112 C 202/2023-36 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se žalobou podanou dne 31. 8. 2023 domáhal uložení povinnosti žalovanému, aby mu zaplatil částku 12 559,39 Kč s příslušenstvím z titulu jistiny dluhu na smlouvě o úvěru. Ta byla mezi předchůdcem žalobce a žalovaným uzavřena 20. 11. 2020. Jistina činila původně 15 000 Kč, přičemž současně měla být uhrazena částka 12 088 Kč na úroku, 1 500 Kč na administrativním poplatku a 4 143 Kč za hotovostní inkaso. Předmětem žaloby je zbylá jistina ve výši 12 559,39 Kč, kapitalizované příslušenství a jeho procentní sazba do zaplacení. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud s ohledem na souhlas žalobce a absenci vyjádření žalovaného ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OSŘ“), nenařizoval jednání a rozhodl na základě listinných důkazů, z nichž vyplynulo, že žaloba je důvodná pouze zčásti. 3. Z listin bylo zjištěno, že mezi předchůdcem žalobce a žalovaným byla 20. 11. 2020 uzavřena smlouva, na jejímž základě bylo žalovanému poskytnuto 15 000 Kč se splatností ve 78 týdenních splátkách po 450 Kč, v nichž byl zahrnut úrok a poplatky, jak je uvedeno shora. Dle transakční historie bylo uhrazeno celkem 3 150 Kč ve dvou platbách v listopadu a prosinci 2020. Pohledávka na žalobce byla postoupena smlouvou z 14. 12. 2022 a tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem z 16. 12. 2022. Dluh nebyl uhrazen přes výzvu z 1. 6. 2023. Dle žádosti o úvěr uvedl žalovaný příjem 8 366 Kč a výdaje 2 000 Kč. Další čisté příjmy domácnosti měly činit 13 000 Kč a bydlet měl v nájmu. Dle nájemní smlouvy nájem činil 15 000 Kč nepočítaje v to zálohy na služby v částce 4 400 Kč. Dle mzdového výměru měl mít žalovaný mzdu ve výši 13 500 Kč, dle výplatnic za měsíc září a říjen 2020 5 511, resp. 11 221 Kč čistého. 4. Soud v projednávané věci aplikoval zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OZ”). Dle ustanovení § 2395 OZ se úvěrující zavazuje na požádání úvěrovaného poskytnout mu peněžní prostředky a oproti tomu stojí závazek úvěrovaného mu tyto prostředky vrátit s úrokem. S přihlédnutím k vymezení práv a povinností obou účastníků v předložených dokladech dospěl soud k závěru, že o takový vztah se jedná i v projednávané věci, když měla vzniknout smlouva o úvěru. Předchůdce žalobce žalovanému poskytl úvěr ve výši 15 000 Kč. Žalovaný na svůj dluh uhradil pouze část. Jelikož v dané věci je žalovaný spotřebitelem (z ničeho neplynul opak), je třeba na jeho postavení aplikovat rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též jen„ zákon“), a to s ohledem na skutečnost, že smluvní vztah (ani jedna ze smluv) účastníků nespadá pod výjimky stanovené v ustanovení § 2 zákona. Z ustanovení § 86 odst. 1 zákona plyne, že„ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“. K tomu je nepochybně nezbytné zkoumat příjmovou složku – existenci pracovněprávního vztahu, délku jeho trvání a výši mzdy, případně jiného zdroje příjmů, stejně jako složku výdajovou – náklady na bydlení, dopravu, existující závazky či snad dokonce exekuce či insolvenci. 5. V projednávané věci byla předkládána zákaznická karta, z níž plynulo, že žalovaný má příjem 8 366 Kč a výdaje ve výši 2 000 Kč, když současně měl bydlet v nájmu. Domácnost měla mít další čistý příjem ve výši 13 000 Kč. Z dalších dokladů plynulo, že průměrný příjem za měsíce dokládané výplatnicemi činil cca 8 000 Kč. 6. Soud má za to, že jakkoli jsou na věřitele kladeny určité povinnosti stran prověření úvěryschopnosti klienta, nelze sejmout určitý díl odpovědnosti ani ze spotřebitele samotného. V projednávané věci byla předložena zákaznická karta, dle níž byly předloženy při sjednání úvěru výplatní pásky a pracovní smlouva. Současně byly sděleny informace, které by v zásadě mohly být negativního charakteru pro účely posouzení úvěryschopnosti – výdaje na bydlení v částce holého nájemného 15 000 Kč, záloh v částce 4 400 Kč, když deklarovány byly výdaje ze strany žalovaného v částce 2 000 Kč. Již z takto získaných informací při porovnání s výši příjmu, který netvoří v případě žalovaného ani polovinu plateb souvisejících s užívání bytu, měl žalobce podstoupit další prověření úvěryschopnosti, neboť i při zohlednění nijak nedokládaného příjmu domácnosti v částce 13 000 Kč, by zůstávalo dvoučlenné rodině cca 2 000 Kč na další výdaje počítaje v to dopravu, jídlo a sjednané splátky u předchůdce žalobce. Již pouhá matematická operace postačí k tomu, aby výsledkem posouzení bylo, že žalovaný si splácení takového dluhu nemůže dovolit, ani když se dluh rozloží do doby přesahující jeden rok. 7. Smlouvu tak lze shledat jako absolutně neplatnou, neboť žalobce nedostál svým zákonným povinnostem v intencích § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru, když věřitel nesplnil tam stanovené povinnosti tedy neprověřil řádně schopnost žalovaného dluh hradit. Této povinnosti se nemůže žalobce zprostit ani poukazem na podpis žalovaného pod údaje v zákaznické kartě. 8. V projednávané věci pak při absolutní neplatnosti právního jednání bylo na místě vztah mezi účastníky posoudit jako bezdůvodné obohacení podle § 2991 a násl. občanského zákoníku, kdy se žalovaný obohatil na žalobci o poskytnutou částku jistiny„ úvěru“, která dosud nebyla uhrazena, tedy po ponížení platby ve výši 3 150 Kč, pouze ve výši 11 850 Kč. Vrátit je jí však povinen pouze samotnou, bez jakýchkoli doprovodných sjednaných plateb, jež byly sjednány neplatně. V projednávané věci byla žalobci prokazatelně doručena až žaloba 12. 12. 2023, byť náhradním způsobem, nikoli jakákoli z případně předtím učiněných výzev. Žalovaný byl povinen plnit bez zbytečného odkladu, tedy den následující, a prodlení mohlo nastat v souladu s § 1958 odst. 2 OZ dne 14. 12. 2023. Úrok z prodlení byl žalobci přiznán pouze v rozsahu uvedeném shora podle § 1968 a 1970 OZ a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 OSŘ. Úroky z prodlení byly přiznány v sazbě panující v době, kdy mělo dojít k prodlení v souladu se smlouvou, kdyby byla sjednána platně. Tuto výši ostatně žalobce požadoval a soud neměl důvodu mu nevyhovět. Lhůtu k plnění soud stanovil podle § 160 odst. 1 OSŘ. Zbylé částky soud zamítl výrokem pod bodem II. 9. Výrok pod bodem III. plyne z ustanovení § 142 odst. 2 OSŘ, kdy pouze poměrně úspěšný účastník má právo na úhradu rovněž poměrné části nákladů řízení. Ty by při plném úspěchu činily odměnu zástupce ve výši 300 Kč/úkon podle § 14b odst. 1 písm. c) bod 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), spolu s paušální náhradou nákladů ve výši 100 Kč/úkon podle § 14b odst. 5 advokátního tarifu za úkony spočívající v přípravě a převzetí zastoupení, podání žaloby a předžalobní výzvu v celkové výši 300 Kč. Dále by měl žalobce právo na náhradu soudního poplatku ve výši 800 Kč a daně z přidané hodnoty, jejímž je zástupce žalobce plátcem, podle § 137 odst. 3 OSŘ, ve výši 252 Kč. Celková náhrada nákladů řízení by tak činila 2 252 Kč. S ohledem na skutečnost, že žalobce uspěl pouze v rozsahu 18,5 % (od kapitalizované částky dle výroku pod bodem I. bylo třeba odečíst kapitalizované částky dle výroku pod bodem II. a poměřit je s kapitalizovanou podobou žalobního požadavku, činí náhrada nákladů částku 416,60 Kč, kterou je žalovaný povinen uhradit žalobci ve lhůtě podle § 160 odst. 1 OSŘ k rukám zástupce žalobce podle § 149 odst. 1 OSŘ.