměstnavatele. Je přitom na věřiteli, aby po dobu, kdy může a chce uplatňovat nároky z úvěrové smlouvy, uchovával doklady, kterými je schopen osvědčit, že uvedenou povinnost prověřování úvěruschopnosti řádně splnil. V opačném případě totiž soudu nezbývá než dovodit, že úvěr byl poskytnut v rozporu s § 9 odst. 1 zákona 145/2010 Sb., který umožňuje úvěr poskytnout pouze tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. S ohledem na skutečnost, že žalobkyně nebyla schopna prokázat, že prověřování úvěruschopnosti žalované vůbec proběhlo, když údaje o jejím zaměstnavateli v kartě zákazníka jsou nepravdivé, a původní věřitel tak nemohl mít k dispozici pracovní smlouvu a výplatní pásky od uvedeného zaměstnavatele, soudu nezbylo než dovodit, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno a neprokázala, že by původní věřitel proces prověřování úvěruschopnosti vůbec provedl, a pokud ano, že by jej provedl v souladu s kritérii § 9 odst. 1 zákona 145/2010 Sb. Soud proto dovodil neplatnost uzavřené úvěrové smlouvy, která je s ohledem na formulaci citovaného ustanovení neplatností absolutní, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti. Vzhledem k posouzení uzavřené smlouvy jako absolutně neplatné soud nárok žalobkyně posoudil jako bezdůvodné obohacení (§ 451 an. zákona 40/1964 Sb. občanský zákoník), vzniklé plněním z neplatného právního úkonu (§ 451 odst. 2 zákona 40/1964 Sb.), provázené povinností toto obohacení vydat. Výše bezdůvodného obohacení pak odpovídá vyplacené úvěrové jistině (20.000,00 Kč), ponížené o celkovou výši realizovaných plateb (13.415,10 Kč), tj. 6.584,90 Kč. Do této částky, včetně nárokovaného úroku z prodlení (§ 517 zákona 40/1964 Sb.) soud žalobě vyhověl a ve zbytku tuto zamítnul. Lhůta k plnění byla stanovena dle § 160 odst. 1 zákona 99/1963 Sb. S ohledem na poměr úspěchu a neúspěchu žalobkyně ve věci a vzhledem k tomu, že procesně více úspěšné žalované v řízení náklady nevznikly, rozhodl o nákladech řízení soud tak, že tyto nepřiznal žádnému z účastníků (§ 142 odst. 2 zákona 99/1963 Sb.).