112 C 40/2024-37 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se žalobou podanou dne 31. 8. 2023 domáhal uložení povinnosti žalovanému, aby mu zaplatil částku 24 323,79 Kč s příslušenstvím z titulu jistiny dluhu na smlouvě o zápůjčce. Ta byla mezi předchůdcem žalobce a žalovaným uzavřena 5. 6. 2019. Jistina činila původně 45 000,- Kč, přičemž současně měla být uhrazena částka 4 430,- Kč na úroku, 10 355,- Kč na poplatku za flexibilní splácení a administrativní činnost a 3 285,- Kč za vedení účtu a 4 644,- Kč pojištění. Předmětem žaloby je zbylá jistina ve výši 24 323,79 Kč, kapitalizované příslušenství a jeho procentní sazba do zaplacení.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud s ohledem na souhlas žalobce a absenci vyjádření žalovaného ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OSŘ“), nenařizoval jednání a rozhodl na základě listinných důkazů, z nichž vyplynulo, že žaloba je důvodná pouze zčásti.3. Z listin bylo zjištěno, že mezi předchůdcem žalobce a žalovaným byla 5. 6. 2019 uzavřena smlouva, na jejímž základě bylo žalovanému poskytnuto 45 000,- Kč se splatností ve 36 měsíčních splátkách po 1 881,- Kč, v nichž byl zahrnut úrok a poplatky, jak je uvedeno shora. Dle transakční historie bylo uhrazeno celkem 33 086,- Kč v platbách od 8. 7. 2019 do 17. 5. 2022. Pohledávka na žalobce byla postoupena smlouvou z 14. 12. 2022 a tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem z 16. 12. 2022. Dluh nebyl uhrazen přes výzvu z 1. 6. 2023. Dle žádosti o úvěr uvedl žalovaný příjem 15 000,- Kč a výdaje 5 500,- Kč s tím, že platby na další půjčky činí 1 900,- Kč měsíčně. Další čisté příjmy domácnosti měly činit 23 000,- Kč a bydlet měl v nájmu a být na mateřské dovolené.4. Soud v projednávané věci aplikoval zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ”). Dle ustanovení § 2390 OZ přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc, aby ji po čase vrátil, vzniká smlouva o zápůjčce. Zápůjčka může být sjednána i s úroky (§ 2392 odst. 1 OZ). S přihlédnutím k vymezení práv a povinností obou účastníků v předložených dokladech dospěl soud k závěru, že o takový vztah se jedná i v projednávané věci, když měla vzniknout smlouva o zápůjčce. Předchůdce žalobce žalovanému poskytl prostředky ve výši 45 000,- Kč, když sice nebyl přímo předložen doklad o vyplacení, na druhou stranu by v opačném případě neplatil žalovaný předepsané platby, pokud předtím požadovanou částku nezískal. Žalovaný na svůj dluh uhradil pouze část. Jelikož v dané věci je žalovaný spotřebitelem (z ničeho neplynul opak), je třeba na jeho postavení aplikovat rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též jen „zákon“), a to s ohledem na skutečnost, že smluvní vztah (ani jedna ze smluv) účastníků nespadá pod výjimky stanovené v ustanovení § 4 zákona. Z ustanovení § 86 odst. 1 zákona plyne, že „poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“. K tomu je nepochybně nezbytné zkoumat příjmovou složku – existenci pracovněprávního vztahu, délku jeho trvání a výši mzdy, případně jiného zdroje příjmů, stejně jako složku výdajovou – náklady na bydlení, dopravu, existující závazky či snad dokonce exekuce či insolvenci.5. V projednávané věci byla předkládána zákaznická karta, z níž plynulo, že žalovaný má příjem 15 000,- Kč a výdaje ve výši 5 500,- Kč, když současně měl bydlet v nájmu a mít další splátky. Domácnost měla mít další čistý příjem ve výši 38 000,- Kč. Příjem měl být doložen rozhodnutím o přiznání podpory.6. Soud má za to, že v projednávané věci žalobce, resp. jeho předchůdce svoji povinnost odborně a s náležitou péčí prověřit schopnost žalovaného dluh splácet, nesplnil. U žalovaného se jednalo o osobu na mateřské dovolené, kdy bydlel v nájmu s dítětem, případně nejspíše i s další osobou dosahující příjmu, který nicméně dokládán nebyl. Přestože byly tvrzeny výdaje související s bydlením, nejspíše potravinami a péčí o dítě, omezil se žalobce pouze na obecné tvrzení o výdajích a externích případně interních splátkách, aniž by vyžadoval doklad o výši nájmu, který by mohl postavit výdaje žalovaného a jeho schopnost dluh uhradit do jiného světla. S ohledem na postavení žalovaného jako osoby bez zaměstnání měl být kladen zvýšený důraz na prověření dalšího příjmu a rovněž i výdajů. Z úřední činnosti (sp. zn. 112 C 131/2023) je soudu známo, že již v době sjednání předmětné smlouvy byl žalovaný zatížen měsíční splátkou u jiné společnosti ve výši 1 985,- Kč. Pouze tato splátka tak převyšovala údaje uvedené v zákaznické kartě. Žalobce jako věřitel plnící řádně uvedené povinnosti měl pravdivost tvrzení prověřit nahlédnutím do příslušných registrů dlužníků, což v citované právní věci tamní věřitel učinil. Při přičtení deklarované interní splátky u předchůdce žalobce za současného neprověření stránky výdajové a dodatečných příjmů, nemohl mít žalobce za to, že žalovaný je v situaci, kdy je dluh schopen splatit. Smlouvu o zápůjčce tak lze shledat jako absolutně neplatnou, neboť žalobce nedostál svým zákonným povinnostem v intencích § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru, když věřitel nesplnil tam stanovené povinnosti tedy neprověřil řádně schopnost žalovaného dluh hradit. Této povinnosti se nemůže žalobce zprostit ani poukazem na podpis žalovaného pod údaje v zákaznické kartě ani s odkazem na rozhodovací praxi Krajského soudu v Českých Budějovicích, když ke kartě nebyly dokládány žádné výdaje.7. V projednávané věci pak při absolutní neplatnosti právního jednání bylo na místě vztah mezi účastníky posoudit jako bezdůvodné obohacení podle § 2991 a násl. občanského zákoníku, kdy se žalovaný obohatil na žalobci o poskytnutou částku jistiny „úvěru“, která dosud nebyla uhrazena, tedy po ponížení o platby ve výši 33 086,- Kč, pouze ve výši 11 914,- Kč. Vrátit je jí však povinen pouze samotnou, bez jakýchkoli doprovodných sjednaných plateb, jež byly sjednány neplatně. V projednávané věci byla žalobci prokazatelně doručena až žaloba 30. 3. 2024, byť náhradním způsobem, nikoli jakákoli z případně předtím učiněných výzev. Žalovaný byl povinen plnit bez zbytečného odkladu, tedy den následující, a prodlení mohlo nastat v souladu s § 1958 odst. 2 OZ dne 1. 4. 2024. Úrok z prodlení byl žalobci přiznán pouze v rozsahu uvedeném shora podle § 1968 a 1970 OZ a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 OSŘ. Zbylé částky soud zamítl výrokem pod bodem II.8. Výrok pod bodem III. plyne z ustanovení § 142 odst. 1 OSŘ, kdy fakticky uspěl žalovaný, jemuž nicméně náklady řízení nevznikly.