29 C 135/2023-26 — Městský soud v Brně

Žalobkyně se žalobou podanou u podepsaného soudu domáhala po žalované zaplacení částky 12 000 Kč s úrokem a s úrokem z prodlení specifikovanými ve výroku tohoto rozsudku. Uvedla, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaná, kdy právní předchůdce žalobkyně jednal jako podnikatel při podnikatelské činnosti, žalovaná nikoli, dne [datum] uzavřeli písemně smlouvu, jejích nedílnou součástí si ujednali smluvní podmínky, které byly ke smlouvě přiloženy nebo s nimi byla žalovaná seznámena, kterou právní předchůdce žalobkyně přenechal žalované peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč a žalovaná se zavázala tyto vrátit a zaplatit souhrnný poplatek 8 320 Kč, a to v 53 týdenních splátkách po 384 Kč, přičemž první 7. dne od data uzavření smlouvy, v hotovosti a do rukou ujednané osoby. Strany si dále ve smlouvě ujednaly, že plnění žalované bude použito (započteno) na souhrnný poplatek, poté na jistinu. Žalovaná nesplácela řádně a včas. Zaplatila celkem 5 580 Kč. Plnění žalované právní předchůdce žalobkyně započetl nejprve na souhrnný poplatek, poté na jistinu. Vzhledem k právnímu posouzení soudu níže, kdy soud posoudil ujednání ve smlouvě o souhrnném poplatku jako neplatné, však právní předchůdce žalobkyně plnění žalované nepoužil (nezapočetl) řádně. Soud proto započetl toto plnění žalované znovu a řádně. Žalovaná pak ve skutečnosti nezaplatila pouze 6 420 Kč. Následně právní předchůdce žalobkyně a žalobkyně uzavřeli písemně dne [datum] smlouvu, kterou právní předchůdce žalobkyně výše uvedenou pohledávku za žalovanou postoupil na žalobkyni. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Dle § 115a o. s. ř. k projednání věci nebylo třeba nařizovat jednání, když ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. Soud na základě účastníky předložených listinných důkazů výpisů z rejstříku, smlouvy o půjčce z [datum], smluvní podmínek, smlouvy o postoupení pohledávek včetně přílohy [číslo] oznámení o postoupení včetně podacího archu a předžalobní výzvy včetně podacího archu zjistil, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaná, kdy právní předchůdce žalobkyně jednal jako podnikatel při podnikatelské činnosti, žalovaná nikoli, dne [datum] uzavřeli písemně smlouvu, jejích nedílnou součástí si ujednali smluvní podmínky, které byly ke smlouvě přiloženy nebo s nimi byla žalovaná seznámena, kterou právní předchůdce žalobkyně přenechal žalované peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč a žalovaná se zavázala tyto vrátit a zaplatit souhrnný poplatek 8 320 Kč, a to v 53 týdenních splátkách po 384 Kč, přičemž první 7. dne od data uzavření smlouvy, v hotovosti a do rukou ujednané osoby. Strany si dále ve smlouvě ujednaly, že plnění žalované bude použito (započteno) na souhrnný poplatek, poté na jistinu. Žalovaná nesplácela řádně a včas. Zaplatila celkem 5 580 Kč. Plnění žalované právní předchůdce žalobkyně započetl nejprve na souhrnný poplatek, poté na jistinu. Vzhledem k právnímu posouzení soudu níže, kdy soud posoudil ujednání ve smlouvě o souhrnném poplatku jako neplatné, však právní předchůdce žalobkyně plnění žalované nepoužil (nezapočetl) řádně. Soud proto započetl toto plnění žalované znovu a řádně. Žalovaná pak ve skutečnosti nezaplatila pouze 6 420 Kč. Následně právní předchůdce žalobkyně a žalobkyně uzavřeli písemně dne [datum] smlouvu, kterou právní předchůdce žalobkyně výše uvedenou pohledávku za žalovanou postoupil na žalobkyni. Dle § 657 obč. zák. smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Dle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Soud právně posoudil, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaná, kdy právní předchůdce žalobkyně jednal jako podnikatel a žalovaná jako spotřebitel, uzavřeli smlouvu o půjčce, kterou právní předchůdce žalobkyně přenechal žalované peněžní prostředky v určité částce, a žalovaná se zavázala tyto vrátit a zaplatit souhrnný poplatek, to vše ve splátkách (v souladu s přechodným ustanovením o. z. dle § 657 obč. zák.). Vzhledem k tomu, že právní předchůdce žalobkyně jednal jako podnikatel a žalovaná jako spotřebitel, šlo o spotřebitelský úvěr (v souladu s přechodným ustanovením o. z. dle § 2 písm. b) zák. č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelském úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb.). Takové ujednání ve smlouvě o závazku žalované zaplatit souhrnný poplatek je však neplatné, neboť se příčí dobrým mravům a obchází zákon (§ v souladu s přechodným ustanovením o. z. dle § 39 obč. zák.). Souhrnný poplatek (tj. představující všechny náklady, které spotřebitel musí zaplatit v souvislosti se spotřebitelským úvěrem) činí 8 352 Kč, úvěr (tj. představující peněžní prostředky, které byly dány žalovanému k dispozici) činí 12 000 Kč. Pak při uvážení okolností konkrétního případu, kdy při uzavření smlouvy souhrnný poplatek dosahoval 70 % úvěru, kdy splatnost byla ujednána na rok, soud má za to, že jde o ujednání nemravné a že cílem a smyslem tohoto ujednání bylo uměle navýšit zisk nabytý v souvislosti se spotřebitelským úvěrem a skrýt jej v uvedeném ujednání. Právnímu předchůdci žalobkyně tak nevzniklo právo na zaplacení souhrnného poplatku. Žalovaná nesplácela řádně a včas. Zaplatila celkem 5 580 Kč. Vzhledem k tomu, že právnímu předchůdci žalobkyně právo na zaplacení souhrnného poplatku nevzniklo, plnění žalované právní předchůdce žalobkyně nezapočetl řádně. Soud proto započetl plnění žalované znovu a řádně. Žalovaná pak nezaplatila (pouze) 6 420 Kč. Následně právní předchůdce žalobkyně a žalobkyně uzavřeli smlouvu, kterou právní předchůdce žalobkyně postoupil výše uvedenou pohledávku za žalovanou na žalobkyni (§ 1879 o. z.). Soud proto rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 6 420 Kč s úrokem z prodlení, a ve zbytku, tj. co do částky 5 580 Kč s úrokem a s úrokem z prodlení žalobu zamítl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku (výrok I., II.). Žalobkyně měla ve věci úspěch v rozsahu 53 % nároku, žalovaná pak tedy v rozsahu 47 % nároku. Soud by proto náhradu nákladů řízení poměrně rozdělil a dospěl k závěru, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 142 odst. 2 o. s. ř.). Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).