37 C 8/2024-29 — Městský soud v Brně

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 13. 10. 2023 domáhala zaplacení částky 35 405 Kč s příslušenstvím a úhradu nákladů řízení. Svoji žalobu odůvodnila tím, že uzavřela s žalovanou smlouvu o úvěru č. , hodnota, .2. Žalovaná se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřila.3. Po provedeném dokazování soud zjistil, že žalovaná v rámci žádosti o poskytnutí půjčky 30 000 Kč uvedla, že je zaměstnaná, její čistá mzda činí 39 000 Kč měsíčně, její měsíční výdaje na bydlení činí 8 000 Kč, bydlí v nájmu, nemá žádné osoby, které by vyživovala, splácí další úvěry ve výši 6 559 Kč měsíčně, jak se z této žádosti a z čestného prohlášení o příjmech a výdajích žalované podává. podává. Z výpisu z insolvenčního rejstříku se podává, že žalovaná nebyla v insolvenci. Z posouzení úvěruschopnosti žalované soud zjistil, že žalobkyně dále ověřovala příjem žalobkyně z výplatních pásek, výdaje na bydlení žalované ve výši 8 000 Kč, zjistila splátky úvěrů ve výši 7 789 Kč měsíčně a ohledně nákladů na živobytí žalobkyně vycházela ze statistického životního minima. Z výpisu z účtu žalované se podává, že tato dne 13. 3. 2023 obdržela další půjčku ve výši 20 000 Kč, a její výdaje v období měsíce března 2023 přesahovaly 36 000 Kč. Dle oznámení o schválení předmětného úvěru měli účastníci uzavřít smlouvu, na základě které měla žalobkyně poskytnout žalované částku 30 000 Kč, kdy částku 27 500 Kč poskytla žalobkyně žalované dne 11. 5. 2023, jak se podává z bankovního potvrzení, a částku 2 500 Kč měla poskytnout jako provizi sjednateli úvěru, jak je zřejmé z potvrzení o zaslání této částky na jeho účet. Uzavření smlouvy měla žalovaná stvrdit zasláním 1 Kč žalobkyni, jak se podává z potvrzení o provedení této transakce, kdy úvěr měla splácet dle daného přehledu, jak je z něho zřejmé. Součástí smlouvy měly být úvěrové podmínky žalobkyně. Z přehledu bonity smlouvy je zřejmé, že žalovaná žalobkyni ničeho neuhradila, a proto žalobkyně úvěr přípisem ze dne 24. 8. 2023 zesplatnila, jak se z něho podává. Ani přes předžalobní výzvu obsaženou v zesplatňujícím přípisu ani přes opakované upomínání, jak se podává z těchto upomínek ve spojení s čestným prohlášením zaměstnance žalobkyně, žalovaná na svůj dluh ničeho neuhradila.4. Z dokumentu „Výsledek lustrace” pro nesrozumitelnost soud neučinil žádná skutková zjištění. Žádná skutková zjištění soud neučinil ani z formuláře o poskytnutí informací o spotřebitelském úvěru. Soud k důkazu neprováděl tabulky přiložení k podání žalobkyně ze dne 3. 6. 2024, neboť je považuje za součást tohoto vyjádření, resp. za její tvrzení. Na uvedených závěrech by stejně nemohly ničeho změnit, neboť prokazují pouze statistický přístup žalobkyně k ověřování úvěruschopnosti dlužníků.5. Dle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „OZ“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.6. Dle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění (dále jen „ZoSU“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.7. Dle ust. § 86 odst. 1 ZoSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.8. Dle ust. § 580 odst. 1 OZ neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.9. Dle ust. § 588 OZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.10. Soud se nejprve z úřední povinnosti (SDEU C-679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda žalobkyně jakožto věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované - dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 419 OZ). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 ZoSU). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39).11. Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd. (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Při výkladu a aplikaci právních předpisů, tj. i zákona o spotřebitelském úvěru, nelze pomíjet jejich účel a smysl, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s žalobkyní uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil (rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 221/2019).12. Žalobkyně v rámci zkoumání solventnosti žalované vycházela z tvrzení žalované mimo jiné, že její výdaje na bydlení činí částku 8 000 Kč, přestože bydlí v nájmu. Konkrétními výdaji žalované (náklady na stravu, ošacení, hygiena) se žalobkyně vůbec nezabývala a vycházela pouze ze stanoveného životního minima. Z uvedeného dospěl soud k závěru, že žalobkyně poměry žalované do hodnocení klienta sepsala formálně, aniž by se zabývala prověřením výdajů žalované a tyto položky pak v souhrnu srovnala tak, aby z nich nemohla jinak, než zjistit, že je žalovaná natolik solventní, aby si mohla dovolit platit předpokládané splátky, nicméně z výpisu z účtu žalované za měsíc březen 2023 je zřejmé, že na tyto splátky jí nezbývaly prostředky.13. Vzhledem k výše uvedenému má soud za to, že žalobkyně se měla podrobněji zabývat zjištěním a zejména následným prověřením zjištěného stavu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39) ohledně výdajů žalované. Dle soudu je v tomto ohledu nutné zkoumat především, zda dlužník v měsíčním saldu na výpisu z běžného účtu za delší časové období dosahuje přebytku, který je schopen pokrýt měsíční splátky a další mimořádné výdaje, či je, zjednodušeně řečeno, bez zisku či dokonce stále v minusu a rozpouští úspory, příp. zda nějakými úsporami vůbec disponuje. Žalobkyně se však pouze formálně spokojila s příjmy a tvrzenými výdaji, kdy prověřováním výdajů žalované se vůbec nezabývala. Přitom právě výdajovou stránku úvěrované osoby má žalobkyně povinnost řádně zkoumat, aby mohla srovnání příjmů a výdajů řádně posoudit, jaký je převis příjmů nad skutečnými výdaji dlužníka a tedy jaká je jeho schopnost uvažovaný úvěr řádně splácet. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně dostatečně neprověřila výdaje žalované a nehodnotila všechny dostupné informace o žalované ve svém souhrnu, zvláště