52 C 114/2023-20 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 15. 3. 2023 domáhal zaplacení částky 19.782,63 Kč s příslušenstvím a úhradu nákladů řízení. Svoji žalobu odůvodnil tím, že právní předchůdce žalobce, společnost , právnická osoba, . (dále jen „věřitel“), uzavřel s žalovanou dne 17. 12. 2020 smlouvu o úvěru č. , hodnota, . Věřitel žalované poskytnul částku 20.000 Kč, kterou se zavázala vrátit spolu s poplatky a úroky ve 14 pravidelných splátkách ve výši 2.656 Kč. Splatnost poslední splátky připadla na den 17. 2. 2022. Žalovaná však do dnešního dne uhradila pouze 8.012 Kč. Ve smlouvě byla dále sjednána smluvní pokuta pro případ prodlení s úhradou úvěru. Pohledávka byla postoupena na žalobce s účinností 4. 4. 2022.2. Žalovaná se k žalobě, která ji byla doručena, nevyjádřila.3. Soud v této věci rozhodoval pouze na základě listinných důkazů, neboť to typová povaha věci umožňuje (skutková zjištění o právně významných skutečnostech, jež jsou mezi účastníky sporné, lze činit jen na základě listin) a bez jednání ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o.s.ř.“), (žalobce s tímto postupem soudu souhlasil, žalovaná souhlasila za použití ustanovení § 101 odst. 4 o.s.ř.).4. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující skutková zjištění:5. Žalovaná měla uzavřít s věřitelem smlouvu o úvěru č. , hodnota, dne 17. 12. 2020, na základě které měl věřitel žalované poskytnout částku 20.000 Kč a žalovaná se měla zavázat jí vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výší 9.800 Kč, nákladů na vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1.859 Kč, poplatku za inkaso plateb v hotovosti ve svém bydlišti ve výši 3.600 Kč a úroku ve výši 1.925 Kč (15 % ročně), celkem tedy 37.184 Kč, a to v 14 pravidelných splátkách ve výši 2.656 Kč. Součástí smlouvy bylo ujednání o smluvní pokutě ve výši 0,1 % denně z částky, se kterou se žalovaná ocitne v prodlení, a to do maximální výše 500 Kč denně. Dílčí smlouvou ze dne 25. 10. 2022, na základě rámcové smlouvy ze dne 4. 4. 2022, byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobce, přípisem ze dne 10. 11. 2022 bylo postoupení pohledávky žalované oznámeno. Žalobce vyzýval žalovanou k uhrazení pohledávky přípisem ze dne 1. 3. 2023.6. Z žádosti o úvěr ze dne 17. 12. 2020 se podává, že adresa trvalého pobytu žalované byla , adresa, , byla zaměstnána na hlavní pracovní poměr u společnosti , právnická osoba, , sídlem , adresa, , a to od 30. 3. 2020, přičemž její výdělek činil 28.455 Kč měsíčně, její měsíční výdaje pak činily 19.984 Kč (10.000 Kč výdaje na bydlení, 6.000 Kč na osobní výdaje a 3.984 Kč úvěry/půjčky). Z žádosti dále vyplývá, že ze strany původního věřitele byla ověřena výše příjmu žalované předložením výplatní pásky a pracovní smlouvy. Žalovaná byla v té době svobodná a měla 2 vyživovací povinnosti.7. Soud ve věci aplikoval zejména následující zákonná ustanovení:8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.9. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.11. Po podřazení zjištěného skutkového stavu citovaným zákonným ustanovením dospěl soud k následujícím závěrům.12. Žaloba je důvodná pouze z části.13. Soud se předně zabýval otázkou platnosti smlouvy o úvěru. Smluvní ujednání mezi společností , právnická osoba, . a žalovanou byla svým charakterem spotřebitelskými smlouvami, neboť právní předchůdcem žalobce v rámci své podnikatelské činnosti poskytoval spotřebitelům úvěry. Podle zákona o spotřebitelském úvěru (§ 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) je povinností věřitele posoudit při sjednávání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Tato činnost představuje vysoce kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Z posouzení úvěruschopnosti spotřebitele pak musí být zřejmé, že spotřebitel bude schopen splácet úvěr, v opačném případě je třeba takovou smlouvu považovat za neplatnou (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).14. V posuzované věci z žádosti o úvěr ze dne 17. 12. 2023 vyplývá, že k žalovaná právnímu předchůdci žalobce předložila pracovní smlouvu a výplatní pásky, avšak z ničeho nevyplývá, že by informace poskytnuté žalovanou byly ze strany právního předchůdce žalobce dostatečně ověřovány. V rámci posouzení úvěruschopnosti právní předchůdce žalobce ověřoval pouze informace týkající se příjmu žalované. Ohledně pravidelných výdajů žalované se právní předchůdce žalobce zjevně spokojil s prohlášením žalované, nijak údaje, které uvedla, neověřoval. Právní předchůdce nezjišťoval a neověřoval, zda náklady na bydlení skutečně činí 10.000 Kč, neověřoval, na co konkrétně jsou vynakládány další tvrzené výdaje. Právní předchůdce se nepozastavil ani nad tím, že výdaje na dopravu, jídlo a osobní náklady činí pouze 6.000 Kč, přestože má žalovaná 2 vyživovací povinnosti. O tom, že právní předchůdce žádným způsobem nezkoumal a neověřoval výdaje žalované ostatně svědčí i skutečnost, že k prokázání údajů o výdajích nepředložila žalovaná (a právní předchůdce žalobce ani nevyžadoval) byť jediný doklad (výpisy z účtů, nájemní smlouvu, doložení plateb za energie, výdaje za dopravu apod.). Schopnost splácet úvěr není přitom určena pouze výší příjmu, takže jistě nepostačuje pouze ověření příjmu ze zaměstnání, ale celou řadou dalších faktorů, mj. též otázkou životního stylu dlužníka, výší jeho reálných výdajů.15. Právní předchůdce žalobce tedy postupoval zcela formálně a do formulářů hodnocení klienta uvedl údaje sdělené žalovanou bez toho, že by se alespoň pokusil ověřit zejména výdaje, ačkoliv poskytnuté údaje samy o sobě vyvolávaly pochybnosti o jejich věrohodnosti. Pouhé doplnění čísel do formuláře k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho, a jak byly tyto údaje získány, proto nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. Právní předchůdce žalobce před uzavřením smlouvy o úvěru nepostupoval s odbornou péčí, když žádným způsobem neověřoval údaje uvedené žalovanou. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, kdy poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným spotřebitelem, ale sám tyto údaje aktivně prověří, případně si je nechá od spotřebitele doložit, obzvláště pak v případě, že takto poskytnuté údaje vyvolávají pochybnosti o jejich pravdivosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č.j. 1 As 30/2015-39, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018).16. Právní předchůdce žalobce nedostál své zákonem stanovené povinnosti, když poskytl žalované úvěr v rozporu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Neplatnost smluv o úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jakožto důsledek porušení zákonem stanovené povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele, je nutno vykládat jako neplatnost absolutní. Soud přitom k neplatnosti přihlíží podle uvedeného ustanovení i bez návrhu (obdobně i rozhodnutí ESD č. C - 679/18 a též ÚS ČR, sp. zn. III ÚS 4129/18).17. Soud proto uzavřel, že smlouva o úvěru č. , hodnota, ze dne 17. 12. 2020 byla od počátku absolutně neplatná. V obecné rovině je při plnění z neplatné smlouvy nutné vycházet ze zásad bezdůvodného obohacení stanovených občanským zákoníkem. Pokud