108 C 33/2024-41 — Městský soud v Brně

1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 30 000 Kč se zákonným i sjednaným příslušenstvím. Jedná se o nárok vyplývající ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 23. 7. 2019 uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně (společností , právnická osoba, ) a žalovanou Ze skutkových tvrzení vyplývá, že se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 30 000 Kč jako nevrácené zapůjčené jistiny, kapitalizovaných úroků ve výši 17 113,43 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků ve výši 5 341,88 Kč, úroků ve výši 26,43 % ročně z dlužné jistiny ve výši 30 000 Kč od 2. 11. 2022 do zaplacení a úroků z prodlení v zákonné výši 8,25 % ročně z dlužné jistiny od 2. 11. 2022 do zaplacení. Na své závazky žalovaná uhradila částku 12 600 Kč, kterou žalobkyně započetla ve výši 6 000 Kč na úrok, ve výši 3 800 Kč na poplatek za administrativní činnost a ve výši 2 800 Kč na poplatek za hotovostní inkaso splátek. Ohledně ověření úvěruschopnosti žalované vyšla právní předchůdkyně žalobkyně z informací poskytnutých jí žalovanou před uzavřením smlouvy, kdy tato byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry. Tyto informace pak právní předchůdkyně žalované ověřila z dokladů předložených žalovanou. Právní předchůdkyně žalobkyně pak neměla důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalované.2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.3. V souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili4. Z žalobkyní předložených listinných důkazů soud učinil následující skutková zjištění. Dne 23. 7. 2019 byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě byla žalované poskytnuta částka 30 000 Kč (viz smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne 23. 7. 2019). Žalovaná ve smlouvě potvrdila, že tuto částku v hotovosti převzala. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr splácet právní předchůdkyni žalobkyně v pravidelných 60 týdenních splátkách, když nejpozději měla být poskytnutá částka vrácena 15. 9. 2020. Sjednaná úroková sazba činila 26,43 % ročně a sjednaný kapitalizovaný úrok ve výši 6 000 Kč. Dále byl mezi účastníky sjednán administrativní poplatek ve výši 6 000 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 12 000 Kč. Celková částka, kterou se žalovaná zavázala vrátit, činila 54 000 Kč. Z Karty zákazníka ze dne 23. 7. 2019 bylo zjištěno, že žalovaná při uzavírání smlouvy uvedla, že bydlí s rodiči, kdy náklady na bydlení uvedla ve výši 2 500 Kč. Dále uvedla, že je zaměstnána s příjmem 13 798 Kč měsíčně. Osobní výdaje potvrdila ve výši 4 500 Kč měsíčně. K těmto tvrzením doložila výplatní pásky za měsíc duben a květen 2019 a pracovní smlouvu. Právní předchůdkyně žalobkyně při hodnocení úvěruschopnosti žalované vycházela pouze z těchto údajů. Ohledně výdajů vyšla jen z tvrzení žalované.5. Z oznámení o postoupení pohledávky, smlouvy o postoupení pohledávek a seznamu postoupených pohledávek pak bylo zjištěno, že obě pohledávky za žalovanou byly postoupeny na žalobkyni.6. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.7. Soud dospěl k závěru, že na závazkový vztah mezi žalobkyní a žalovanou je nutno aplikovat zákon č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. V dané věci se mělo jednat o spotřebitelský úvěr dle ust. § 2 cit. zákona, když se jedná o poskytnutí finanční služby fyzické osobě, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti. Naopak žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, je osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz. ust. § 7 cit. zákona) V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované peněžní prostředky v částce 30 000 Kč, když tuto částku převzala žalovaná v hotovosti při podpisu smluv.8. Podle ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2).9. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.10. Z uvedeného je tedy zřejmé, že věřitel poskytne úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná. Byť zákon stanoví, že soud zkoumá námitku neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka jen na návrh dlužníka, soud v tomto směru odkazuje na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie sp. zn. C–679/18, ve kterém se zcela jednoznačně soudní dvůr vyjádřil k otázce relativní či absolutní neplatnosti smluv o spotřebitelském úvěru. V citovaném rozhodnutí je uvedeno, že: „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Soud z tohoto důvodu zkoumal otázku posouzení úvěruschopnosti ze strany žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) z úřední povinnosti. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje vysoce kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (k tomu dále srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).11. Ohledně splnění povinnosti dle ust. § 86 zák. č. 257/2016 Sb. žalobkyně odkázala na informace sdělené jí žalovanou, ze kterých při posouzení úvěruschopnosti žalované její právní předchůdkyně vycházela. Právní předchůdkyně žalobkyně však při posouzení úvěruschopnosti a hodnocení zejména výdajové stránky žalované vycházela pouze z ústních informací žalované. Předestřené informace nijak neověřovala. Tvrzené výdaje na bydlení ani jejich výše nebyla právní předchůdkyní žalobkyně ověřeny vůbec. Žalovaná sice předložila pracovní smlouvu, nicméně tato byla uzavřena dne 1. 4. 2019 a byla zde sjednána 3 měsíční zkušební doba. Žalovanou pak byly předloženy výplatní lístky pouze za duben a květen 2019, nikoliv již za červen 2019 a červenec 2019 a právní předchůdkyně žalobkyně tak vůbec neověřila, zda nedošlo k ukončení pracovní smlouvy ve zkušební době a zda jsou její příjmy ze zaměstnání v době sjednání úvěrové smlouvy stále aktuální. Právní předchůdkyně žalobkyně si od žalované nevyžádala výpisy z účtu, ze kterých by byly zřejmé jednak příjmy žalované a jednak i její reálné výdaje. Pokud pak žalovaná jako další měsíční výdaje (včetně výdajů na jídlo, oblečení, dopravu atp.) uváděla částku nejprve 4 500 Kč, jde o další údaj, který si právní předchůdkyně žalobkyně nijak neověřila. Právní předchůdkyně žalobkyně zjevně před uzavřením smlouvy o úvěru reálně nijak, natož s odbornou péčí, neposoudila schopnost žalované úvěr splácet, když