47 C 191/2023-37 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se žalobou ze dne 28. 7. 2023 (podána u soudu téhož dne) domáhal po žalované: 2. Nárok 1 -) jistiny ve výši 9 000 Kč, -) dlužného úroku 1 520 Kč, -) dlužného poplatku za administrativní činnost ve výši 1 800 Kč, -) dlužného poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 3 480 Kč a -) příslušenství, to vše z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 28. 5. 2020, [číslo]. 3. Nárok 2 -) jistiny ve výši 9 675,48 Kč, -) dlužného poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 764,52 Kč a -) příslušenství, to vše z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 20. 12. 2019, [číslo]. 4. Žalovaná se v řízení nevyjádřila. 5. Soud za splnění podmínek § 115a, § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), rozhodl ve věci samé bez nařízení jednání a vyhlásil tento rozsudek. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutečnosti (nároky řazeny chronologicky). <b>6. Nárok 2</b> 7. Mezi právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba], [IČO], a žalovanou došlo dne 20. 12. 2019 k uzavření Smlouvy o spotřebitelském úvěru, [číslo]. Na základě této smlouvy poskytl právní předchůdce žalobce žalované peněžní prostředky ve výši 6 072 Kč, a to v hotovosti v den uzavření Smlouvy, což žalovaná potvrdila svým podpisem smlouvy (důkaz: listina smlouvy ze dne 20. 12. 2019, [číslo]). Sice tato smlouva zněla na poskytnutí zápůjčky ve výši 11 000 Kč, ale účastníci se dohodli ve smlouvě (viz čl. 9 Refinancování), že částka 4 928 Kč ze zápůjčky ve výši 11 000 Kč bude započtena na dluh žalované u právního předchůdce žalobce na zaplacení zůstatku spotřebitelského úvěru [číslo] (důkaz smlouvou z 20. 12. 2019). 8. Právní předchůdce žalobce, jako poskytovatel zápůjčky, posoudil před jejím poskytnutím schopnost žalované požadovanou zápůjčku splácet dle karty zákazníka. Zejména provedl vyhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované před uzavřením předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru. Žalovaná byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalované. Poskytnuté informace byly zaznamenány do karty zákazníka na formuláři věřitele a byly ověřeny doklady uvedenými v části zákaznické karty nazvané„ Dokumenty k ověření finanční situace žadatele“, mezi které patřily složenky o příjmech žalované a nájemní/podnájemní smlouva. 9. Žalovaná byla povinna splácet dluh částkou 330 Kč týdně v celkem 60 splátkách, počínaje 31. 12. 2019 a poslední splátka dne 16. 2. 2021, zaplatila však toliko částku 7 360 Kč (tvrzení žalobce, které nebylo zpochybněno). 10. Pohledávka vyplývající z výše uvedené smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byla ze strany společnosti [právnická osoba] postoupena na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 23. 3. 2023 žalobci jako novému věřiteli, a to s účinností ke dni 23. 3. 2023 (důkaz: Smlouva o postoupení pohledávek, Příloha č. 1 Smlouvy o postoupení pohledávek – strana č. 6 ze Seznamu postoupených pohledávek). 11. Ke kapitalizovanému úroku ve výši 5 168,88 Kč soud uvádí, že se jedná o úrok ve výši 25,14 % ročně počítaný z dlužné jistiny ve výši 9 675,48 Kč od 17. 2. 2021 do data postoupení 23. 3. 2023. Ke kapitalizovanému úroku z prodlení ve výši 1 696,23 Kč soud uvádí, že se jedná o zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně počítaný z dlužné jistiny ve výši 9 675,48 Kč od 17. 2. 2021 do data postoupení 23. 3. 2023. 12. Právní hodnocení nároku 2: 13. Soud dospěl k závěru, že žalobce a žalovaná uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve spojení s § 2395 občanského zákoníku. V dané věci se jedná o spotřebitelský úvěr dle ust. § 2 odst. 1 cit. zákona, když se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli. Právní předchůdce žalobce byl osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz. ust. § 7 cit. zákona). 14. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění do 28. 5. 2022 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) platí, že:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“. Podle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru platí:„ (1) Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. (2) Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.“. (3) Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.“. 15. Z uvedeného je zřejmé, že věřitel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná. 16. Soud z tohoto důvodu zkoumal otázku posouzení úvěruschopnosti ze strany věřitele z úřední povinnosti. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). 17. Soud se nejprve z úřední povinnosti zabýval tím, zda věřitel jakožto poskytovatel spotřebitelského úvěru (žalovaná vystupovala coby spotřebitel - § 419 občanského zákoníku) splnil svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalované ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. 18. Soud dospěl k závěru, že věřitel řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele - žalované na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Věřitel porušil svoji povinnost poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 19. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod [číslo] použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 konstatoval:„ …odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnav