94 C 147/2022-70 — Městský soud v Brně

1. Žalobou ze dne 10. 5. 2022 se žalobkyně domáhala zaplacení částky 237 148,28 Kč s příslušenstvím s tím, že žalovaný dne 29. 11. 2019 uzavřel se společností , právnická osoba, . smlouvu o úvěru ve výši 255 000 Kč. Žalovaný porušil své smluvní povinnosti, když dlužnou částku řádně a včas nevrátil. Žalovaný na svůj dluh uhradil 37 393,57 Kč.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť účastníci neměli proti tomuto postupu soudu námitky a z předložených listinných důkazů učinil tento závěr o skutkovém stavu věci (§ 115a ve spojení s § 101 odst. 4 o.s.ř.):4. Dne 29. 11. 2019 žalovaný uzavřel s původním věřitelem, společností Raiffenisenbank a.s. smlouvu o rychlé půjčce ve výši 255 000 Kč. Žalovaný se úvěr zavázal splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 5 544 Kč (z návrhu smlouvy o rychlé půjčce č. , hodnota, , z akceptace návrhu smlouvy včetně produktových podmínek a ceníku).5. Částka úvěru byla žalovanému poskytnuta dne 29. 11. 2019 převodem na účet č. , č. účtu, .6. Žalovaný uhradil původnímu věřiteli splátky v celkové výši 37 393,57 Kč (ze souhrnného výpisu z účtu). Žalovaný nehradil splátky řádně a včas, proto původní věřitel celou dlužnou částku ve výši 261 045, 94 Kč zesplatnil (z prohlášení okamžité splatnosti ze dne 27. 7. 2021).7. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 30. 8. 2021 byly pohledávky za žalovaným postoupeny na žalobkyni (ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 30. 8. 2021 včetně seznamu pohledávek). O této skutečnosti byl žalovaný informován písemným oznámením původního věřitele (z vyrozumění o postoupení pohledávky ze dne 14. 9. 2021).8. Výzvou ze dne 26. 11. 2021 byl žalovaný vyzván k zaplacení celkové dlužné částky (z předžalobní upomínky včetně seznamu odeslaných předžalobních výzev).9. Původní věřitel ověřoval v době uzavření smlouvy úvěruschopnost žalovaného z informací poskytnutých žalovaným a nahlédnutím do dostupných databází. Žalovaný žalobkyni v návrhu na uzavření smlouvy sdělil, že je zaměstnán u společnosti , právnická osoba, , kde pobírá průměrnou mzdu ve výši 27 931 Kč. Tato informace byla doložena potvrzením zaměstnavatele žalovaného a výpisem z účtu žalovaného. Nezbytné měsíční výdaje žalovaný uvedl ve výši 5 500 Kč, přičemž tyto blíže nespecifikoval. Lustraci žalovaného v dostupných databázích pak žalobkyně prokazuje pouze daty CBL ze systému banky.10. Právním posouzením prokázaného skutkového stavu soud dospěl k těmto závěrům:Žalovaný uzavřel se společností , právnická osoba, . smlouvu o úvěru, na jejichž základě žalobkyně poskytla žalovanému celkovou částku 255 000 Kč. Následně v souladu se smlouvou o postoupení pohledávek přešla předmětná pohledávka platně na žalobkyni. Vzhledem ke skutečnosti, že při sjednávání předmětné smlouvy vystupoval původní věřitel jako podnikatel a žalovaný jako spotřebitel, dopadá na daný závazek úprava zákona č. 256/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.11. V souladu s ustanovením § 86 zákona o spotřebitelském úvěru bylo povinností původního věřitele před uzavřením smlouvy prvně zkoumat s odbornou péčí schopnost žalovaného tento spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (§ 86 zákona č. 256/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39).12. Žalobkyně tvrdila, ale nedoložila, že by se původní věřitel zabýval odpovědně posuzováním schopnosti žalovaného poskytnutý úvěr splácet. Žalobkyně uvedla, že při posuzování schopnosti úvěr splácet vycházel původní věřitel z informací, které uvedl žalovaný a dále z dostupných databází. K prokázání svých tvrzení však kromě potvrzení zaměstnavatele a výpisu z účtu nedoložila žádné důkazy. Prověřováním výdajové stránky se původní věřitel vůbec nezabýval. Rovněž původní věřitel v rámci procesu posouzení úvěruschopnosti nezjišťoval, a tudíž ani nezohledňoval způsob bydlení žalovaného a jeho rodinné poměry. Schopnost řádně splácet úvěr přitom není určena pouze výší příjmu, ale celou řadou dalších faktorů, zejména výší reálných výdajů, otázkou životního stylu či skutečností, zda dlužník nesplácí současně i jiné splátky. Přitom právě výdajovou stránku úvěrované osoby má věřitel povinnost řádně zkoumat, aby mohl srovnáním příjmů a výdajů řádně posoudit, jaký je převis jejich příjmů nad skutečnými výdaji, a tedy jaká je její reálná schopnost uvažovaný úvěr řádně a bez problémů splácet.13. Soud tedy nepovažuje za prokázané, že původní věřitel splnil své zákonné povinnosti a řádně posoudil úvěruschopnost žalovaného ve smyslu ustanovení § 86 zák. č. 256/2016 Sb. Z těchto důvodů soud posoudil smlouvu ze dne 29. 11. 2019 jako neplatnou (srovnej NS 33 Cdo 2178/2018).14. Mezi žalovaným a společností , právnická osoba, . tak nebyla platně uzavřena smlouva, a proto částky, jež žalovaný od žalobkyně obdržel představují bezdůvodné obohacení dle ust. § 2991 občanského zákoníku. Žalovaný obdržel částku celkem 255 000 Kč a na svůj dluh zaplatil toliko částku 37 393,57 Kč. Rozdíl těchto částek ve výši 217 606,43 Kč tedy představuje míru, v jaké bylo nutno žalobě z titulu bezdůvodného obohacení vyhovět.15. Co se týče úroků z prodlení, v souladu s ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel povinen vrátit dlužnou jistinu v době přiměřené svým možnostem. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní v tomto směru zatěžuje spotřebitele, tj. žalovaného (srovnej rozsudek Krajského soudu v Ostravě č.j. 15 Co 54/2023-80). Žalovaný v řízení byl pasivní, netvrdil a neprokazoval, že nebylo v jeho možnostech a schopnostech dlužnou jistinu vrátit bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele, proto má soud za to, že žalovaný byla schopen plnit po výzvě žalobkyně ze dne 26. 11. 2021 (předžalobní výzva včetně podacího lístku). Dopisem ze dne 26. 11. 2021 byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu do 7 dnů od odeslání tohoto oznámení (odeslání dopisu prokázáno poštovním archem). Splatnost dlužné částky nastala dne 3. 12. 2021 a ode dne následujícího, tj. 4. 12. 2021, je žalovaný v prodlení se zaplacením dlužné částky ve smyslu ust. § 1968 o.z. Žalobkyni tak od tohoto data náleží úrok z prodlení.16. Ohledně dalších požadovaných nároků soud žalobu zamítl, neboť nad přisouzené částky, které představují bezdůvodné obohacení žalovaného se zákonným úrokem z prodlení, jsou veškerá ujednání z uvedených smluv o úvěru co do základu a výše nedůvodná, když neplatnost právního jednání postihuje všechna ujednání svou povahou neoddělitelná od smlouvy o úvěru (§ 576 o. z.).17. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 3 občanského soudního řádu, podle něhož i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části. Žalobkyně se v řízení domáhala po žalovaném zaplacení částky 237 148,28 Kč. Žalobkyně byla procesně úspěšná co do zaplacení částky 217 606,43 Kč (92 %) a procesně neúspěšná co do částky 19 541,85 Kč (8 %). Soud proto rozhodl tak, že žalobkyni přizná celou výši náhrady nákladů řízení. Náklady žalobkyně jsou tvořeny odměnou za právní služby ve výši 27 780 Kč (tři úkony právní služby po 9 260 Kč podle § 7 advokátního tarifu – převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, žaloba spolu s podáním ze dne 5. 3. 2024), paušální náhradou výdajů ve výši 1 200 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu), náhradou daně z přidané hodnoty ve výši 6 023 Kč a soudním poplatkem ve výši 11 858 Kč. Podání ze dne 5. 3. 2024 soud posoudil pro účely výpočtu náhrady nákladů řízení jako jediný úkon spolu se žalobou, neboť všechna tvrzení a důkazy nezbytné pro rozhodnutí musí být uvedený již v samotné žalobě. Celkem tedy žalobkyni vznikly náklady ve výši 46 561 Kč, které soud uložil zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.) k rukám zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).18. Výrok III. vychází z ustanovení položky 2 odst. 2 Sazebníku soudních poplatků, když elektronický platební rozkaz nemohl být vydán, neboť by musel být doručován do ciziny, kde žalovaný bydlí.