47 C 142/2025-41 — Městský soud v Brně

I. Předmět řízení a skutkový stav1. Žalobce se v řízení zahájeném žalobou ze dne 23. 4. 2025 (podána u soudu téhož dne) domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit:- jistinu 9 634,82 Kč,- smluvní poplatky 4 145 Kč,- kapitalizované úroky 930,90 Kč,- kapitalizované úroky z prodlení 294,40 Kč,- úroky z úvěru 12,75 % p. a. z jistiny 9 634,82 Kč od 2. 9. 2024 do zaplacení,- úroky z prodlení v zákonné výši 12,75 % p. a. z dlužné částky ve výši 13 779,82 Kč (jistina 9 634,82 Kč, poplatky 4 145 Kč), od 15. 12. 2024 do zaplacení,to vše z titulu smlouvy uzavřené mezi společností , právnická osoba, ., IČO: , IČO, (dále jen „banka“ či „věřitel“), a žalovaným dne 13. 7. 2017 - Smlouva o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty č. , hodnota, .2. Žalovaný se v řízení nevyjádřil.3. Za splnění podmínek dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jako „o. s. ř.“) soud rozhodl bez jednání na základě žalobcem předložených listinných důkazů (tento rozsudek nespočívá na závěru o neunesení břemene tvrzení a důkazního, nýbrž je postaven na základě zjištěného skutkového stavu). Soud zjistil následující skutečnosti.4. Žalovaný požádal banku v žádosti ze dne 13. 7. 2017 o revolvingový úvěr a vydání a užívání kreditní karty. V žádosti žalovaný uvedl, že bydlí v pronájmu, má střední vzdělání, je svobodný, pracovní poměr má na dobu neurčitou (od 2. 5. 2015), není ve výpovědní ani zkušební lhůtě. Průměrný čistý příjem za tři měsíce činil 27 000 Kč měsíčně, celkový čistý příjem domácnosti činil 50 000 Kč, přičemž počet zdrojů příjmu uvedl jeden a žalovaný dále uvedl, že má dvě vyživovací povinnosti (důkaz: Žádost o smlouvu o revolvingový úvěr a vydání a užívání kreditní karty ze dne 13. 7. 2017 a Vyjádření banky k procesu posouzení úvěruschopnosti ze dne 29. 7. 2025).5. Banka posoudila úvěruschopnost žalovaného tak, že vyšla z žalobcem tvrzeného příjmu ve výši 27 000 Kč, od něj odečetla interní splátky žalovaného u banky ve výši 250 Kč a dále bankou vypočtené výdaje žalovaného ve výši 7 845,68 Kč, ke kterým dospěla z částky životního minima dle nařízení vlády č. 409/2011 Sb., částky normativních nákladů na bydlení dle § 26 zákona č. 117/1995 Sb. a z výdajů na bydlení uváděných , právnická osoba, (důkaz: Vyjádření banky k procesu posouzení úvěruschopnosti ze dne 29. 7. 2025). Po takovém hodnocení žalovaného banka žádosti žalovaného vyhověla a schválila žalovanému Kreditní kartu s úvěrovým rámcem ve výši 10 000 Kč.6. Mezi bankou a žalovaným tak byla dne 13. 7. 2017 uzavřena Smlouva o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty č. , hodnota, . Úvěrový rámec ve výši 10 000 Kč byl sjednán v Dispozicích smlouvy. Čerpaný úvěr se žalovaný dle Dispozic smlouvy ve spojení s čl. III. odst. 1 smlouvy zavázal splácet v měsíčních minimálních splátkách ve sjednané procentuální výši 2,00 % z částky vyčerpaného úvěru ke konci zúčtovacího období. Zúčtovací období bylo stanoveno mezi 1. až 31. dnem v měsíci. Konkrétní výše měsíční splátky tedy nebyla konstantní a byla vždy uvedena ve výpisu ke kreditní kartě spolu s datem její splatnosti. Tyto skutečnosti soud zjistil z důkazu Smlouvou o revolvingovém úvěru č. , hodnota, a vydání a užívání kreditní karty ze dne 13. 7. 2017.7. V důsledku porušení smluvních povinností žalovaným způsobené zejména prodlením s hrazením měsíční povinné minimální splátky využila banka svého práva sjednaného v podmínkách a dne 1. 9. 2024 ukončila smlouvu a vyzvala žalovaného k okamžité úhradě dlužné částky (důkazy: výpisy ke kreditní kartě MoneyCard Smart a Upomínka – rozhodnutí o zesplatnění a výzva k zaplacení dluhu z úvěru).8. Pohledávka za žalovaným vyplývající z výše uvedené smlouvy byla ze strany banky postoupena žalobci na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 9. 12. 2024, a to s účinností ke dni 13. 12. 2024; postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem banky zaslaným žalovanému dne 3. 1. 2025 (důkaz: Smlouva o postoupení pohledávek; Příloha č. 1 Smlouvy o postoupení pohledávek - Seznam pohledávek; Potvrzení o zaplacení úplaty; Oznámení o postoupení pohledávky žalovanému vč. dokladu o odeslání). Pohledávka za žalovaným činila ke dni postoupení, tj. k 13. 12. 2024, celkem 15 005,12 Kč.9. Žalovaný celkem vyčerpal na úvěru částku 106 227,20 Kč, zaplatil celkem 129 618,13 Kč (důkaz: platební historie).II. Právní posouzení skutkového stavu10. Banka a žalovaný uzavřeli smlouvy o spotřebitelském úvěru s úvěrovým rámcem 10 000 Kč ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jako „zákon“), ve spojení s § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jako „o. z.“). Jedná se o spotřebitelský úvěr dle § 2 odst. 1 zákona - jde o úvěr poskytovaný spotřebiteli. Banka byla osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz § 7 zákona).11. Soud ex offo posuzoval (dle § 87 zákona), zda úvěrující v souladu s § 86 odst. 1 a 2 zákona řádně zkoumal úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy.12. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).13. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.)14. Nejvyšší soud se k podobné otázce (k výkladu obdobného § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru) podrobně vyjádřil například v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. V něm uvedl mj., že „věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit… Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud....“ (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 201/2018 a 33 Cdo 2981/2022).15. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 19. uvedl: „Nejvyšší správní soud posuzoval kasační stížnost obchodní společnosti [srov. jeho rozsudek z 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39] poskytující spotřebitelské úvěry a při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016 (když obsahově obdobná úprava je zakotvena i v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, tedy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila) dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit)… Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr") v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen "směrnice"), a bod 26 její p