32 C 150/2022-79 — Městský soud v Brně

1. Žalobou, doručenou soudu dne 21. 7. 2022, se žalobce domáhal zaplacení částky 213 862,63 Kč s příslušenstvím. Uvedl, že jeho právní předchůdce dne 8. 3. 2019 uzavřel s žalovaným smlouvu o rychlé půjčce, na jejímž základě jí poskytl žalovanému úvěr ve výši 240 000 Kč. Součástí smluvních ujednání byl úrok ve výši 13,9 % ročně. Tato částka měla být hrazena v měsíčních splátkách. Vzhledem k nesplácení vzniklo žalobci právo na úhradu celé dlužné částky. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobce.2. Žalovanému byl z důvodu neznámého pobytu ustanoven opatrovník dle § 29 odst. 3. o. s. ř., který navrhoval zamítnutí žaloby s tím, že poukazovala na absenci zkoumání úvěruschopnosti žalované ze strany právního předchůdce žalobce.3. Z provedeného dokazování vzal soud za prokázané, že dne 8. 3. 2019 byla po předchozí žádosti žalovaného (návrh na uzavření smlouvy o rychlé půjčce) uzavřena mezi právním předchůdcem žalované a žalovaným smlouva o úvěru na částku 240 000 Kč (akceptace návrhu smlouvy o rychlé půjčce + všeobecné obchodní podmínky + záznam o posouzení úvěruschopnosti). Žalovaný hradil nepravidelně (souhrnný výpis pohybů na účtě + mimořádný výpis) a právní předchůdce žalobce odstoupil od smlouvy s žalovaným (prohlášení o okamžité splatnosti ze dne 8. 10. 2021 + přehled podacích čísel). Dne 7. 12. 2021 došlo k postoupení pohledávek na žalobce (smlouva o postoupení pohledávek ze dne 7. 12. 2021 + přehled postupovaných pohledávek + rámcová smlouva o postupování pohledávek ze dne 29. 8. 2018) a dopisem ze dne 7. 12. 2021, resp. 14. 1. 2022 bylo žalovanému toto postoupení oznamováno (vyrozumění o postoupení pohledávky + oznámení o postoupení pohledávky). Žalovaný byl podáním ze dne 17. 1. 2022 vyzýván k úhradě dlužné částky (předžalobní výzva k úhradě + seznam předžalobních výzev).4. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. , spisová značka, , se pravidla mezinárodní příslušnosti v čl. 16 odst. 2 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000 (nyní čl. 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis), uplatní v případě žaloby směřující proti spotřebiteli, který měl na území některého z členských států své poslední známé bydliště, a to bez ohledu na jeho státní příslušnost (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. , spisová značka, ). Nejvyšší soud reflektoval rozhodnutí SDEU ze dne 17. 11. 2011 ve věci C-327/10, k výkladu nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I), v němž SDEU přijal závěr: Nařízení č. 44/2001 musí být vykládáno v tom smyslu, že v takové situaci, o jakou se jedná v původním řízení, kdy spotřebitel, který je stranou smlouvy o dlouhodobém hypotečním úvěru s povinností informovat smluvního partnera o jakékoliv změně adresy, opustí své bydliště předtím, než je proti němu podána žaloba pro porušení smluvních povinností, jsou soudy členského státu, na jehož území se nachází poslední známé bydliště spotřebitele, na základě čl. 16 odst. 2 tohoto nařízení příslušné rozhodnout o této žalobě, jestliže nejsou podle článku 59 téhož nařízení schopny určit aktuální bydliště žalovaného a nemají ani průkazné indicie umožňující dospět k závěru, že žalovaný má skutečně bydliště mimo území Evropské unie; toto nařízení nebrání použití ustanovení vnitrostátního procesního práva členského státu, které ve snaze zabránit situaci odepření spravedlnosti umožňuje vést řízení proti osobě, která se neúčastní řízení a jejíž pobyt není znám, pokud se soud, který se sporem zabývá, ujistí předtím, než o něm rozhodne, že proběhla veškerá pátrání, která ukládají zásady řádné péče a dobré víry, aby byl zjištěn pobyt žalovaného.5. V poměrech posuzované věci, kdy v čl. XIV odst. 3 smlouvy byla zakotvena povinnost žalovaného informovat právního předchůdce žalobce o změně kontaktních údajů s předstihem alespoň 5 pracovních dnů a povinnost zajistit, aby druhá smluvní strana měla po dobu trvání dluhu aktuální kontaktní údaje včetně adresy pobytu, kdy se poslední známé bydliště žalovaného nacházelo na území České republiky jakožto členského státu Evropské unie a kdy soud prvního stupně ani soud odvolací v rámci svého šetření nezjistil indicie vedoucí k závěru, že by žalovaný měl aktuálně bydliště mimo území Evropské unie, je třeba dovodit mezinárodní příslušnost soudů České republiky ve smyslu citované judikatury SDEU a Nejvyššího soudu ČR. Podle čl. 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis, je tak k projednání věci příslušný Městský soud v Brně, v jehož obvodu měl žalovaný poslední známé bydliště.6. Soud postupoval dle českého práva v souladu s ustanovením čl. 6 nařízení Řím I. Po provedení všech důkazů, jejich zhodnocení a právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba je toliko částečně důvodná. Mezi žalobcem a žalovaným sice byla uzavřena smlouva o úvěru dle § 2395 a násl. o. z., avšak tuto soud hodnotí jako absolutně neplatnou. Právní předchůdce žalobce porušil svou povinnost uloženou mu ustanovením § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť schopnost žalovaného splácet nebyla dostatečně zjišťována. Zcela zde chybí struktura základních výdajů, náklady na bydlení. Bez těchto údajů nelze učinit závěr o dostatečnosti zjišťovaných údajů. Nedostatečnost zkoumání úvěruschopnosti žalovaného je zřejmá již z návrhu na uzavření smlouvy, neboť žalovaný deklaroval příjem 25 000 Kč měsíčně, avizoval měsíční splátky jiných úvěrů ve vši 3 680 Kč a smlouvou se zavazoval k placení dalších 5 288 Kč měsíčně, tedy celkem na splátkách 8 968 Kč měsíčně. Na úhradu všech dalších běžných plateb pak zbývalo žalovanému cca 16 000 Kč měsíčně, což není nijak vysoká částka, má-li z ní být hrazeno nájemní bydlení a potraviny.7. Pokud právní předchůdce žalobce postupoval tak, že žalovanému částku 240 000 Kč odeslal na účet, počínal si zcela lehkomyslně a musel si být vědom vysokého rizika nesplnění závazku ze strany žalovaného. Zda byla zkoumána úvěruschopnost soud zjišťuje z úřední povinnosti (srov. závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 3/20). Rezignací na ověřování úvěruschopnosti žalovaného navíc s ohledem na důsledky, které nesplnění této povinnosti má též pro společnost obecně (neboť důsledky neschopnosti dlužníka dluh splácet se nedotýkají jen dlužníka, ale též společnosti jako celku, když na ni mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence; k tomu shodně srov. též odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Lze též odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. , spisová značka, , v němž je zdůrazněno, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá žadatelem doložit, v opačném případě se dopouští správního deliktu.8. Ze zjištěného skutkového stavu je zřejmé, že žalovaný obdržel od žalobce částku ve výši 240 000 Kč, kterou zcela nevrátil, což na jeho straně představuje bezdůvodné obohacení, jehož speciální skutkovou podstatu oproti jeho obecné úpravě v občanském zákoníku, zákon o spotřebitelském úvěru nově konstruuje, a to včetně povinnosti vrátit poskytnutou jistinu v přiměřené době podle schopností spotřebitele, což znamená, že žalovaný dosud není v jakémkoliv prodlení s placením prokázaného dluhu, nýbrž že tuto splatnost soud založí teprve svým rozhodnutím. Vzhledem k tomu, že se žalovaný k jednání nedostavil a procesní opatrovník o něm pochopitelně neměl žádné informace, nemohl soud rozhodnout o splatnosti jinak než dle žádání žalobce, neboť žalovaný své poměry, a tedy své schopnosti nedoložil, ani neobjasnil. Tento závěr soudu se opírá o výslovné znění § 87 zákona č. 257/2016 Sb., z jehož výslovného znění slovní konstrukce „spotřebitel (nikoliv už dlužník) je povinen vrátit v době přiměřené“ vyplývá, že k založení nové platební povinnosti pro žalovaného dojde teprve soudním rozhodnutím a že v době rozhodování soudu žalovaný ještě ani není za dlužníka považován. Jakékoliv odkazy na problematiku splatnosti bezdůvodného obohacení upraveného v občanském zákoníku jsou ve světle zásady lex specialis derrogat lex generalis, dle názoru nalézacího soudu, nepřiléhavé a nepřípustné. Soud proto uložil žalovanému hradit dlužnou jistinu, ve zbytku (též co do poplatků ve výši 4 195 Kč) byla žaloba z výše uvedených důvodů zamítnuta.9. Převážně úspěšný žalobce má právo na náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalobce byl ve věci převážně úspěšný, soud mu proto přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši 28,5%. Úspěch žalobce činí ke dni rozhodnutí celkem 209 667,63 Kč (64,25%), neúspěch 116 647,64 Kč (28,5%). Náklady ve věci úspěšného žalobce představují soudní poplatek ve výši 8 555 Kč, odměnu advokáta za tři úkony právní pomoci po 9 180 Kč dle § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb. (příprava a převzetí, předžalobní výzva, podání žaloby), 3 x režijní paušál p