31 C 30/2023-18 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se žalobou podanou dne 2. 11. 2022 domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit mu částku 28 562,03 Kč s příslušenstvím z titulu dluhu ze smlouvy o úvěru [číslo] souvisejícím s poskytnutím kreditní karty dle smlouvy z 19. 5. 2011. Žalované byl poskytnut úvěrový limit ve výši 30 000 Kč s 20,90% úroky ročně. Protože žalovaná neplnila své smluvní povinnosti vyplývající z označené smlouvy, dluh byl sesplatněn k 15. 12. 2021. Dluh je tvořen částkou sestávající se z jistiny ve výši 28 562,03 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 2 236,15 Kč a kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 1 909,15 Kč. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Soud s ohledem na souhlas žalobce a absenci vyjádření žalované rozhodl ve věci bez jednání pouze na základě listin podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“). 4. Z žalobcem předložených listin soud zjistil následující skutkový stav. Mezi účastníky došlo 19. 5. 2011 k uzavření smlouvy o úvěru [číslo] na jejímž základě mohla žalovaná čerpat úvěr do částky 30 000 Kč, a to na základě poskytnutí kreditní karty ze strany žalobce k žádosti žalované ze dne 10. 5. 2011. Žalované byla vydána kreditní karta na základě smlouvy z 19. 5. 2011. Součástí smluvního vztahu účastníků byly všeobecné obchodní podmínky a podmínky pro platební karty. Ke dni uzavření smlouvy činil úrok 20,90 % ročně s tím, že po uplynutí doby platnosti sazby měly být tyto upraveny v souladu s všeobecnými obchodními podmínkami, tak se postupně stalo z 20,90 % na 21,90 %, 21,9 % a nakonec na 19,90 %. V obou dokumentech, jež byly pro smluvní vztah závazné, byla možnost, aby v případě, že nebude hrazeno včas, byla dlužná částka sesplatněna (bod 9 podmínek pro platební karty). K tomu došlo dopisem ze 17. 12. 2021 poté, co byla žalovaná výzvou ze 30. 8. 2021 marně vyzvána k úhradě, a to na adresu dle smlouvy. Splátka měla činit 5 % z čerpané jistiny nejméně však 500 Kč (bod 5.1 podmínek pro platební karty). Znovu byla žalovaná vyzvána k zaplacení dopisem ze 6. 10. 2022. Z historie úvěrového účtu soud zjistil, že dluh na jistině činí 28 562,03 Kč, vedle toho nabíhalo kapitalizované příslušenství v podobě úroku z prodlení a úroku v žalobou uváděné výši. 5. Na shora zjištěný skutkový stav soud podle § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb. aplikoval ustanovení § 261 odst. 3 písm. d) zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ obchodní zákoník“), podle něhož podléhá právní úpravě obchodního zákoníku vztah vyplývající z úvěrové smlouvy. Ta je následně upravena v § 497 obchodního zákoníku tak, že z ní vzniká závazek věřitele na požádání dlužníka poskytnout mu peněžní prostředky a povinnost dlužníka tyto později vrátit spolu s úroky. Tomuto ustanovení odpovídá i vzájemné vymezení vztahů mezi žalobcem a žalovanou. Z provedeného dokazování je nepochybné, že žalované byl poskytnut úvěr, který byl z její strany nejdříve hrazen. Následně ovšem žalovaná s platbami přestala, pročež byla v souladu s obchodními podmínkami i § 506 obchodního zákoníku vyzvána k zaplacení zbylého dluhu. Pokud pak žalovaná svůj dluh neuhradila ve stanovené lhůtě, dostala se do prodlení podle § 365 obchodního zákoníku a byla povinna zaplatit též úroky z prodlení ve výši podle § 369 odst. 1 obchodního zákoníku. Žalobci pak byla přiznána nejen částka procentní z neuhrazené jistiny, ale rovněž částka kapitalizovaná z prodlených plateb za období do sesplatnění z dlužných splátek a též po něm z celé dlužné jistiny. Lhůta k plnění byla uložena podle § 160 odst. 1 o. s. ř. 6. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce byl ve věci plně úspěšný, má proto právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Dle názoru soudu jsou tyto představovány: i) zaplaceným soudním poplatkem 1 143 Kč; ii) odměnou za zastoupení advokátem v rozsahu tří úkonů právní služby po 300 Kč (tarifní hodnota 28 562,03 Kč, převzetí věci, výzva k plnění, žaloba) dle § 14b odst. 1 písm. c) bod 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb.; iii) třemi režijními paušály po 100 Kč k těmto úkonům dle § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb.; iv) částkou odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát, notář nebo patentový zástupce povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu dle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 252 Kč; celkem tedy 2 595 Kč (II. výrok tohoto rozsudku). Všechny tyto náklady soud shledává účelnými pro uplatňování či bránění práva žalobcem, a co do výše i úměrnými předmětu řízení a současně neshledal žádné podmínky, pro které by bylo možno přistoupit k aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. Pro úplnost soud dodává, že žalobce vyúčtoval v žalobě náklady řízení dle § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (2 260 Kč za úkon právní služby), nicméně soudu je z úřední činnosti známo, že žalobce podává opakovaně návrhy obsahující totožnou argumentaci, z níž odvozuje svůj nárok a kterou může stále opakovat. Podle soudu je žaloba, ve které je nárok žalobce odvozován ze smlouvy o úvěru, typickou formulářovou žalobou podanou na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně velmi obdobných věcech. Liší se totiž pouze údaji o osobě žalovaného, identifikací smlouvy, uvedením dlužné částky za nesplacenou jistinu úvěru, úroků a úroků z prodlení. Opakovanost používaného vzoru i četnost typových návrhů téhož žalobce je soudu známa z jeho úřední činnosti (např. sp. zn. 112 C 3/2023).