49 C 65/2025-34 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se – žalobou doplněnou k výzvě soudu - domáhal, aby soud uložil žalovanému zaplatit žalobci částku ve výši 10.147 kč s úroky z prodlení ve výši, z částky a za dobu, jež rozvedl. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že dne , datum, společnost , právnická osoba, podle smlouvy o úvěru poskytla žalovanému částku ve výši 7.000 Kč, již se žalovaný zavázal vrátit spolu se sjednaným poplatkem a úrokem, celkem v částce 10.147 Kč (7.000 Kč čerpaná jistina, 3.147 Kč sjednaný poplatek a úrok) do 1. 9. 2023. Žalovaný nevrátil ničeho. Smlouvou ze dne , datum, byla pohledávka za žalovaným postoupena žalobci, žalovaný o tom byl písemně informován. Před podáním žaloby byl žalovaný vyzván k zaplacení, marně.2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, ač k tomu byl soudem vyzván.3. Ve věci bylo nařízeno jednání na 5. 8. 2025. Tohoto jednání se neúčastnil žalobce (který svou neúčast omluvil) ani žalovaný, ač předvolán řádně a včas. Soud tedy za podmínek uvedených v ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. věc projednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti.4. Po provedeném dokazování soud učinil tento závěr o skutkovém stavu věci (srov. ustanovení § 157 odst. 4 o. s. ř.): Dne , datum, společnost , právnická osoba, žalovanému poskytla částku 7.000 Kč. Soud nemá za prokázané, že tak učinila na základě smlouvy o obsahu tvrzeném žalobcem (listina, kterou žalobce předložil, je formulářem, na němž není připojen podpis žalovaného, a z ničeho nelze dovodit, že by žalovaný vyjádřil vůli být vázán obsah smlouva ve znění tvrzeném žalobcem), ani nemá za prokázané, že před poskytnutím této částky ověřovala schopnost žalovaného tuto částku, navíc navýšenou o poplatek a smluvní úrok, vrátit v relativně krátké době (do 1. 9. 2023, tj. ani ne do měsíce od čerpání částky). Z výpisu z účtu žalovaného za období předcházející čerpání částky není patrný žádný pravidelný příjem ze zaměstnání ani jiný, s nímž by bdělý poskytovatel úvěru mohl počítat jako se zdrojem sjednaných splátek. Dále je z výpisu evidentní, že žalovaný měl celou řadu jiných půjček a úvěrů (srov. čerpání dne 19. 5. 2023 u jednoho subjektu, splátky dne 25. 5. 2023 jinému subjektu aj.), přičemž část splátek byla placena po splatnosti, srov. splátky dne 2. 8. 2023. Z toho je zřejmé, že reálné příjmy žalovaného nepostačovaly k pokrytí jeho reálných výdajů, a dále je evidentní, že platební morálka žalovaného nebyla dobrá, když dluhy nesplácel řádně a včas. Žalovaný společnosti , právnická osoba, nezaplatil ničeho (tvrzení žalobce, žalovaný netvrdil, že by cokoli zaplatil). Pohledávka za žalovaným byla postoupena žalobci dne , datum, (o tom svědčí oznámení o postoupení pohledávky). Výzvou odeslanou dne 17. 11. 2024 žalobce vyzval žalovaného k zaplacení. Žalobce netvrdil, kdy byla tato výzva žalovanému reálně doručena. Soud proto vychází z domněnky dojití třetí následující pracovní den (srov. ustanovení § 573 o. z.), tzn. v tomto případě dne 20. 11. 2024.5. Po právní stránce soud věc posoudil takto: Soud především nemá za prokázané, že byla uzavřena smlouva o úvěru dne , datum, (srov. shora). Nicméně, i kdyby uzavřena byla, hodnotí ji soud jako absolutně neplatnou, neboť právní předchůdce žalobce zjevně před uzavřením smlouvy nijak, natož s odbornou péčí, neposoudil schopnost žalovaného úvěr splácet, když naprosto nezjišťoval (neověřoval) majetkové poměry žalovaného, jeho příjmy, reálné výdaje, počet vyživovacích povinností atp., a zjišťoval-li je, učinil ze svých zjištění zcela neadekvátní závěry. Obsah výpisu z účtu žalovaného svědčí o tom, že žalovaný naprosto nebyl schopný splácet další úvěr. Ostatně okolnost, že nesplatil naprosto ničeho, o tom také svědčí. Tím předchůdce žalobce porušil svou povinnost uloženou mu ustanovením § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. S ohledem na důsledky, které nesplnění této povinnosti má též pro širší společnost (neboť důsledky neschopnosti dlužníka dluh splácet se nedotýkají jen dlužníka, ale též společnosti jako celku, když na ni mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence; k tomu shodně srov. též odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), soud dospěl k závěru, že smlouva o spotřebitelském úvěru v projednávané věci též zjevně narušuje veřejný pořádek, a hodnotí ji jako absolutně neplatnou podle ustanovení § 588 o. z. (k neplatnosti smlouvy o úvěru v důsledku neposouzení schopnosti dlužníka úvěr splácet srov. též závěry Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, či Ústavního soudu v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18; k totožným závěrům dospěl též Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18). Pro úplnost soud dodává, že nahrazené zákonem vymezeného účelu zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele paušálními částkami životního minima atp. nelze akceptovat. Právní předchůdce žalobce jako profesionální poskytovatel nebankovních úvěrů měl požadovat doložení reálných výdajů žalovaného, především výdajů spojených s bydlením a dalšími životními náklady (shodně srov. též rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 3. 2022, sp. zn. 74 Co 74/2021).6. Ze všech shora uvedených důvodů soud smlouvu spotřebitelském úvěru ze dne , datum, - byla-li uzavřena - hodnotí jako absolutně neplatnou, tedy z ní právo nelze přiznat. Společnosti , právnická osoba, tak nevzniklo právo na zaplacení smluvního úroku či jiných plnění ze smlouvy.7. Protože však žalovaný čerpal částku ve výši 7.000 Kč, došlo u něho k bezdůvodnému obohacení podle ustanovení § 2991 odst. 2 o. z. a toto obohacení je povinen vydat podle ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. Vzhledem k tomu, že pohledávka za žalovaným byla postoupena žalobci, je ve věci aktivně legitimovaným žalobce.8. Vzhledem k tomu, že žalovaný dosud nevrátil ničeho, je povinen vydat 7.000 Kč. Žalobce žalovaného vyzval k zaplacení přípisem odeslaným dne 17. 11. 2024. Žalobce netvrdil a neprokazoval, kdy byl tento přípis žalovanému skutečně doručen. Soud tedy vycházel ze zákonné domněnky dojití třetí pracovní den (srov. ustanovení § 573 o. z.), tj. dne 20. 11. 2024. Dne 20. 11. 2024 byla středa, za dobu „bez zbytečného odkladu“, v níž je dlužník povinen splnit (srov. ustanovení § 1958 odst. 2 o. z.) za této situace soud považuje následující den, tj. čtvrtek dne 21. 11. 2024. Ke dni 21. 11. 2024 tedy podle názoru soudu nastala splatnost částky 7.000 Kč a od následujícího dne, tj. od 22. 11. 2024, je žalovaný v prodlení se zaplacením této částky. Soud proto shledal žalobu důvodnou v té části, v níž se žalobce domáhal zaplacení částky 7.000 Kč s úroky z prodlení (k právu na zaplacení úroku z prodlení srov. ustanovení § 1970 o. z.) z této částky ode dne 22. 11. 2024 do zaplacení. Výše úroku z prodlení je dána nařízením vlády č. 351/2013 Sb. O pariční třídenní lhůtě soud rozhodl podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. (výrok I.).9. Ve zbývající části pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.).10. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., tj. podle úspěchu ve věci (úspěch přitom soud posuzoval nejenom ve vztahu k žalované jistině, ale též k žalovanému úroku z prodlení, který pro účely posouzení poměru úspěchu kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku, srov. ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce byl v řízení úspěšný v rozsahu 58,3 %, žalovaný byl úspěšný v rozsahu 41,7 %, tzn. rozdíl je 16,6 %. Náklady řízení sestávaly ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč, odměny zástupce žalobce ve výši 850 Kč podle ustanovení § 14b odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. a) a d) a § 11 odst. 2 písm. h) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), a to za jeden právní služby po 300 Kč a jeden úkon po 150 Kč (úkony učiněné do 31. 12. 2024 podle advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2024, tj. příprava a převzetí věci, předžalobní výzva) a jeden právní úkon po 400 Kč (úkon učiněný po 1. 1. 2025 podle advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025, tj. podání ve věci samé – žaloba), dále paušální částky jako náhrady hotových výdajů po 100,- Kč podle ustanovení § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu za všechny tři shora uvedené úkony, a náhrady za daň z přidané hodnoty z těchto částek ve výši 242 Kč podle ustanovení § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř., tj. celkem 2.192 Kč. Jak shora uvedeno, rozdíl v úspěchu ve věci byl 16,6 %, proto soud přiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení v tomto rozsahu, tj. v celkové částce 364 Kč.11. Žalovaný je povinen na náhradě nákladů řízení částku v celkové výši 364 Kč žalobci zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), výrok III.