37 C 198/2023-62 — Městský soud v Brně

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 29 733,02 Kč s příslušenstvím a úhradu nákladů řízení. Svoji žalobu odůvodnila tím, že její právní předchůdkyně společnost , právnická osoba, . uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru č. , hodnota, . Předmětná pohledávka byla následně postoupena na žalobkyni.2. Žalovaný nárok žalobkyně ani z části neuznal, neboť předmětná smlouva je absolutně neplatná z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného původním věřitelem, úvěr nebyl řádně zesplatněn.3. Po provedeném dokazování soud zjistil, že žalovaný v rámci žádosti o poskytnutí úvěru 17 000 Kč uvedl, že je zaměstnaný, jak je rovněž zřejmé z jeho pracovní smlouvy, jeho mzda činí 15 380 Kč měsíčně, z dodatku č. , hodnota, k pracovní smlouvě se podává, že výše jeho mzdy od 3. 12. 2020 činila 16 500 Kč, jeho měsíční výdaje činí 3 800 Kč na osobní náklady a jídlo a 3 000 Kč na bydlení a energie, dále hradí 3 000 Kč jako srážky ze mzdy nebo výživné, bydlí v nájmu, má jednu vyživovací povinnost, má středoškolské vzdělání, a bankovní účet, jak se z této žádosti podává. Z bankovního výpisu z tohoto účtu jsou zřejmé příjmy žalovaného ze zaměstnání. Dle smlouvy o úvěru měli účastníci uzavřít smlouvu, na základě které měla předchůdkyně žalobkyně poskytnout žalovanému částku 17 000 Kč, jak se z této smlouvy podává. Na svůj dluh žalovaný úhradil celkem pět splátek po 2 300 Kč, jak se podává z platební historie. Smlouvou o postoupení pohledávek byla předmětná pohledávka postoupena na žalobkyni, jak se z této smlouvy ve spojení se seznamem postupovaných pohledávek a z oznámení o postoupení pohledávky, podává. Ani přes předžalobní výzvu žalovaný na svůj dluh ničeho dalšího neuhradil, jak se z této výzvy ve spojení s poštovním podacím lístkem podává.4. Z formuláře o informacích o zpracování osobních údajů soud nezjistil žádné podstatné skutečnosti.5. Dle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „OZ“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.6. Dle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění (dále jen „ZoSU“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.7. Dle ust. § 86 odst. 1 ZoSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.8. Dle ust. § 580 odst. 1 OZ neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.9. Dle ust. § 588 OZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.10. Soud se nejprve z úřední povinnosti (SDEU C-679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda předchůdkyně žalobkyně jakožto věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného - dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 419 OZ). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 ZoSU). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39).11. Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd. (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Při výkladu a aplikaci právních předpisů, tj. i zákona o spotřebitelském úvěru, nelze pomíjet jejich účel a smysl, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s žalobkyní uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil (rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 221/2019).12. Předchůdkyně žalobkyně v rámci zkoumání solventnosti žalovaného vycházela z tvrzení žalovaného mimo jiné, že její výdaje na bydlení činí částku 3 000 Kč, přestože bydlí v nájmu. Konkrétními výdaji žalovaného (náklady na stravu, ošacení, hygiena) se předchůdkyně žalobkyně vůbec nezabývala a vycházela pouze ze stanoveného minima. Z uvedeného dospěl soud k závěru, že předchůdkyně žalobkyně poměry žalovaného do hodnocení klienta sepsala formálně, aniž by se zabývala prověřením výdajů žalovaného a tyto položky pak v souhrnu srovnala tak, aby z nich nemohla jinak, než zjistit, že je žalovaný natolik solventní, aby si mohl dovolit platit předpokládané splátky.13. Vzhledem k výše uvedenému má soud za to, že předchůdkyně žalobkyně se měla podrobněji zabývat zjištěním a zejména následným prověřením zjištěného stavu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39) ohledně výdajů žalovaného. Dle soudu je v tomto ohledu nutné zkoumat především, zda dlužník v měsíčním saldu na výpisu z běžného účtu za delší časové období dosahuje přebytku, který je schopen pokrýt měsíční splátky a další mimořádné výdaje, či je, zjednodušeně řečeno, bez zisku či dokonce stále v minusu a rozpouští úspory, příp. zda nějakými úsporami vůbec disponuje. Předchůdkyně žalobkyně se však pouze formálně spokojila s příjmy a tvrzenými výdaji, kdy prověřováním výdajů žalovaného se vůbec nezabývala. Přitom právě výdajovou stránku úvěrované osoby má předchůdkyně žalobkyně povinnost řádně zkoumat, aby mohla srovnání příjmů a výdajů řádně posoudit, jaký je převis příjmů nad skutečnými výdaji dlužníka, a tedy jaká je jeho schopnost uvažovaný úvěr řádně splácet. Soud tak dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně dostatečně neprověřila výdaje žalovaného a nehodnotila všechny dostupné informace o žalovaném ve svém souhrnu, zvláště když tvrzená výše nákladů na nájemné bydlení 3 000 Kč v městě Brně v roce 2021 se jeví jako nereálně nízká. Soudu je z jeho úřední činnosti známo, že předchůdkyně žalobkyně nájemné ve výši 3 000 Kč do žádostí o úvěr uváděla opakovaně i u dalších žadatelů (např. věc Městského soudu v Brně sp. zn. 37 C 106/2022).14. Pokud tedy byla následně mezi předchůdkyní žalobkyně jakožto věřitelem a žalovanou jakožto dlužníkem, uzavřena úvěrová smlouva, je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 OZ ve spojení s § 86 ZoSU, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 OZ, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní