13 C 146/2025-44 — Městský soud v Brně

1. Žalobou doručenou soudu dne , datum, se žalobkyně domáhala zaplacení částky 27 888 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru ze dne , datum, uzavřené mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně (, právnická osoba, ., IČO: , IČO, ), na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 15 000 Kč. Dlužná částka z tohoto úvěru je tvořena dlužnou jistinou ve výši 11 244,35 Kč, úrokem za sjednanou dobu poskytnutí úvěru 481,36 Kč, úhradou za poskytnutí úvěru ve výši 5 250 Kč, Úhradou za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1 483,72 Kč, úhradou za umožnění platit splátky v hotovosti a přímo v místě svého bydliště ve výši 1 928,57 Kč, smluvní pokutou ve výši 7 500 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 561,14 Kč a kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 1 109,23 Kč. Po částečném zpětvzetí smluvní pokuty o 2 816,67 Kč zůstala předmětem sporu částka 25 071,33 Kč.2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, přestože byl řádně obeslán.3. Provedeným dokazováním soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.4. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla dne , datum, uzavřena smlouva o úvěru, na základě které se právní předchůdkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč v hotovosti. Ty se zavázal žalovaný vrátit spolu s náklady na poskytnutí úvěru ve výši 12 888 Kč prostřednictvím 14 měsíčních splátek ve výši 1 992 Kč (smlouva o úvěru ze dne , datum, ). V rámci prověření úvěruschopnosti bylo o žalovaném zjištěno, že je svobodný, žije u rodičů. Žalovaný uvedl, že má čistý příjem ve výši 29 177 Kč (příjem byl ověřen z výplatní pásky, pracovní smlouvy, mzdového výměru), výdaje za bydlení ve výši 1 000 Kč (žalovaný čestné prohlásil, že žije sám), doprava, jídlo a osobní náklady ve výši 4 250 Kč. Žalovaný celkem na úvěr uhradil částku 7 500 Kč (přehled plateb).5. Právní předchůdkyně žalobkyně pohledávku za žalovaným postoupila dne , datum, na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dne 14. 6. 2024 (smlouva o postoupení pohledávek vč. přílohy 1, oznámení o postoupení pohledávky vč. podacího lístku). Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvu k úhradě ze dne 10. 9. 2024 (předžalobní výzva vč. podacího lístku).6. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěry byla ze strany žalobkyně prověřována na základě informací poskytnutých žalovaným, zejména co se týče výdajové stránky. O potřebě doplnit skutečnosti a důkazy stran ověření úvěruschopnosti žalovaného byla žalobkyně poučena ještě před jednáním usnesením ze dne 2. 9. 2025. Žalobkyně na uvedené usnesení reagovala podáním ze dne 18. 9. 2025, kde popsala popis hodnocení úvěruschopnosti žalovaného. Ohledně výdajové stránky žalobkyně uvedla, že výdaje byly zkoumány z výpisů z běžného účtu. Na jednání soudu žalobkyně sdělila, že výpisy z běžné účtu od své předchůdkyně nedisponuje. Dle soudu tedy žalobkyně ve vztahu k prověřování úvěruschopnosti žalovaného neunesla břemeno důkazní ohledně ověření výdajové stránky.7. Soud má za to, že obdobně jako za předchozí právní úpravy obsažené v zákoně č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, platné a účinné do 30. 11. 2016, je na místě se i nyní za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, z úřední povinnosti soudu zabývat (i bez námitky žalované) v případě spotřebitelské smlouvy o úvěru předně otázkou, zda ze strany žalobkyně jakožto poskytovatele úvěru byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna její zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele (žalované)- dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39).8. Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd. (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Při výkladu a aplikaci právních předpisů, tj. i zákona o spotřebitelském úvěru, nelze pomíjet jejich účel a smysl, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s žalobcem uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil (rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 221/2019).9. Žalobkyně i přes výzvu soudu neprokázala, že její právní předchůdkyně řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, a to zejména ohledně jeho výdajové stránky.10. Pokud tedy byla následně mezi právní předchůdkyní žalobkyně jakožto věřitelem a žalovaným jakožto dlužníkem, uzavřena úvěrová smlouva je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 o. z., nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Jak již bylo konstatováno výše jde o neplatnost absolutní, tzn. že úvěrová smlouva je neplatná, aniž by žalovaný neplatnost namítal.11. V řízení bylo prokázáno, že na úvěr byla čerpána částka 15 000 Kč, přičemž žalovaný uhradil 7 500 Kč.12. Z hlediska výpočtu dlužné částky je situace poměrně snadná. Od celkového poskytnutého úvěru je třeba odečíst realizované platby. Zůstává tedy nesplněný dluh na jistině úvěru ve výši 7 500 Kč. Na straně žalovaného došlo ve smyslu § 2991 o. z. k bezdůvodnému obohacení ve výši 7 500 Kč, což je částka, kterou musí žalovaný žalobkyni jako ochuzené vydat. Zároveň soud stanovil přiměřenou lhůtu k zaplacení bezdůvodného obohacení v souladu s ustanovením § 87 ZSÚ, které je speciálním ustanovením vůči úpravě bezdůvodného obohacení v občanském zákoníku, to tří dnů od právní moci rozsudku. Tímto je též stanovena splatnost částky bezdůvodného obohacení a případné prodlení žalovaného tak může nastat až po marném uplynutí soudem stanovené lhůty k zaplacení (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Proto soud výrokem I. podané žalobě částečně vyhověl.13. Z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného byla úvěrová smlouva absolutně neplatná, a proto soud nepřiznal žalobkyni požadované poplatky, úroky, úroky z prodlení, smluvní pokuty, neboť podklad pro jejich přiznání – úvěrová smlouva – odpadl. Ve zbytku žaloby týkající se úroků, poplatků, smluvní pokuty a souvisejících úroků z prodlení soud žalobu výrokem II. zamítl.14. O nákladech řízení bylo rozhodnuto výrokem III. v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalovaný byl sice pro provedené kapitalizaci celkového nároku žalobkyně ve věci poměrně úspěšnější, nicméně pro jeho pasivitu v celém řízení mu žádné náklady nevznikly, proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.