34 C 251/2023-43 — Městský soud v Brně

1. Žalobou podanou na soud dne 12. 10. 2023, doplněnou podáním ze dne 28. 2. 2024, se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 16 000 Kč s příslušenstvím. Uvedl, že právní předchůdce žalobce, společnost , právnická osoba, , dne 2. 1. 2023 poskytl žalovanému částku 16 000 Kč ve prospěch účtu žalovaného. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnuté finanční prostředky do 7. 3. 2023, tuto povinnost však nesplnil; na dluh žalovaný neuhradil ničeho. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 8. 12. 2022 právní předchůdce žalobce postoupil pohledávku za žalovaným na žalobce.2. Žalovaný se k doručené žalobě nevyjádřil. Soud projednal věc v souladu s § 101 odst. 3 občanského soudního řádu v nepřítomnosti žalovaného, který se k jednání nedostavil, přestože byl řádně a včas předvolán, ani svou nepřítomnost neomluvil, nepožádal o odročení jednání. Žalobce souhlasil s projednáním věci v jeho nepřítomnosti; svou neúčast u jednání omluvil.3. Ze smlouvy o úvěru ze dne 2. 1. 2023 uzavřenou mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným soud zjistil, že právní předchůdce žalobce se , částka, pod variabilním symbolem č. VS , var. symbol, dne 2. 1. 2023 (jak plyne se sdělení banky).4. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 8. 12. 2022 soud zjistil, že právní předchůdce žalobce postoupil svou pohledávku za žalovaným z předmětné smlouvy o úvěru na žalobce; žalovaného o této skutečnosti informoval právní předchůdce žalobce přípisem ze dne 19. 7. 2023 a současně žalovaného vyzval k úhradě dluhu. Oznámení o postoupení pohledávky bylo žalovanému zasláno téhož dne.5. Žalovaný žalobci výše specifikovanou dlužnou částku neuhradil, resp. nijak v řízení neprokázal (povinnost důkazní byla v tomto případě na jeho straně), že by tuto svoji povinnost splnil. Žalovaný netvrdil ani nedoložil jiné skutečnosti, na jejichž podkladě by bylo možno učinit závěr, že nárok uplatněný vůči němu žalobcem, je z hlediska hmotně právního nedůvodný.6. Soud v projednávané věci aplikoval zákon č. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“) a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).7. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.8. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem10. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.11. Podle § 547 občanského zákoníku musí právní jednání obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.12. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.13. Po podřazení skutkového stavu pod výše uvedená zákonná ustanovení pak dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části.14. Soud se z úřední činnosti nejdříve zabýval platností předmětné smlouvy, neboť tato byla svým charakterem spotřebitelskou smlouvou. Podle zákona o spotřebitelském úvěru je povinností věřitele posoudit s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Z posouzení úvěruschopnosti pak musí být zřejmé, že spotřebitel bude schopen splácet úvěr, v opačném případě je třeba takovou smlouvu považovat za neplatnou.15. Z předložené smlouvy o úvěru nevyplývá, že by se předchůdce žalobce jakýmkoliv způsobem zabýval schopností žalovaného splácet poskytnutou částku. Žalobce v reakci na výzvu soudu nadto uvedl, že důkazy o posuzování schopnosti žalovaného řádně splácet úvěr nedisponuje.16. Předchůdce žalobce poskytl žalovanému úvěr bez toho, že by se alespoň pokusil ověřit jeho příjmy a výdaje, a před uzavřením smlouvy o úvěru tak nepostupoval s odbornou péčí, když žádným způsobem neověřoval údaje uvedené žalovaným. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, kdy poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným spotřebitelem, ale sám tyto údaje aktivně prověří, případně si je nechá od spotřebitele doložit, obzvláště pak v případě, že takto poskytnuté údaje vyvolávají pochybnosti o jejich pravdivosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č.j. 1 As 30/2015-39, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018).17. Předchůdce žalobce nedostál své zákonem stanovené povinnosti, když poskytl žalovanému úvěr v rozporu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Neplatnost smlouvy ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jakožto důsledek porušení zákonem stanovené povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele, je nutno vykládat jako neplatnost absolutní. Soud poté k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek, přilíží i bez návrhu (srov. rozhodnutí ESD č. C - 679/18 a též ÚS ČR, sp. zn. III ÚS 4129/18).18. Soud proto uzavřel, že smlouva o úvěru byla od počátku absolutně neplatná. V obecné rovině je při plnění z neplatné smlouvy nutné vycházet ze zásad bezdůvodného obohacení stanovených občanským zákoníkem. Ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru však představuje speciální úpravu k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, které vedle vypořádání plnění z neplatné smlouvy současně stanoví povinnost spotřebitele vrátit poskytnutou a dosud nesplacenou jistinu v době přiměřené možnostem spotřebitele. Účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je postih věřitele, který nedostatečně posoudil schopnost spotřebitele řádně splácet úvěr, v podobě ztráty zisku na smluvních úrocích, smluvních pokutách a dalších poplatcích. Současně je pak vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru projevem ochrany spotřebitele v tom smyslu, že poskytnutou jistinu není dlužník povinen vrátit ihned, ale až v době odpovídající jeho možnostem. Splatnost nevrácené jistiny ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nastává v době přiměřené možnostem spotřebitele, určení počátku prodlení spotřebitele s vrácením nesplacené jistiny proto není možné odvíjet od výzvy věřitele k plnění, jako je tomu v případě obecné úpravy bezdůvodného obohacení dle občanského zákoníku. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení a věřiteli tak nemůže vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku. Novou dobu splatnosti nevrácené jistiny je v takovém případě nutné určit dle dohody účastníků, v opačném případě ji založí soud svým rozhodnutím. Do této doby však není spotřebitel v prodlení s vrácením poskytnuté jistiny a věřitel není oprávněn žádat nejen veškeré smluvní úroky, poplatky či smluvní pokuty sjednané dle absolutně neplatné smlouvy, ale není ani oprávněn žádat úrok z prodlení, neboť splatnost nevrácené jistiny dosud nenastala (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021).19. Domáhá-li se věřitel nevrácené jistiny spolu s úrokem z prodlení v rámci soudního řízení, je tedy nezbytné zkoumat, jaké byly možnosti a schopnosti spotřebitele vrátit p