19 C 200/2023-31 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se domáhal, aby soud uložil žalovanému zaplatit žalobci částku ve výši 34.740 Kč s úroky z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 26.500 Kč za dobu od 11. 2. 2022 do zaplacení a s náklady s uplatněním pohledávky. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že podle smlouvy o půjčce ze dne 11. 1. 2022 žalovanému poskytl částku v celkové výši 20.000 Kč a že žalovaný z této částky nevrátil nic. Žalobce se domáhal zaplacení jistiny, sjednaných poplatků a smluvní pokuty. Před podáním žaloby vyzval žalovaného k zaplacení dlužné částky.2. Žalovaný se ve věci – ač k tomu soudem vyzván – ve lhůtě mu k tomu soudem určené ani do dnešního dne nevyjádřil. V souladu s ust. § 115a o.s.ř. k projednání věci samé soud nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možné rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.3. Ke zjištění skutkového stavu věci soud provedl tyto důkazy a učinil z nich následující skutková zjištění:4. Z formuláře smlouvy o zápůjčce soud neučinil žádné pro rozhodnutí ve věci určující skutkové zjištění. Tato listina neobsahuje podpis žalovaného, z ničeho nelze dovodit, že právě touto smlouvou o právě tomto obsahu měl žalovaný vůli být vázán a že takovou vůli projevil. Totéž zjištění soud učinil ve vztahu k formuláři dodatku ke smlouvě o úvěru.5. Z výpisu z účtu vzal soud za prokázané, že žalobce poskytl žalovanému dne 11. 1. 2022 částku 20.000 Kč.6. Z upomínek adresovaných žalovanému ani z obchodních podmínek žalobce soud neučinil žádné pro rozhodnutí ve věci určující skutkové zjištění.7. Z předžalobní výzvy a připojeného podacího lístku soud vzal za prokázané, že žalobce vyzval žalovaného před podáním žaloby k zaplacení.8. Po takto provedeném dokazování soud učinil tento závěr o skutkovém stavu věci:Dne 11. 1. 2022 žalobce poskytl žalovanému částku 20.000 Kč, aniž předtím jakkoli ověřoval poměry žalovaného, zejména jeho majetkové poměry. Soud nemá za prokázané, že by žalobce jakkoli (reálně) před uzavřením smlouvy ověřoval schopnost žalovaného úvěr splatit. Žalobce žádný důkaz o tom, že by ověřoval schopnost žalovaného úvěr splácet před poskytnutím finančního obnosu, ani přes výzvu soudu nedoložil. Žalovaný tedy čerpal částku v celkové výši 20.000 Kč, z toho nevrátil ničeho (tvrzení žalobce, žalovaný netvrdil, že by cokoli splatil).9. Po právní stránce pak soud věc posoudil takto: Smlouvu o úvěru soud hodnotí jako absolutně neplatnou, neboť žalobce zjevně před uzavřením smlouvy o úvěru nijak, natož s odbornou péčí, neposoudil schopnost žalovaného úvěr splácet, když reálně nezjišťoval, případně adekvátně neposoudil majetkové poměry žalovaného, jeho příjmy, výdaje atp., nezjišťoval jiné případné dluhy a splátky žalované aj. Tím porušil svou povinnost uloženou mu ustanovením § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. S ohledem na důsledky, které nesplnění této povinnosti má též pro širší společnost (neboť důsledky neschopnosti dlužníka dluh splácet se nedotýkají jen dlužníka, ale též společnosti jako celku, když na ni mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence; k tomu shodně srov. též odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru v projednávané věci též zjevně narušuje veřejný pořádek, a hodnotí ji jako absolutně neplatnou podle ustanovení § 588 o. z. (k neplatnosti smlouvy o úvěru v důsledku neposouzení schopnosti dlužníka úvěr splácet srov. též závěry Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, či Ústavního soudu v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18; k totožným závěrům dospěl též Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18). Žalobce jako profesionální poskytovatel nebankovních úvěrů měl požadovat doložení reálných výdajů žalovaného, především výdajů spojených s bydlením a dalšími životními náklady (shodně srov. též rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 3. 2022, sp. zn. 74 Co 74/2021).10. Ze všech shora uvedených důvodů soud smlouvu o úvěru hodnotí jako absolutně neplatnou, tedy z ní právo nelze přiznat. Právnímu předchůdci žalobce ani žalobci tak nevzniklo a nelze mu přiznat právo na zaplacení smluvního úroku či jiných plnění ze smlouvy.11. Protože však žalovaný čerpal částku 20.000 Kč, došlo u něho k bezdůvodnému obohacení podle ustanovení § 2991 odst. 2 o. z. a toto obohacení je povinen žalobci vydat podle ustanovení § 2991 odst. 1 o. z.12. Vzhledem k tomu, že dosud nezaplatil ničeho (podle tvrzení žalobce, jež žalovaný nijak nezpochybňoval), zbývá vydat 20.000 Kč. Splatnost této částky pak soud – v souladu s ustanovením § 87 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, které je v tomto případě speciální úpravou pro vypořádání vztahu z bezdůvodného obohacení (shodně srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021) – uložil žalovanému v obecné třídenní lhůtě podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř., když žádné z účastníků netvrdil ani z obsahu spisu nevyplývá vhodnost jiné pariční lhůty. Ze všech shora uvedených důvodů soud rozhodl, jak ve výroku I. uvedeno.13. Ve zbývající části pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.).14. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl, jak ve výroku III. uvedeno, neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení, kdy byl neúspěšný v převažující části (kdy poměr úspěchu soud posuzoval nejenom ve vztahu k žalované jistině, ale též ve vztahu k příslušenství, které kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku, k tomu srov. ustanoven § 154 odst. 1 o. s. ř.), na náhradu nákladů řízení nemá právo (srov. ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. a contrario) a žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly.