43 C 202/2022-96 — Městský soud v Brně

1. Žalobou se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 61 354,24 Kč s úrokem ve výši 29 % ročně z částky 26 778,42 Kč od 18.3.2022 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 26 778,42 Kč od 18.3.2022 do zaplacení z titulu smlouvy o zápůjčce, na základě které poskytl právní předchůdce žalobce [právnická osoba] (dále též jen [anonymizováno] nebo právní předchůdce žalobce) žalovanému finanční prostředky ve výši 80 000 Kč. Žalovaný se zavázal splatit zápůjčku spolu s poplatkem 72 684 Kč ve 36 měsíčních splátkách. Žalovaný zápůjčku řádně nesplácel, uhradil celkem 140 468 Kč, vznikl mu tak dluh, který je předmětem žaloby. Žalobce nabyl pohledávku za žalovanou smlouvou o postoupení pohledávek. 2. Žalovaný se ve věci samé nevyjádřil. 3. Soud provedl dokazování listinnými důkazy, z nichž učinil následující skutková zjištění. 4. Ze smlouvy o zápůjčce [číslo] standardních informací o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že mezi společností [právnická osoba] a žalovaným byla dne 11.12.2017 uzavřena smlouva o úvěru, jíž [anonymizováno] poskytl žalovanému zápůjčku ve výši 80 000 Kč. Žalovaný se zavázal zápůjčku uhradit spolu s poplatkem 72 684 Kč v 36 měsíčních splátkách, první splátka byla splatná v den, kdy uplyne měsíc od pátého kalendářního dne od podpisu smlouvy, výše první až předposlední splátky činila 4 242 Kč, poslední splátky 4 214 Kč. 5. Ze sdělení [právnická osoba] soud zjistil, že finanční prostředky od [anonymizováno] ve výši 80 000 Kč byly připsány na účet žalovaného dne 12.12.2017. 6. Z bilance zápůjčky soud zjistil, že žalovaný na zápůjčku uhradil celkem 140 468 Kč. 7. Z oznámení postupitele o postoupení pohledávek ze dne 1.2.2022 soud zjistil, že [anonymizováno] postoupil pohledávku za žalovaným žalobci. 8. Z dopisu ze dne 10.2.2022 soud zjistil, že žalobce vyzval žalovaného k okamžité úhradě dlužné částky ze smlouvy o zápůjčce. Výzva byla žalovanému odeslána prostřednictvím České pošty dne 10.2.2022, jak soud zjistil z potvrzení podání. 9. Z předžalobní upomínky ze dne 20.5.2022 soud zjistil, že žalovaný byl o úhradu upomenut zástupcem žalobce. Z potvrzení podání vyplývá, že upomínka byla žalované odeslána prostřednictvím České pošty dne 20.5.2022. 10. Ze zákaznické karty ze dne 11.12.2017 soud zjistil, že zákaznická karta byla sepsána zástupcem [anonymizováno], bylo v ní uvedeno, že žalovaný je rozvedený, nájemník, nevyživuje žádnou osobu, byla uvedena adresa trvalého pobytu na adrese [adresa žalovaného], bylo uvedeno, že žalovaný je zaměstnán na plný pracovní úvazek, jako uklízeč u zaměstnavatele [právnická osoba] s tím, že zaměstnání bylo ověřeno výpisy z bankovního účtu, má dva zdroje příjmu, byl uveden čistý příjem žadatele 10 238 Kč a ostatní příjmy žadatele 20 000 Kč, jako výdaje byly uvedeny odhadované měsíční výdaje žadatele 4 000 Kč, jako ověřené dokumenty byly uvedeny pracovní smlouva/ŽL, tři výpisy z bankovního účtu a výměr důchodu. 11. Ze seznamu exekucí soud zjistil, že na žalovaného byly vedeny exekuce zahájené 11.3.2020 a 20.4.2021. 12. Z výpisu z bankovního a nebankovního registru klientských informací soud zjistil, že v době uzavření smlouvy o zápůjčce žalovaný neměl externí závazky. 13. Z výpisu z veřejné části živnostenského rejstříku ohledně vázaného zástupce [anonymizováno] soud neučinil žádná právně významná skutková zjištění. Soud pro nadbytečnost neprovedl navrhovaný výslech vázaného zástupce [anonymizováno], který vyplňoval zákaznickou kartu a ověřoval na základě předložených dokladů příjmy a výdaje žalovaného, neboť předložené doklady jsou zaznamenány přímo v zákaznické kartě. 14. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Provident a žalovaný uzavřeli dne 11.12.2017 smlouvu o zápůjčce ve výši 80 000 Kč, finanční prostředky v uvedené výši byly připsány na účet žalovaného dne 12.12.2017. Provident postoupil pohledávku za žalovaným žalobci, což bylo žalovanému postupitelem oznámeno. Žalobce vyzval žalovaného k okamžité úhradě dluhu dopisem odeslaným dne 10.2.2022. Žalovaný byl před podáním žaloby o úhradu upomenut zástupcem žalobce. 15. Právním posouzením takto zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je zčásti důvodná. 16. Mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným byla uzavřena smlouva o zápůjčce, která je smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“), neboť právní předchůdce žalobce jednal při uzavření smlouvy v rámci své podnikatelské činnosti, žalovaný jako nepodnikající fyzická osoba. 17. Poskytovatel spotřebitelského úvěru má podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. povinnost posoudit schopnost žadatele úvěr splácet a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Tato činnost představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy. Schopnost žadatele úvěr splácet je poskytovatel povinen posoudit na základě dostatečných informací, nespoléhá se pouze na údaje tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá doložit, na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne 26.1.2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 20.3.2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). 18. Ohledně splnění uvedené povinnosti žalobce uvedl, že schopnost žalovaného úvěr splácet [anonymizováno] posoudil tak, že ověřil historii žalovaného v registrech BRKI, NRKI a SOLUS, v nichž neměl žalovaný žádný negativní záznam, dále z insolvenčního rejstříku zjistil, že proti žalovanému nebylo vedeno insolvenční řízení, z centrální evidence exekucí zjistil, že proti žalovanému nebyla vedena žádná exekuce, dále zjistil, že předložený průkaz totožnosti žalovaného nebyl evidován v databázi neplatných dokladů, z interní databáze zjistil, že trvalé bydliště žalovaného se nenachází na adrese městského úřadu. Následně vyhodnotil schopnost žalovaného splácet úvěr na základě informací od žalovaného skóringovým modelem z hlediska demografických dat a behaviorálních dat, na základě žalovaným předložených dokladů ověřil příjmy i výdaje žalovaného, které vázaný zástupce vyplnil do zákaznické karty. Žalobce poukázal na to, že bylo povinností žalovaného uvést úplné, přesné a pravdivé údaje. 19. Soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce nedostál své povinnosti vyplývající z ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., neboť se soustředil na doložení a ověření příjmů žalovaného, schopnost splácet úvěr však není určena pouze výší příjmů, ale také výší reálných výdajů. Právní předchůdce žalobce však ohledně výdajů vycházel pouze z odhadovaným měsíčních výdajů žalovaného ve výši 4 000 Kč, které jsou i s ohledem na způsob bydlení žalovaného zcela zjevně podhodnocené. U poskytovatele úvěru měla vzbudit větší obezřetnost i skutečnost, že měl žalovaný evidován trvalý pobyt na adrese [adresa žalovaného], což je právě adresa úřadu, jak je soudu známo z úřední činnosti, je tak zřejmé, že lustrum trvalého bydliště žalovaného v interní databázi buď poskytovatel úvěru neprovedl, nebo interní databáze neposkytuje spolehlivé údaje. Sám žalobce přitom ve svém vyjádření uvedl, že skutečnost, že má žadatel bydliště na adrese úřadu může značit vyhýbání se exekucím nebo zneužívání sociálních dávek. Pokud žalobce argumentoval tím, že žalovaný měl povinnost uvést úplné informace potřebné k posouzení jeho úvěruschopnosti, pak lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1.4.2015, sp. zn. 1 As 30/2015, v němž je zdůrazněno, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá žadatelem doložit, jinak se dopouští správního deliktu. Poukaz žalobce na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.1.2022, sp. zn. 33 ICdo 27/2021, a na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2.11.2020, sp. zn. 75 ICm 3132/2019 je nepřiléhavý, neboť tam šlo o skutkově odlišné věci, kdy v obou případech poskytovatel úvěru prověřil úvěruschopnost mimo jiné z údajů vyplývajících z ú