30 C 118/2021-59 — Městský soud v Brně

Žalobce se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 23. 4. 2021 dožadoval zaplacení částky ve výši 15 000 Kč s příslušenstvím po žalovaném z titulu smlouvy o úvěru ze dne 21. 1. 2017 uzavřené mezi žalovaným a společností [právnická osoba] (dále jen„ původní věřitel“). Žalovaný se ve věci písemně nevyjádřil. Z provedeného dokazování soud zjistil následující skutkový stav. Ze smlouvy o úvěru ze dne 21. 1. 2017 a informace o úvěru soud zjistil, že původní věřitel a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru, podle které se původní věřitel zavázal žalovanému poskytnout úvěr ve výši 15 000 Kč v hotovosti a žalovaný potvrdil převzetí hotovosti ve stejný den. Z žádosti o poskytnutí úvěru je pak patrné, že žalovaný při žádosti o úvěr uvedl, že je svobodný, žije v nájmu, nevlastní auto či nemovitost, pobírá příjem 29 700 Kč měsíčně, za bydlení platí 7 800 Kč měsíčně, za energie platí 2 200 Kč měsíčně, za stravování 5 000 Kč měsíčně. Z výpisu z ISIR č. l. 30 je zřejmé, že žalovaný nebyl ke dni 23. 11. 2021 v insolvenčním rejstříku. Z nájemní smlouvy č. l. 33 vyplývá, že žalovaný bydlel v nájmu a platil 15 000 Kč měsíční nájemné společně s paní [jméno] [příjmení]. Výplatní lístky č. l. 34-35 dokládají, že žalovaný za měsíce 10, 11 a 12 roku 2016 pobíral příjem v průměrné výši 29 714 Kč. Z pracovní smlouvy a mzdového výměru č. l. 31 soud zjistil, že žalovaný byl zaměstnán u [příjmení] [jméno] se stanoveným příjmem 40 200 Kč hrubého za měsíc. Z dopisu ze dne 8. 2. 2021 je patrné, že žalobce oznámil žalovanému možnost soudního vymáhání sporu. Z dokladu o koupi části závodu vyplývá, že původní věřitel prodal část obchodního závodu, v němž byla obsažena i pohledávka za žalovaným na společnost [právnická osoba] Ze smlouvy o postoupení pohledávek č. l. 7-17 ze dne 21. 12. 2020 soud zjistil, že společnost [právnická osoba] postoupila pohledávku za žalovaným žalobci ke dni 21. 12. 2020. Z potvrzení o úplatě je evidentní, že žalobce uhradil smluvenou částku za postoupení pohledávek na základě smlouvy o postoupení pohledávek. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 19. 1. 2021 soud shledal, že žalobce oznámil žalovanému postoupení pohledávky z původního věřitele na žalobce. Z předžalobní výzvy ze dne 15. 3. 2021 je patrné, že právní zástupce žalobce vyzval žalovaného k uhrazení žalované částky. Z výpisu podacího archu soud zjistil, že toto oznámení bylo žalovanému zasláno dne 17. 3. 2021. Po právním posouzení dané věci dospěl soud k závěru, že žaloba je částečně důvodná. Soud se nejprve zabýval platností uzavřené úvěrové smlouvy. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění ke dni 21. 1. 2017 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Z informací, které byly uvedeny v žalobě, soud nemohl dovodit, zda původní věřitel splnil svoji zákonnou povinnost a posoudil úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru. Soud proto usnesením ze dne 25. 10. 2021, č. j. 30 C 118/2021-25, vyzval žalobce k doložení splnění zákonné povinnosti. Žalobce na tuto výzvu reagoval sdělením, že poskytovatel úvěru prověřil úvěruschopnost a to tak, že ověřil příjem žalovaného a náklad na nájemné žalovaného. Původní věřitel nedostál dle názoru soudu své povinnosti, neboť nepostupoval s odbornou péčí při posuzování schopnosti žalovaného splácet úvěr (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Původní věřitel prověřil příjem žalovaného, který dle doložených dokumentů činil v době uzavření smlouvy o úvěru částku ve výši 29 714 Kč. Soud má však za to, že původní věřitel již nepostupoval s odbornou péčí při posuzování nákladové stránky rozpočtu žalovaného, jelikož se v rámci nákladů žalovaného spolehl v části energií a stravování pouze na tvrzení žalovaného a jediný výdaj, který ověřil bylo měsíční nájemné. Soud dále konstatuje, že jako dostatečné zkoumání úvěruschopnosti, co se týče výdajové stránky spotřebitele by posoudil takové, podle kterého by původní věřitel měl doloženy jednotlivé konkrétní částky, jenž žalovaný měsíčně platí, a to například výpisem z bankovního účtu spotřebitele, nebo pokud spotřebitel bankovní účet neužívá, tak jednotlivými doklady o hrazení měsíčních nákladů. Jelikož soud shledal smlouvu o úvěru neplatnou, poskytl původní věřitel žalovanému plnění ve výši 15 000 Kč bez právního důvodu. Na straně žalovaného tak vzniklo přijetím plnění bez právního důvodu bezdůvodné obohacení. Pohledávka za žalovaným byla postoupena ve smyslu § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) na žalobce. Žalovaný je proto podle § 2991 o. z. povinen vydat žalobci, oč se na jeho úkor obohatil. Žalovaný žalobci vrátil na základě smlouvy o úvěru dle tvrzení žalobce částku ve výši 8 050 Kč, a proto soud rozhodl o povinnosti žalovaného uhradit žalobci částku ve výši 6 950 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 24. 3. 2021 do zaplacení, kdy úrok z prodlení náleží žalobci podle § 1970 o. z. Žalovaný se ocitl v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení dne 24. 3. 2021, když byl vyzván k úhradě dluhu upomínkou ze dne 15. 3. 2021. Tato byla dána k poštovní přepravě dne 17. 3. 2021, přičemž dle § 573 o. z. lze vycházet z domněnky doby dojití, která předpokládá dojití třetí pracovní den po odeslání. Dle uvedeného se pak má za to, že tato výzva byla žalovanému doručena dne 22. 3. 2021 a pokud následující den žalovaný dluh neuhradil, dostal se tak k datu 24. 3. 2021 do prodlení. Výše úroku z prodlení pak odpovídá nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Soud tak rozhodl při znalosti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, kdy jako lhůtu přiměřenou možnostem žalovaného (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) shledal soud plnění k výzvě učiněné žalobcem, jak uvedeno shora, když spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele (§ 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru) v projednávané věci nenastal. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř. Ve zbytku předmětu řízení pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.). O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., když žalobce měl v řízení pouze částečný úspěch a úspěch žalovaného byl vyšší než úspěch žalobce. Jelikož však žalovanému žádné náklady řízení nevznikly, tak soud rozhodl tak, že žádnému z účastníků řízení náhradu nákladů řízení nepřiznal.