112 C 170/2023-41 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se žalobou podanou dne 31. 7. 2023 domáhal uložení povinnosti žalovanému, aby mu zaplatil částku 12 549,40 Kč s příslušenstvím z titulu dluhu na smlouvě o zápůjčce. Ta byla mezi předchůdcem žalobce a žalovaným uzavřena 21. 1. 2022. Jistina činila původně 12 072,- Kč, přičemž současně měla být uhrazena částka 499,- Kč pokuty pro případ prodlení s platbou celé částky, jež byla sjednána do 20. 2. 2022.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud příslušný podle čl. 7 odst. 1 nařízení Rady č. 1215/2022 s ohledem na souhlas žalobce a absenci vyjádření žalovaného ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OSŘ“), nenařizoval jednání a rozhodl na základě listinných důkazů, z nichž vyplynulo, že žaloba je důvodná.3. Z listin bylo zjištěno, že mezi předchůdcem žalobce a žalovaným byla 20. 1. 2022 uzavřena rámcová smlouva o poskytování bankovních služeb. Součástí smlouvy byly i všeobecné obchodní a produktové podmínky pro jednotlivé bankovní služby. Smlouvy mohl žalovaný uzavírat i v elektronické formě. Dle obchodních podmínek služby „PlatímPak“ bylo možné zaplatit u prodejce prostřednictvím banky bez toho, aby měl klient v danou dobu na účtu dostatečné prostředky s tím, že zaplacenou částku bylo na místě bance vrátit ve lhůtě 30 dnů od schválení poskytnutí služby. Při překročení doby splatnosti o 30 dní byl dlužník povinen zaplatit poplatek ve výši 499,- Kč. Po schválení a provedení nákupu měl věřitel zaslat dlužníkovi potvrzení o uzavření smlouvy a vyúčtování nákupu. Z potvrzení a vyúčtování nákupu (č. l. 5) soud zjistil, že na účet společnosti Mironet byla 21. 1. 2022 zaslána částka 12 072,- Kč a splatnost poskytnuté platby ze strany žalovaného byla stanovena na 20. 2. 2022. Pohledávka na žalobce byla postoupena smlouvou z 30. 1. 2023 a tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem z 14. 2. 2023. Dluh nebyl uhrazen přes výzvu z 27. 6. 2023 a předchozí výzvu z 22. 3. 2022.4. Soud v projednávané věci aplikoval zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ”). Dle ustanovení § 2390 OZ v případě, kdy zapůjčitel poskytne zastupitelnou věc vydlužiteli tak, aby ji užil dle libosti a po čase vrátil, vznikne smlouva o zápůjčce. Při ní lze podle § 2392 odst. 1 OZ sjednat úroky. S přihlédnutím k vymezení práv a povinností obou účastníků v předložených dokladech dospěl soud k závěru, že o takový vztah se jedná i v projednávané věci, když měla vzniknout smlouva o zápůjčce v podobě poskytnutí platby obchodníkovi na základě žádosti žalovaného, který byl povinen takto poskytnuté prostředky po uplynutí doby 30 dnů vrátit, a to bez úroku. Dle žalobce byla poskytnuta částka 12 072,- Kč, když touto žalobou požaduje částku 12 050,40 Kč a k tomu jinak sjednanou částku 499,- Kč jako poplatek za upomínku. Jelikož v dané věci je žalovaný spotřebitelem (z ničeho neplynul opak), je třeba na jeho postavení aplikovat rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též jen „zákon“), a to s ohledem na skutečnost, že smluvní vztah účastníků nespadá pod výjimky stanovené v ustanovení § 4 zákona. Z ustanovení § 86 odst. 1 zákona plyne, že „poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“. K tomu je nepochybně nezbytné zkoumat příjmovou složku – existenci pracovněprávního vztahu, délku jeho trvání a výši mzdy, případně jiného zdroje příjmů, stejně jako složku výdajovou – náklady na bydlení, dopravu, existující závazky či snad dokonce exekuce či insolvenci.5. Soud je toho názoru, že u zápůjčky sjednané v relativně menší výši není třeba klást s přihlédnutím ke sjednané výši splátky a její četnosti takové nároky na ověřování rozhodných skutečností, jako je tomu u úvěrů s vyšším plněním, pročež s ohledem na uvedené okolnosti považoval v projednávané věci posouzení ze strany předchůdce žalobkyně s přihlédnutím k tvrzením a doloženým dokladům za nedostatečné k tomu, aby smlouva byla považována za platnou. Přestože předmětem vztahu mezi účastníky je poskytnutí částky relativně nízké, kdy součástí žalobního požadavku ani smluvního vztahu samého není žádné příslušenství v podobě úroku, je třeba i pro tento typ vztahu uplatnit stejná kritéria prověrky úvěryschopnosti. Žalobce neučinil žádná skutková tvrzení týkající se toho, jaké konkrétní údaje byly užity k řádnému prověření bonity žalovaného v okamžiku, kdy byla poskytnuta projednávaná zápůjčka, když se omezil na obecné zhodnocení toho, co by banka měla činit v takovém okamžiku, tedy obecná lustrace v příslušných databázích, resp. modelace klienta podle vlastních registrů. Nebyly sděleny žádné konkrétní údaje týkající se výše příjmu, výše výdajů a závazků, případně tyto údaje nebyly ani dokládány. V takovém případě nelze mít za to, že by úvěryschopnost klienta byla prověřena řádně, a to bez ohledu na to, že nebylo jinak sjednáno žádné obvyklé příslušenství.6. S ohledem na relativně laxně provedenou prověrku úvěryschopnosti (neboť v podstatě blíže nepopsanou a nijak nedokládanou) soud považoval smlouvu o zápůjčce za neplatnou, pročež nicméně je na místě posoudit poskytnuté plnění jako vztah z bezdůvodného obohacení podle § 2991 OZ a násl. Žalovaný je tak povinen vrátit žalobci pouze jistinu očištěnou o jím provedené platby, tedy částku vlastní jistiny požadovanou žalobou – 12 050,40 Kč. S touto částkou je spojeno právo na úhradu příslušenství pouze však v podobě úroku z prodlení, do něhož se žalovaný dostal podle § 1968 a 1970 OZ a je povinen jej zaplatit ve výši požadované žalobcem v souladu s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve lhůtě podle § 160 odst. 1 OSŘ. Ve zbytku tak je na místě žalobu zamítnout výrokem pod bodem II. Za dobu prodlení pak lze považovat až dobu následující po první prokazatelně doručené výzvě k plnění, což bylo doručení žaloby žalovanému k 31. 1. 2024. Prodlení tak nastalo až 2. 2. 2024. Výše úroku z prodlení je dána žalobním požadavkem, když sice se do prodlení žalovaný dostal později, nicméně tímto postupem by žalobce byl výší úroku z prodlení zvýhodněn (15 %) oproti situaci, kdy by jeho předchůdce řádně plnil svoje povinnosti při prověrce klientů.7. Výrok pod bodem III. je odůvodněn ustanovením položky 2 odst. 2 a položky 1 odst. 1 písm. a) přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. S ohledem na absenci trvalého pobytu žalovaného nebylo možné vydat platební rozkaz, pročež bylo na místě pokračovat běžným postupem a soudní poplatek doměřit konečným rozhodnutím ve věci v souladu s § 9 odst. 4 a 6 zákona o soudních poplatcích per analogiam. Doplatek soudního poplatku činí 200,- Kč, který nicméně byl zohledněn v nákladovém výroku pod bodem II.8. Výrok pod bodem IV. je odůvodněn tím, že žalobce byl ve věci úspěšný pouze zčásti, nicméně neúspěch je zcela nepatrný (§ 142 odst. 3 OSŘ). Náklady řízení tvořila odměna za právní zastoupení ve výši 300,- Kč podle § 14b odst. 1 písm. c) bod 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), tři režijní paušály á 100,- Kč v celkové výši 300,- Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu, za převzetí věci, podání žaloby a předžalobní výzvu podle § 11 odst. 1 písm. a), d) a h) advokátního tarifu. Náklady řízení žalobce dále činí zaplacený soudní poplatek ve výši 1 000,- Kč a částka daně z přidané hodnoty v sazbě 21 %, jíž je zástupce žalobce plátcem, ve výši 252,- Kč podle § 137 odst. 3 OSŘ. Celkem tak náhrada nákladů řízení činila částku 2 452,- Kč, kterou je žalovaný povinen uhradit k rukám zástupce žalobce podle § 149 odst. 1 OSŘ ve lhůtě podle § 160 odst. 1 OSŘ. Žaloby žalobce jsou prakticky stále totožné, pouze se mění produkt, který je od té které úvěrové instituce žalobcem získán v rámci smlouvy o postoupení pohledávky, není tak důvodu posuzovat jím podané žaloby jinak, než jako formulářové.