19 C 23/2025-29 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se žalobou ze dne 10. 12. 2024 domáhal toho, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 30.688 Kč s příslušenstvím. Návrh odůvodnil tím, že s žalovanou uzavřel dne 22. 11. 2023 smlouvu o úvěru na částku 30.000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit žalobci zpět spolu s úroky a poplatky. Svou povinnost však porušila, když řádně a včas nehradila sjednané splátky. Žalobce se proto žalobou domáhá zaplacení zbývající neuhrazené jistiny, úroků, účelně vynaložených nákladů a smluvních pokut.2. Soud vydal dne 16. 1. 2025 elektronický platební rozkaz pod č. j. , Anonymizováno, , č. účtu, -, Anonymizováno, . Žalovaná proti němu podala dne 1. 2. 2025 odpor a dne 3. 3. 2025 ve svém vyjádření uvedla, že nesouhlasí s nárokem žalobce co do důvodu i výše. Žalovaná učinila nesporným, že účastníci uzavřeli dne 22. 11. 2023 smlouvu o úvěru na částku 30.000 Kč, rozporovala však výši zbývající dlužné jistiny, úroku z prodlení a dále i smluvní pokuty. Žalobce reagoval na vyjádření žalované replikou ze dne 16. 7. 2025, ve které rozepsal způsob výpočtu jednotlivých částek.3. V souladu s § 115a ve spojení s § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť účastníci neměli proti tomuto postupu námitky (žalobce ani žalovaná se na výzvu soudu nevyjádřili) a ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky (žalobcem) předložených listinných důkazů.4. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav.5. Žalobce a žalovaná uzavřeli dne 22. 11. 2023 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které žalobce poskytl žalované úvěr ve výši 30.000 Kč bezhotovostním převodem na bankovní účet žalované (prokázáno smlouvou o úvěru, potvrzení o provedené platbě a potvrzením o vedení účtu). Žalovaná se zavázala vrátit celou částku úvěru zpět skrze 24 měsíčních splátek, a to včetně příslušných úroků a poplatků; celková částka, kterou se žalovaná zavázala žalobci vrátit, činila 41.280 Kč. RPSN činila 49,1 %. Žalovaná uhradila žalobci od uzavření smlouvy celkem částku 20.962 Kč (prokázáno výpisem čerpání, splátek a úhrad). Poslední příslušnou splátku uhradila dne 21. 7. 2024. Následně se dostala do prodlení s hrazením splátek a další úhradu neprovedla.6. Před uzavřením smlouvy zkoumal žalobce úvěruschopnost žalovaného tak, že vycházel z informace o příjmu žalované ve výši 55.000 Kč, z existujících dřívějších závazků žalované ve výši 3.500 Kč. Žalobce soudu k prokázání řádného zkoumání úvěruschopnosti žalované doložil pouze dokument o ověření bonity klienta, jiné listiny prokazující uvedené údaje nebo lustraci ve veřejně dostupných databázích žalobce nepředložil.7. Jelikož žalovaná nehradila splátky řádně a včas, žalobce úvěr zesplatnil ke dni 11. 10. 2024 (prokázáno výzvou) a dne 8. 11. 2024 zaslal žalované předžalobní výzvu k úhradě dlužné částky (prokázáno výzvou). Žalovaná však ani přes to dlužnou částku v plné výši neuhradila.8. Soud věc posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z."), neboť se jedná o právní poměr vzniklý za jeho účinnosti, a současně dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“).9. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.10. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.11. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.12. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.13. Soud se nejprve z úřední povinnosti (SDEU C-679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda předchůdce žalobce coby věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované coby dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být uzavřena s žalovanou jakožto se spotřebitelem (§ 419 o. z.). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 z. s. ú.). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39). Ve smyslu § 86 a § 87 z. s. ú. je pak zjevné, že věřitel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná.14. K prokázání skutečnosti, že žalobce posoudil úvěruschopnost žalované, žalobce předložil dokument o ověření bonity klienta a dále rozepsanou metodiku o postupu při posuzování úvěruschopnosti spotřebitelů. Ačkoliv je v dokument o ověření bonity klienta uvedeno, že žalovaná měla disponovat příjmem 55.000 Kč a mezi její výdaje měly patřit splátky dřívějších závazků ve výši 3.500 Kč měsíčně, žalobce soudu žádným způsobem nedoložil, zda si tyto informace získané od žalované ověřoval a jak tyto informace vyhodnotil. Žalobce uvedl, že při posouzení vycházel dále z registru ISIR a NRKI, nicméně ani tyto výpisy soudu nedoložil.15. Žalobce ve svém žalobě neuvedl, jakým konkrétním způsobem zohlednil uvedené informace od žalovaného, jak posoudil její příjmovou stránku oproti výdajové, jak vyhodnotil ostatní skutečnosti, které mohly ovlivnit schopnost žalované úvěr splácet a na základě kterých konkrétních skutečností dospěl k závěru, že je žalovaná schopna splácet úvěr při existence jiných dřívějších splatných závazků. Věřitel má přitom s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet, přičemž součástí odborné péče věřitele je rovněž jeho obezřetnost, tzn. že se věřitel nespoléhá jen na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit. Ve smyslu § 9 z. s. ú. je pak zjevné, že věřitel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná.16. S ohledem na výše uvedené má soud za to, že žalobce nezkoumal úvěruschopnost žalované dostatečně, když nedoložil soudu, zda si ověřoval příjmovou stránku žalované a jakým způsobem zkoumal a vyhodnotil výdaje žalované. Nedoložené skutečnosti ohledně zkoumání úvěruschopnosti tak zůstávají pouze obecným tvrzením, ze kterého soud nemůže při svém hodnocení relevantně vycházet. Soud má proto za to, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení, že dostatečně posuzoval úvěruschopnost žalované před poskytnutím výše uvedeného úvěru, čímž nesplnil svou zákonnou povinnost coby věřitel.17. Pokud tedy byla následně mezi žalobce jakožto věřitelem a žalovanou jakožto dlužníkem uzavřena úvěrová smlouva, je tato smlouva neplatná ve smyslu § 9 odst. 1 z. s. ú. Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. že smluvní ujednání v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaná neplatnost namítala (§ 39 o. z.). Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne