38 C 216/2024-22 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 12. 8. 2024 domáhá vydání rozhodnutí, jímž by soud určil, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 27. 8. 2020 je neplatné a dále určení, že pracovní poměr skončil ke dni 31. 8. 2020 dohodou. Žalobu odůvodnil tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 10. 2018 byl žalovaný zaměstnán u žalobce s druhem práce řidič nákladní dopravy. Dne 28. 8. 2020 bylo žalobci doručeno okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 27. 8. 2020 s odkazem na § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Žalobce žalovaného neprodleně kontaktoval a mezi účastníky byla uzavřena dohoda o rozvázání pracovního poměru, po vzájemné dohodě o nesplnění důvodu pro okamžité zrušení pracovního poměru. Na základě dohody byl pracovní poměr ukončen ke dni 31. 8. 2020. Žalovaný podal žalobu na zaplacení náhrady mzdy dle § 56 odst. 2 zákoníku práce, vedenou u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. , spisová značka, . Žalobce si je vědom, že žaloba je podána po lhůtě, má však nárok za důvodný s ohledem na odkaz k § 650 občanského zákoníku, dle kterého promlčecí lhůta neběží po dobu, kdy věřitel právo neuplatnil, neboť byl dlužníkem uveden v omyl.2. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2025, č. j. 38 C 216/2024-20 byla žaloba v rozsahu na určení, že pracovní poměr skončil ke dni 31. 8. 2020 dohodou, vyloučena k samostatnému projednání.3. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě navrhl zastavení řízení, když nejsou splněny podmínky pro rozhodnutí ve věci samé. Žalovaný má za nesporné, že pracovní poměr mezi účastníky byl uzavřen dne 1. 10. 2018 a že dne 28. 8. 2020 bylo žalobci doručeno okamžité zrušení pracovního poměru. Odkazuje na § 72 zákoníku práce, dle kterého měl žalobce podat žalobu do dne 27. 8. 2020, což však neučinil a nebyla tak dodržena dvouměsíční prekluzivní lhůta. Po uplynutí této lhůty se soud již nemůže zabývat posouzením otázky platnosti tohoto právního úkonu, a to ani formou předběžné otázky.4. Ze shodných tvrzení účastníků vzal soud za svá skutková zjištění, že pracovní poměr žalovaného u žalobce vznikl na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 10. 2018 a současně, že dne 28. 8. 2020 obdržel žalobce od žalovaného okamžité zrušení pracovního poměru dle § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce.5. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:6. Z pracovní smlouvy ze dne 1. 10. 2018 vyplývá, že mezi účastníky řízení byl uzavřen pracovní poměr, žalovaný byl zaměstnán u žalobce jako řidič ND. Dne 28. 8. 2020 obdržel žalobce od žalovaného okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 27. 8. 2020 s odůvodněním, že žalovanému zaměstnavatel neuhradil příplatky za noční dobu a za víkendy za květen 2020 a červen 2020. Dohodou o rozvázání pracovního poměru ze dne 31. 8. 2020 byl mezi účastníky řízení ukončen pracovní poměr ke dni 31. 8. 2020, k sepisu právního jednání došlo po vzájemné dohodě.7. Soud zhodnotil provedené důkazy z hlediska pravosti, správnosti, pravdivosti i věrohodnosti a dospěl k závěru, že jsou způsobilým podkladem soudního rozhodnutí.8. Soud v souladu se zásadou hospodárnosti řízení neprovedl dokazování dalšími důkazními prostředky navrženými žalobcem, a to vzhledem k právnímu názoru soudu, týkajícího se včasnosti podané žaloby.9. Po právní stránce soud dospěl k závěru, že na věc je třeba aplikovat zákoník práce, neboť se jedná o vztah vznikající při výkonu práce mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem podle § 1 zák. č. 262/2006 Sb., kdy je nutno aplikovat zákoník práce ve znění účinném ke dni učinění právního úkonu, jehož platnost je předmětem tohoto řízení.10. Podle § 72 zákona č. 262/2006 Sb., v platném znění (dále jen „zákoník práce“) neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.11. Na základě zjištěného skutkového stavu a výše uvedených zákonných ustanovení učinil soud toto právní hodnocení:12. Okamžité zrušení pracovní poměru se dostalo do sféry žalobce dne 28. 8. 2020. Žaloba byla podána dne 12. 8. 2024. Dle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR není pochyb o tom, že lhůta k podání žaloby o neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou uvedené v ust. § 72 zákoníku práce je lhůtou prekluzivní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1975/2018 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2013, sp. zn. I. ÚS 3944/12). Prekluze spojuje s nedodržením lhůty k uplatnění práva nejen zánik možnosti domoci se práva u soudu, ale i zánik práva samotného, k němuž soud přihlíží i bez návrhu stran. Z ustanovení § 72 zákoníku práce současně vyplývá, že chce-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel, aby nenastaly právní účinky vyplývající z rozvázání pracovního poměru, musí ve lhůtě dvou měsíců podat u soudu žalobu o určení, že právní úkon směřující k rozvázání pracovního poměru je neplatný. Dvouměsíční lhůta podle ustanovení § 72 zákoníku práce je lhůtou hmotněprávní, a proto účastník, který se domáhá neplatnosti rozvázání pracovního poměru, musí uplatnit svůj nárok žalobou u soudu tak, aby žaloba došla na soud nejpozději v poslední den lhůty. Není-li nárok uplatněn včas, tedy alespoň v poslední den lhůty podle ustanovení § 72 zákoníku práce u soudu, právo na určení neplatnosti právního jednání směřujícího k rozvázání pracovního poměru zaniká a rozvázání pracovního poměru, i kdyby bylo postiženo vadami, je platné a účinné.13. V daném případě lhůta k uplatnění nároku k určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru uplynula dne 31. 10. 2020. Žaloba tak byla podána po uplynutí prekluzivní dvouměsíční lhůty. Na věci nic nemění, pokud mezi účastníky byla dne 31. 10. 2020 uzavřena dohoda o skončení pracovního poměru, neboť pracovní poměr mezi účastníky byl ukončen okamžitým zrušením pracovního poměru ze dne 27. 8. 2020, doručené žalobci dne 28. 8. 2020. Pracovní poměr byl ukončen již ke dni 28. 8. 2020 a následně podepsaná dohoda o skončení pracovního poměru ze dne 31. 8. 2020 již neměla vliv na dobu skončení pracovního poměru žalovaného u žalobce, neboť zmíněná dohoda ze dne 31. 8. 2020 nebyla mezi účastníky sepsána jako dohoda o narovnání. Za situace, kdy mezi účastníky byla souběžně uzavřena (podána) právní jednání vedoucí k ukončení pracovního poměru, má přednost takové právní jednání, dle kterého je pracovní poměr mezi účastníky ukončen dříve. V daném případě tedy dohoda o skončení pracovního poměru ze dne 31. 8. 2020 nemá právní relevanci. Soud nezabýval tvrzením žalobce, že byl při sepsání této dohody uveden v omyl, když ani na jednání soudu dne 28. 1. 2025 nedoplnil, jakým konkrétním způsobem se měl žalovaný lstivého jednání dopustit, resp. jen uvedl, že lstivé jednání žalovaného spočívalo v uzavření dohody o skončení pracovního poměru dne 31. 8. 2020. Vzhledem k tomu, že tato dohoda neobsahuje ujednání o narovnání sporu, není toto tvrzení žalobce důvodné a soud tak nemá za prokázané, že žalovaný při uzavírání dohody o skončení pracovního poměru jednal k žalobci lstivě.14. Soud s ohledem na překročení dvouměsíční prekluzivní lhůty dle § 72 zákoníku práce žalobu jako nedůvodnou zamítl.15. Za daných skutečností soud tak již není oprávněn zkoumat neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a toto právní jednání tak nutno považovat za platné.16. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný byl ve věci úspěšný a měl by tak právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému však žádné náklady řízení nevznikly, a proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. rozsudku.