112 C 175/2023-44 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se žalobou podanou dne 31. 8. 2023 domáhal uložení povinnosti žalovanému, aby mu zaplatil částku 29 708,06 Kč s příslušenstvím z titulu dluhu na smlouvě o úvěru. Ta byla mezi předchůdcem žalobce a žalovaným uzavřena 1. 6. 2021. Jistina činila původně 30 000 Kč, přičemž současně měla být uhrazena částka 15 255 Kč na úroku, administrativním poplatku (1 500 Kč) a hotovostním inkasu a flexibilním splácení (6 171 Kč). Předmětem žaloby je jistina ve výši 29 708,06 Kč, kapitalizované příslušenství a jeho procentní sazba do zaplacení. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud s ohledem na souhlas žalobce a absenci vyjádření žalovaného ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OSŘ“), nenařizoval jednání a rozhodl na základě listinných důkazů, z nichž vyplynulo, že žaloba je důvodná pouze zčásti. 3. Z listin bylo zjištěno, že mezi předchůdcem žalobce a žalovaným byla 1. 6. 2021 uzavřena smlouva, na jejímž základě bylo žalovanému poskytnuto 30 000 Kč se splatností v 65 týdenních splátkách po 815 Kč, v nichž byl zahrnut úrok v roční výši 70,4 %, poplatek za administrativní činnost ve výši 1 500 Kč, úrok ve výši 15 255 Kč, poplatek za flexibilní splácení inkaso ve výši 6 171 Kč. Z přehledu plateb bylo zjištěno, že byla uhrazena částka 815 Kč, na jistinu bylo započteno 291,94 Kč, na úrok 405,04 Kč. Pohledávka na žalobce byla postoupena smlouvou z 14. 12. 2022 a tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem z 16. 12. 2022. Dluh nebyl uhrazen přes výzvu z 1. 6. 2023. 4. Soud v projednávané věci aplikoval zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OZ”). Dle ustanovení § 2395 OZ se úvěrující zavazuje na požádání úvěrovaného poskytnout mu peněžní prostředky a oproti tomu stojí závazek úvěrovaného mu tyto prostředky vrátit s úrokem. S přihlédnutím k vymezení práv a povinností obou účastníků v předložených dokladech dospěl soud k závěru, že o takový vztah se jedná i v projednávané věci, když měla vzniknout smlouva o úvěru. Předchůdce žalobce žalovanému poskytl úvěr ve výši 30 000 Kč, kterou mu tento měl vrátit do 65 týdnů. Žalovaný na svůj dluh uhradil pouze část. Jelikož v dané věci je žalovaný spotřebitelem (z ničeho neplynul opak), je třeba na jeho postavení aplikovat rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též jen„ zákon“), a to s ohledem na skutečnost, že smluvní vztah (ani jedna ze smluv) účastníků nespadá pod výjimky stanovené v ustanovení § 2 zákona. Z ustanovení § 86 odst. 1 zákona plyne, že„ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“. K tomu je nepochybně nezbytné zkoumat příjmovou složku – existenci pracovněprávního vztahu, délku jeho trvání a výši mzdy, případně jiného zdroje příjmů, stejně jako složku výdajovou – náklady na bydlení, dopravu, existující závazky či snad dokonce exekuce či insolvenci. 5. V projednávané věci byla předkládána zákaznická karta, dle níž měl být výdělek žalovaného 14 000 Kč a další vedlejší příjmy. Vedle toho byly tvrzeny výdaje ve výši 4 500 Kč. Žalovaný měl být ubytován u rodičů a doložena měla být pracovní smlouva a potvrzení o příjmu. 6. Soud je toho názoru, že u půjčky sjednané v relativně menší výši není třeba klást s přihlédnutím ke sjednané výši splátky a její četnosti takové nároky na ověřování rozhodných skutečností, jako je tomu u úvěrů s vyšším plněním, pročež s ohledem na uvedené okolnosti považoval v projednávané věci posouzení ze strany předchůdce žalobkyně za nedostatečné k tomu, aby smlouva byla považována za platnou. Celkovou měsíční splátku cca ve výši 3 200 Kč lze považovat za splatitelnou při příjmu ve výši 14 000 Kč, kdyby však byly dostatečným způsobem prověřeny informace od žalovaného. Přestože bylo uvedeno, že je žalovaný zaměstnán společností [právnická osoba], dotazem na tuto společnost soud zjistil, že žalovaný u ní nikdy nepracoval. Rovněž tak za situace, kdy uváděl ubytování u rodičů, měla být kladena zvýšená péče ověření uvedené skutečnosti, když je zřejmé, že udávané výdaje v částce 4 500 Kč u dospělé osoby, byť bez závazků, nejsou v dnešní době reálné. Stejně tak nic nebránilo žalobci, aby si vyžádal výpis z účtu, pokud žalovaný nějaký měl, aby bylo minimálně ověřeno, do jaké míry jsou jím udávané údaje pravdivé, a to např. i ohledně dalšího příjmu, který v zákaznické kartě uváděl. Takto se předchůdce žalobce spokojil s údaji popsanými žalovaným, které žalobce samotný považuje za dostatečné v situaci, kdy při uvedení údajů nepravdivých by se žalovaný dostal do situace, kdy by mohl být i trestně stíhán pro úvěrový podvod. Z jeho strany jde pouze o snahu svalit odpovědnost za prověrku bonity na klienta samotného, nikoli o řádně projevenou snahu o plnění svých zákonných povinností. 7. S ohledem na relativně laxně provedenou prověrku úvěryschopnosti soud považoval úvěrovou smlouvu za neplatnou, pročež nicméně je na místě posoudit poskytnuté plnění jako vztah z bezdůvodného obohacení podle § 2991 OZ a násl. Žalovaný je tak povinen vrátit žalobci pouze jistinu očištěnou o jím provedené platby – jednu splátku, tedy částku 29 185 Kč. S touto částkou je spojeno právo na úhradu příslušenství pouze však v podobě úroku z prodlení, do něhož se žalovaný dostal podle § 1968 a 1970 OZ a je povinen jej zaplatit ve výši požadované žalobcem v souladu s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve lhůtě podle § 160 odst. 1 OSŘ. Ve zbytku tak je na místě žalobu zamítnout výrokem pod bodem II. Za dobu prodlení pak lze považovat až dobu následující po první prokazatelně doručené výzvě k plnění, což bylo doručení žaloby žalovanému k 2. 11. 2023. Prodlení tak nastalo až 4. 11. 2023. 8. Výrok pod bodem III. je odůvodněn ustanovením položky 2 odst. 2 a položky 1 odst. 1 písm. a) přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. S ohledem na absenci trvalého pobytu žalovaného nebylo možné vydat platební rozkaz, pročež bylo na místě pokračovat běžným postupem a soudní poplatek doměřit konečným rozhodnutím ve věci v souladu s § 9 odst. 4 a 6 zákona o soudních poplatcích per analogiam. Doplatek soudního poplatku činí 297 Kč, který nicméně byl zohledněn v nákladovém výroku pod bodem II. 9. Výrok pod bodem III. je odůvodněn tím, že žalobce byl ve věci úspěšný pouze zčásti (§ 142 odst. 2 OSŘ). Při plném úspěchu by jeho náklady řízení tvořila odměna za právní zastoupení ve výši 300 Kč podle § 14b odst. 1 písm. c) bod 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ advokátní tarif“), tři režijní paušály á 100 Kč v celkové výši 300 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu, za převzetí věci, podání žaloby a předžalobní výzvu podle § 11 odst. 1 písm. a), d) a h) advokátního tarifu Náklady řízení žalobce dále činí zaplacený soudní poplatek ve výši 1 486 Kč a částka daně z přidané hodnoty v sazbě 21 %, jíž je zástupce žalobce plátcem, ve výši 252 Kč podle § 137 odst. 3 OSŘ Celkem by tak náhrada nákladů řízení činila částku 2 938 Kč. S ohledem na to, že žalobce uspěl pouze v poměrné části 35,3 % dané rozdílem mezi kapitalizovanými částkami ve výrocích pod body I. a II. poměřeným jeho žalobním požadavkem, je žalovaný povinen uhradit k rukám zástupce žalobce podle § 149 odst. 1 OSŘ ve lhůtě podle § 160 odst. 1 OSŘ částku 1 037 Kč. Žaloby žalobce jsou prakticky stále totožné, pouze se mění produkt, který je od té které úvěrové instituce žalobcem získán v rámci smlouvy o postoupení pohledávky, není tak důvodu posuzovat jím podané žaloby jinak, než jako formulářové.