41 C 145/2024-39 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se žalobou podanou ke zdejšímu soudu domáhal vydání rozhodnutí, podle kterého by žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 20 852,67 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 156,51 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 672,90 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 20 852,67 Kč od 15. 12. 2021 do zaplacení a s úrokem ve výši 20,88 % ročně z částky 20 852,67 Kč od 15. 12. 2021 do zaplacení a vzniklé náklady řízení. V odůvodnění žaloby žalobce uvedl, že pohledávka za žalovaným vznikla na základě smluvního vztahu podle smlouvy uzavřené dne 2. 2. 2021 mezi , právnická osoba, , IČO: , IČO, a žalovaným. Šlo o smlouvu o spotřebitelském úvěru pod č. , hodnota, , na základě které byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 25 000 Kč. Ty se žalovaný zavázal věřiteli vrátit v 15 splátkách po 3 032 Kč měsíčně. Své povinnosti žalovaný nedostál. Věřitel proto následně postoupil pohledávku za žalovaným do majetku žalobce. Žalobce dále uvedl, že byť mohl nárokovat i další poplatky či sankce, tak nárokuje jen to, co žalovaný podle smlouvy dluží a co nijak nepoškozuje žalovaného jako spotřebitele. Žalovaný za celou dobu trvání smluvního vztahu uhradil na svůj dluh jen částku 6 064 Kč.2. Žalobce i žalovaný k výzvě soudu ve smyslu ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb. (dále jen „o. s. ř.“) souhlasili s projednáním věci samé bez nařízení jednání. Žalovaný na výzvu mu soudem zaslanou a jemu doručenou dne 25. 1. 2024 nereagoval. S odkazem na znění ustanovení § 101 odst. 4 o. s. ř., tak s postupem podle § 115a o. s. ř. souhlasil.3. Z listiny nazvané standardní informace o spotřebitelském úvěru vyplývá, že byly poskytnuté žalovanému před uzavřením úvěru, když žalovaný byl řádně informován o výši úvěru, o struktuře poplatků za poskytnutí úvěru. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené dne 2. 2. 2021 mezi , právnická osoba, , jako věřitelem a žalovaným, jako dlužníkem, se podává, že žalovanému byla poskytnutá částka ve výši 25 000 Kč, kterou žalovaný od žalobce také převzal. Žalovaný se ji věřiteli zavázal uhradit v 15 splátkách po 3 032 Kč měsíčně. Dále byly podrobně rozepsány poplatky, které měl žalovaný žalobci, resp. jeho právnímu předchůdci zaplatit. Z výzvy k úhradě dluhu je patrné, že před podáním žaloby byl žalovaný vyzýván k úhradě dlužné částky. Pohledávka za žalovaným byla postoupená podle postupní smlouvy ze dne 14. prosince 2022 do majetku žalobce.4. S ohledem na znění ustanovení § 115a o. s. ř. soud uvádí, že je možné v tomto případě rozhodnout bez provádění dokazování, jen na základě předložených listinných důkazů, neboť účastníci s takovým postupem souhlasili. Předně lze uvést, že žaloba žalobce je po právu, neboť jeho pohledávka odpovídá obsahu listinných důkazů. Zřejmé je, že mezi žalovaným a předchůdcem žalobce byla uzavřená platná smlouva o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. Soud dále uvádí, že v této věci, a to i s ohledem na výši pohledávky, nedošlo k hrubému porušení práv spotřebitele, neboť dlužník/žalovaný byl před poskytnutím finanční částky alespoň formálně poučený o povinnosti dlužnou částku uhradit, o splátkovém režimu, výši poskytnuté částky, ale i tom o kolik bude zapůjčená částka přeplacená. I pro deklarovaný příjem žalovaného nebyl důvod dovozovat, že by věřitel/poskytovatel úvěru jednal v rozporu s obsahem zákona o spotřebitelském úvěru (č. 257/2016 Sb.), anebo ustanoveními § 1810 a násl. občanského zákoníku. Soud dodává, že žalovaný finanční prostředky obdržel, a že ustanovení § 2395 občanského zákoníku porušené nebylo. Bylo jen na žalovaném, aby stranami úvěrové smlouvy sjednané podmínky dodržel a dluh věřiteli zaplatil. Případně, aby žalovaný prokázal, že se své povinnosti zbavil jiným způsobem. Jelikož žalovaný na svoji procesní obranu rezignoval, vyšel soud z obsahu spisu. Z něj je zjevné, že nárok žalobce má oporu v listinných důkazech, jakož i to, že se pohledávka za žalovaným dostala do majetku žalobce (§ 1879 a násl. občanského zákoníku).5. Co se týká úroku z prodlení, tak ten odpovídá obsahu nařízení vlády č. 351/2013 Sb., když se žalovaný do prodlení ve smyslu ustanovení § 1970 občanského zákoníku dostal. Co se týká úroku, tak ani ten (pro svoji výši) nijak nevybočuje z obdobných právních věcí, neboť např. na bankovním trhu se částka úroku z kontokorentních úvěrů v době poskytnutí úvěru pohybovala kolem 20 % ročně.6. Podle ustanovení § 122 odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že u dluhu ze spotřebitelského úvěru, s jehož plněním je spotřebitel v prodlení delším než 90 dnů, vzniká věřiteli právo pouze na úrok, který odpovídá úroku určenému zápůjční úrokovou sazbou ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, nebyl-li sjednán úrok nižší.7. Pro obsah posledně uvedeného ustanovení soud část příslušenství/úroku ve výši 5,88 % ročně jdoucího z částky 20 852,67 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení zamítnul, neboť žalobci náleží jen jeho zákonná výše činící 15 % ročně (výrok II. rozsudku).8. S ohledem na skutečnost, že v průběhu řízení nebylo prokázané, že by žalovaný dlužnou částku dále ponížil, mohl soud nárok žalobci přisoudit (výrok I. rozsudku).9. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že je soud v plné výši přiznal ve věci téměř 100 % úspěšnému žalobci. Účelně vynaložené náklady řízení představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 835 Kč a dále odměna za 3 úkony právní služby, spočívající v převzetí věci, sepisu žaloby a předžalobní výzvy (vždy po 300 Kč), a to v souladu s ustanovením § 14b odst. 1, bod 2. vyhlášky č. 177/1996 Sb. Dále žalobci náleží 3 paušály po 100 Kč za tytéž úkony právní služby podle ustanovení § 14b odst. 5, písm. a) citované vyhlášky, jakož i účtované DPH z poskytnutých právních služeb ve výši 252 Kč. Celkem tedy 2 287 Kč.