62 C 47/2025-97 — Městský soud v Brně

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu , datum, , doplněnou podáním ze dne , datum, , domáhala zaplacení 48.797,39 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že mezi právním předchůdcem žalobkyně (, právnická osoba, .) a žalovaným byla dne 21. 11. 2022 uzavřena smlouva o vydání kreditní karty, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr formou čerpání úvěrového rámce do výše limitu 52.000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet úvěr spolu s úrokem ve výši 23,99 % ročně pravidelnými měsíčními splátkami. Jelikož žalovaný nesplácel úvěr řádně a včas, právní předchůdce žalobkyně v souladu se smluvními podmínkami prohlásil celý úvěr za okamžitě splatný přípisem ze dne 26. 3. 2024.2. Žalobkyně dále uvedla, že předchůdce s odbornou péčí zjišťoval, ověřoval a hodnotil úvěruschopnost žalovaného, vycházel z informací poskytnutých žalovaným, z dostupných registrů. Předchůdce žalobkyně neměl důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalovaného.3. Dne 30. 9. 2024 předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku za žalovaným na společnost , Anonymizováno, ., která následně postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 8. 10. 2024.4. Žalovaný navrhl, aby žaloba byla zamítnuta. Žalobkyni vytýká, že při korespondenci s ním nevyužila datovou schránku žalovaného a nedostatečně jej informovala o jeho povinnostech, nedoručila žalovanému „řádný“ přehled dluhu a při komunikaci s ním nedodržela zásady bezpečného nakládání s jeho osobními údaji. Žalobě vytýká nedostatečnost odůvodnění, absenci podrobné a transparentní struktury, nedostatečné odůvodnění požadované výše úroku a úroku z prodlení, „nezřetelné“ uplatnění jistiny a nejasnost ohledně právního titulu, ze kterého žalobkyně odvozuje svůj nárok. Skutečnost, že žalobkyně požaduje úroky od 14. 9. 2024 a žalobu podala v roce 2025 vyvolává podle názoru žalovaného „otázky týkající se včasnosti a platnosti nároku, případně i možného běhu promlčecí lhůty“.5. Soud projednal věc v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“) v nepřítomnosti obou účastníků; žalobkyně se z jednání předem omluvila, žalovaný svou omluvu z jednání doručil soudu dne 15. 10. 2025.6. Soud provedl dokazování listinami. Provedené listinné důkazy hodnotil (jednotlivě i všechny důkazy ve vzájemné souvislosti) z hlediska zákonnosti, závažnosti a pravdivosti a má za to, že jsou spolehlivým podkladem pro rozhodnutí ve věci, tedy že nic nebrání tomu, aby z nich soud při rozhodování o věci vycházel; přitom přihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Pravost ani pravdivost listinných důkazů nebyla v tomto řízení účastníky zpochybňována.7. Dne 25. 6. 2019 uzavřel právní předchůdce žalobkyně (, právnická osoba, .) se žalovaným smlouvu o poskytování bankovních a dalších služeb a zřídil mu běžný účet č. , č. účtu, .8. Dne 21. 11. 2022 požádal žalovaný o vydání kreditní karty s tím, že splátky úvěru budou inkasovány z běžného účtu. Úvěrový limit činil 52.000 Kč, minimální výše splátky 3,2 % z dlužné částky. Právní předchůdce žalobkyně žádost žalovaného akceptoval dne 22. 11. 2022, čímž došlo k uzavření úvěrové smlouvy.9. Současně se žádostí vyplnil žalovaný dotazník, v němž uvedl, že jeho čistý měsíční příjem činí 40.000 Kč, nezbytné měsíční výdaje 10.000 Kč, pravidelné měsíční splátky úvěrů 13.530 Kč a celková výše kreditních karet a kontokorentů 91.000 Kč.10. Z prohlášení k protokolu o posouzení úvěruschopnosti zpracovaného původním věřitelem soud zjistil, že ke dni 22. 11. 2022 činil měsíční příjem žalovaného podle zjištění původního věřitele 37.615 Kč, celková suma všech měsíčních splátek 15.623 Kč a limity všech interních úvěrů žalovaného 946.502 Kč.11. Přípisem ze dne 28. 3. 2024 prohlásila , právnická osoba, ., jako původní věřitel dluh ze smlouvy o vydání kreditní karty za splatný z důvodu neplnění platebních povinností a vyzvala žalovaného k okamžité úhradě dluhu ve výši 51.297,39 Kč.12. Přípisem ze dne 17. 10. 2024 oznámila , právnická osoba, ., žalovanému, že svou pohledávku za ním ze smlouvy o vydání kreditní karty postoupila společnosti , Anonymizováno, Společnost, Anonymizováno, , Anonymizováno, ., informovala žalovaného o postoupení pohledávky na žalobkyni přípisem ze dne 12. 11. 2024.13. Předžalobní upomínkou ze dne 12. 11. 2024 vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě dluhu a upozornila jej na možnost podání žaloby.14. Ze souhrnného výpisu z účtu kreditní karty a jednotlivých výpisů z kartového účtu soud zjistil, že žalovaný prostřednictvím kreditní karty vyčerpal celkem 111.111,49 Kč, na svůj dluh uhradil celkem 87.411,66 Kč.15. Po provedeném dokazování soud uzavřel, že žalovaný čerpal úvěr ve výši 111.111,49 Kč, na dluh uhradil 87.411,66 Kč; dluží tedy žalobkyni 23.699,83 Kč. Žalovaný byl písemně vyrozuměn o postoupení pohledávky na žalobkyni.16. Podle § 547 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „o. z.“) musí právní jednání obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.17. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.18. Podle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).19. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.20. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.21. Neplatnost smlouvy ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jako důsledek porušení zákonem stanovené povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele, je neplatností absolutní. Soud k neplatnosti právního jednání, které se příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek, přihlíží i bez návrhu (srov. rozhodnutí ESD č. C–679/18 a též ÚS ČR, sp. zn. III ÚS 4129/18). Soud se proto z úřední činnosti nejdříve zabýval platností předmětné smlouvy o úvěru.22. Smluvní ujednání mezi účastníky bylo svým charakterem spotřebitelskou smlouvou, neboť žalobkyně v rámci své podnikatelské činnosti poskytovala spotřebitelům úvěry. Podle zákona o spotřebitelském úvěru je povinností věřitele s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Z posouzení úvěruschopnosti spotřebitele pak musí být zřejmé, že spotřebitel bude schopen splácet úvěr, jinak je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná.23. V posuzované věci dospěl soud k závěru, že právní předchůdce žalobkyně nepostupoval s náležitou péčí a dostatečnou obezřetností, když shledal žalovaného schopným splácet poskytnutý úvěr, přestože žalovaný v té době téměř polovinu svého měsíčního příjmu vynakládal na splátky starších dluhů a jeho celkové úvěrové zatížení násobně převyšovalo jeho měsíční příjem, když limity všech úvěrových produktů ve svém souhrnu činily 946.502 Kč. Příjem žalovaného přitom nebyl nadprůměrně vysoký, na zajištění nezbytných životních potřeb mu po úhradě pravidelných splátek zbývalo 21.992 Kč. Původní věřitel se nadto nezajímal o výši nezbytných výdajů, zejména pak výdajů na bydlení a případnou vyživovací povinnost žalovaného.24. Pokud právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému úvěr s limitem 52.000 Kč v době, kdy byl žalovaný zatížen staršími úvěry s celkovým limitem 946.502 Kč, a současně nezjišťoval výši a strukturu pravidelných výdajů žalovaného na zajištění základní životních potřeb, nedostál své povinnosti vyplývající z ustanovení § 86 z. s. ú.25. Soud proto uzavřel, že smlouva o vydání kreditní karty č. , hodnota, byla od počátku absolutně neplatná. V obecné rovině je při plnění z neplatné smlouvy