108 C 121/2025-59 — Městský soud v Brně

1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 74 463,14 Kč se zákonným příslušenstvím. Jedná se o nárok vyplývající ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne , datum, uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně (společností , právnická osoba, .) a žalovaným. Ze skutkových tvrzení vyplývá, že se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 74 463,14 Kč jako nevrácené zapůjčené jistiny, a úroků z prodlení v zákonné výši 14,75 % ročně z dlužné jistiny od 3. 6. 2024 do zaplacení. Ohledně ověření úvěruschopnosti žalovaného vyšla právní předchůdkyně žalobkyně z informací poskytnutých jí žalovaným před uzavřením smlouvy, kdy tento byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry. Tyto informace pak právní předchůdkyně žalobkyně ověřila z dokladů předložených žalovaným. Právní předchůdkyně žalobkyně pak neměla důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalovaného. Dále pak využila dostupných registrů a databází k ověření bonity žalovaného.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. V souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.4. Z žalobkyní předložených listinných důkazů soud učinil následující skutková zjištění. Dne , datum, byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěrový limit ve výši 50 000 Kč (viz úvěrová smlouva ze dne , datum, ). Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně v pravidelných měsíčních splátkách. Sjednaná úroková sazba činila 0,4026 % denně a sjednaný poplatek z prodlení 250 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného vycházela pouze lustrace ve veřejně dostupných rejstřících a z informace, kterou jí žalovaný sdělil tedy, že je schopen úvěr splácet. Z potvrzení o platbě soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně dne 2. 2. 2024 poskytla žalovanému částku 30 000 Kč a dne 5. 2. 2024 částku 20 000 Kč. Z platebních informací dále vyplynulo, že žalobkyně naúčtovala žalovanému částku 24 115,74 Kč jako úrok z úvěru a částku 750 Kč jako poplatky za účelně vynaložené náklady.5. Ze smluv o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni, o tom byla žalovaný informován (viz oznámení o postoupení pohledávky).6. Soud dospěl k závěru, že na závazkový vztah mezi žalobkyní a žalovaným je nutno aplikovat zákon č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. V dané věci se mělo jednat o spotřebitelský úvěr dle ust. § 2 cit. zákona, když se jedná o poskytnutí finanční služby fyzické osobě, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti. Naopak žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, je osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz. ust. § 7 cit. zákona) V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky v částce 10 000 Kč.7. Podle ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2).8. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.9. Z uvedeného je tedy zřejmé, že věřitel poskytne úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná. Byť zákon stanoví, že soud zkoumá námitku neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka jen na návrh dlužníka, soud v tomto směru odkazuje na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie sp. zn. C–679/18, ve kterém se zcela jednoznačně soudní dvůr vyjádřil k otázce relativní či absolutní neplatnosti smluv o spotřebitelském úvěru. V citovaném rozhodnutí je uvedeno, že: „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.“ Soud z tohoto důvodu zkoumal otázku posouzení úvěruschopnosti ze strany žalobkyně z úřední povinnosti. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje vysoce kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (k tomu dále srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).10. Ohledně splnění povinnosti dle ust. § 86 zák. č. 257/2016 Sb. žalobkyně odkázala na informace sdělené jí žalovaným, ze kterých při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházela. Žalobkyně však při posouzení úvěruschopnosti a hodnocení příjmové i výdajové stránky žalovaného předestřené informace nijak neověřovala. U příjmu i výdajů žalovaného vyšla pouze z tvrzení žalovaného, nicméně nepožadovala doložit ani pracovní smlouvu, ze které by bylo možno zjistit, zda se jedná o pracovní vztah na dobu neurčitou a bude tak příjmy žalovaného pokryta sjednaná doba splácení úvěru. Tvrzené měsíční výdaje ani jejich výše nebyla žalobkyní taktéž vůbec ověřena. Žalobkyně ani soudu nedoložila, jaké informace vlastně žalovaný ohledně svých příjmů a výdajů uvedl a nijak nedoložila, jak tyto informace vyhodnotila a čím je podepřela. Od žalovaného nebyl vyžádán dokad o výši hrazeného nájemného či plateb souvisejících s bydlením, nabylo požadováno ani doložení výše plateb za spotřebu energií v bytě a dalších plateb. Nebyla doloženy ani výpisy z účtů žalovaného, ze kterých by předchůdkyně žalobkyně mohla dovodit, jaké jsou jeho měsíční příjmy i výdaje, tedy i jeho celková životní úroveň a jaká částka mu reálně zbývá na případné splátky úvěrů. Výši měsíčních příjmů ani výdajů žalovaného si však žalobkyně nijak neověřila.11. Žalobkyně zjevně před uzavřením smlouvy o úvěru reálně nijak, natož s odbornou péčí, neposoudila schopnost žalovaného úvěr splácet, když naprosto nezjišťovala, resp. neověřovala tvrzené majetkové poměry žalovaného, jeho reálné příjmy, výdaje, počet vyživovacích povinností atp. A vůbec se nezabývala výdaji žalovaného, byť je zcela zřejmé, že pro svůj život musí měsíčně nějaké částky vynaložit. Žalobkyně jako profesionál jistě nemohla přehlédnout, že naprostou většinu tvrzení žalovaný ani nijak nedoložil a žalobkyně některá tvrzení ani doložit nepožadovala (např. pracovní smlouvu, výplatní lístky, doklady SIPO, výdaje na dopravu, doklady o platbách služeb, či spotřeb energií apod.). Schopnost splácet úvěr není přitom určena pouze výší příjmu ze zaměstnání, takže jistě nepostačuje ověření příjmu ze zaměstnání, ale celou řadou dalších faktorů, mj. též otázkou životního stylu dlužníka, výší jeho reálných výdajů. Pokud žalobkyně navzdory všemu právě uvedenému postupovala tak, že žalovanému částku 30 000 Kč