217 C 26/2022-62 — Městský soud v Brně

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 11.10.2022 domáhala vydání rozhodnutím, kterým by soud rozhodl o zaplacení částky ve výši 72.760 Kč s příslušenstvím a úhradu nákladů řízení z titulu dlužných splátek úvěru dle smlouvy o úvěru uzavřené mezi účastníky řízení dne 3.2.2022, na základě které byla žalovanému poskytnuta částka úvěru ve výši 53.000 Kč. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Z níže uvedených listinných důkazu, jimiž byly smlouva o úvěru ze dne 3.2.2022 vč. pojištění, předsmluvní formulář ze dne 3.2.2022, hodnocení klienta ze dne 3.2.2022, doklad o výplatě ze dne 8.11.2021, 8.12.2021 a 7.1.2022, prohlášení klienta ze dne 3.2.2022, oznámení o schválení úvěru ze dne 7.2.2022 vč. doručenky, splátkový kalendář ze dne 7.2.2022, doklad o vyplacení úvěru ze dne 4.2.2022, dodatek [číslo] ze dne 4.2.2022, informace o pojištění vč. pojištění schopnosti splácet a přihlášky do pojištění, karta klienta, výpis z registru SOLUS, kopie občanského průkazu žalovaného, hodnota skoré žalovaného NRKI, výzvy k zaplacení ze dne 12.4.2022 a ze dne 13.5.2022, oznámení ze dne 16.5.2022, předžalobní výzva ze dne 21.9.2022 vč. poštovního podacího archu a výpis ARAD – výše úroku v období 2/ 2022 učinil následující závěry ohledně skutkového stavu. 4. Dne 3.2.2022 byla mezi účastníky řízení uzavřena smlouva o úvěru [číslo] vč. dodatku [číslo] z téhož dne, kdy její nedílnou součástí byla přílohy, a to příloha [číslo] pojištění schopnosti splácet úvěru, předsmluvní formulář, hodnocení klienta prohlášení klienta – informace pro klienta poskytované zprostředkovatelem úvěru a splátkový kalendář. Na základě uvedené smlouvy byla dne 4.2.2022 vyplacena na účet žalovaného označený ve smlouvě [číslo] [bankovní účet] částka ve výši 53.000 Kč, což bylo zjištěno z dokladu o vyplacení úvěru ze dne 4.2.2022. Úvěr ve výši 53.000 Kč resp. celkovou částku ve výši 148.944 Kč se žalovaný zavázal splatit v 48 splátkách po 3.536 Kč vždy nejpozději 12 dne každého kalendářního měsíce, počínaje kalendářním měsícem následujícím po měsíci, ve kterém byl úvěru vyplacen. Úrok byl sjednán ve výši 64,58 % ročně. Uvedené bylo zjištěno ze smlouvy o úvěru vč. příloh. Úvěr byl žalovanému schválen, což bylo zjištěno z oznámení o schválení úvěru ze dne 7.2.2022, které bylo žalovanému doručeno dne 15.2.2022. Z karty klienta bylo zjištěno, že žalovaný na poskytnutý úvěr neuhradil ničeho. V rámci ověřování úvěruschopnosti žalobkyně zjistila, že v období říjen 2021 až prosinec 2021 činil průměrný příjem žalovaného 17.470 Kč, jak vyplývá z dokladu o výplatě ze dne 8.11.2021, 8.12.2021 a 7.1.2022. Žalovaný neměl žádný dluh po splatnosti, což bylo zjištěno z registru SOLUS. Žalobkyně žalovaného hodnotila jako dlužníka se skórem ve výši 280, s tím, že skóre v rozmezí 166-315 přestavuje nízké body, vyšší riziko, úvěr je výrazněji limitován výši vyplacené částky, případně zamítán. Čím vyšší hodnota skóre, tím je vyšší pravděpodobnost splácení. U žalovaného se jednalo tedy o nízké body v kategorii I. Žalobkyně přesto žalovanému úvěr poskytla, kdy k tvrzeným výdajům za bydlení ve výši 3.384 Kč, ostatním (dopravy, kurzy, záliby) ve výši 100 Kč nebylo doloženo ničeho. K zaplacení dosud neuhrazené částky žalobkyně žalovaného opakovaně upomínala, což bylo zjištěno z výzev k zaplacení ze dne 12.4.2022 a ze dne 13.5.2022. Kdy následně z oznámení ze dne 16.5.2022 bylo zjištěno, že byl úvěr zesplatněn a dlužná částka činila celkem 63.779 Kč Ani přes předžalobní výzvu žalovaný na svůj dluh ničeho neuhradil, což bylo zjištěno z předžalobní výzvy ze dne 21.9.2022 vč. poštovního podacího archu, kdy byl žalovaný upozorněn na možnost soudního vymáhání pohledávky a vznik dalších nákladů. Obvyklá výše úroku z úvěru v období únor 2022 činila cca 13%, což bylo zjištěno výpisu ARAD – výše úroku v období 2/ 2022. 5. Dle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen„ OZ“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Dle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění (dále jen„ ZoSU“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 7. Dle ust. § 86 odst. 1 ZoSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 8. Dle ust. § 580 odst. 1 OZ neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 9. Dle ust. § 588 OZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 10. Soud se nejprve z úřední povinnosti (SDEU C -679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda žalobkyně jakožto věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného - dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 419 OZ). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 ZoSU). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39). 11. Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd. (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Při výkladu a aplikaci právních předpisů, tj. i zákona o spotřebitelském úvěru, nelze pomíjet jejich účel a smysl, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s žalobkyní uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil (rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 221/2019). 12. Žalobkyně v rámci zkoumání solventnosti žalovaného vycházela pouze z výplatných pásek předložených žalovaným, kdy z příjmu ve výši 19.908 Kč, 18.614 Kč a 13.888 Kč činil průměrný příjem 17.470 Kč. Konkrétními výdaji žalovaného (náklady na bydlení, na stravu, ošacení, hygiena) se žalobkyně vůbec nezabývala. 13. Vzhledem k výše uvedenému má soud za to, že žalobkyně se měla podrobněji zabývat zjištěním a zejména následným prověřením zjištěného stavu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39) ohledně výdajů žalovaného. Dle soudu je v tomto ohledu nutné zkoumat především, zda dlužník v měsíčním saldu např. na výpisu z běžného účtu za delší časové období dosahuje přebytku, který je schopen pokrýt měsíční