37 C 227/2025-20 — Městský soud v Brně

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 33 946 Kč s příslušenstvím a úhradu nákladů řízení. Svoji žalobu odůvodnila tím, že uzavřela s žalovanou smlouvu o úvěru č. , hodnota, .2. Žalovaná se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřila.3. Po provedeném dokazování soud zjistil, že žalovaná v rámci žádosti o poskytnutí úvěru 27 500 Kč uvedla, že její mzda činí 31 000 Kč měsíčně, jak je rovněž zřejmé z výplatních pásek žalované, její měsíční výdaje na bydlení činí 6 000 Kč, bydlí v podnájmu, je vdaná, splácí jiné úvěry ve výši 5 021 Kč měsíčně, jak se rovněž podává ze sdělení zprostředkovatele, nemá žádné vyživovací povinnosti, jak se z úvěrové smlouvy, jejíž součástí byly též úvěrové podmínky žalobkyně a přehled splátek, a z přehledu výdajů a příjmů žalované podává. Z posouzení úvěruschopnosti zákazníka a z dokladů SIPO se ale podává, že náklady na bydlení žalované činily 14 685 Kč. Z výpisu z účtu žalované je zřejmé, že na počátku měsíce srpna 2024 žalovaná měla na tomto účtu zůstatek 4 959,39 Kč, na konci tohoto měsíce pouze 18,04 Kč. Z výpisu z insolvenčního rejstříku je zřejmé, že na majetek žalované nebyla vedena insolvence. ani exekuce, jak se podává z výpisu z centrální evidence exekucí. Z výpisu REPI je zřejmé, že žalovaná nebyla s úhradou žádné splátky v prodlení. Úvěr byl žalované schválen přípisem, jak je z něho zřejmé. Z bankovního potvrzení se podává, že žalovaná žalobkyni poskytla dne 6. 11. 2024 částku 27 500 Kč. Z přehledu realizovaných splátek je zřejmé, že žalovaná na svůj dluh uhradila celkem 2 620 Kč, kdy platba 1 Kč je prokázána též bankovním potvrzením. Protože žalovaná na svůj dluh ani přes výzvu ze dne 27. 2. 2025, 25. 3. 2025, jak se z nich, z čestného prohlášení odesílatele a ze seznamu odeslaných upomínek podává, ničeho dalšího neuhradila, žalobkyně úvěr přípisem ze dne 26. 4. 2025 zesplatnila, jak se z tohoto přípisu ve spojení s podacím lístkem podává4. Z formuláře pro standartní informace, z bankovního potvrzení vyplacení částky 2 500 Kč, která nebyla vyplacena žalované, ani z čestného prohlášení žalované soud nezjistil žádné podstatné skutečnosti.5. Dle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „OZ“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.6. Dle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění (dále jen „ZoSU“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.7. Dle ust. § 86 odst. 1 ZoSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.8. Dle ust. § 580 odst. 1 OZ neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.9. Dle ust. § 588 OZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.10. Soud se nejprve z úřední povinnosti (SDEU C-679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda žalobkyně jakožto věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované - dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 419 OZ). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 ZoSU). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39).11. Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd. (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Při výkladu a aplikaci právních předpisů, tj. i zákona o spotřebitelském úvěru, nelze pomíjet jejich účel a smysl, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s žalobkyní uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil (rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 221/2019).12. Žalovaná v rámci zkoumání své solventnosti uváděla mimo jiné, že její výdaje na bydlení činí částku 6 000 Kč, z dokladů SIPO je ale zřejmé, že tyto činily 14 685 Kč měsíčně. Konkrétními výdaji žalované (náklady na stravu, ošacení, hygiena) se žalobkyně vůbec nezabývala a vycházela pouze ze stanoveného životního minima. Z uvedeného dospěl soud k závěru, že žalobkyně poměry žalované do hodnocení klienta sepsala formálně, aniž by se zabývala prověřením výdajů žalované a tyto položky pak v souhrnu srovnala tak, aby z nich nemohla jinak, než zjistit, že je žalovaná natolik solventní, aby si mohla dovolit platit předpokládané splátky, nicméně z výpisu z účtu žalované je zřejmé, že tato rozpouštěla své úspory.13. Vzhledem k výše uvedenému má soud za to, že žalobkyně se měla podrobněji zabývat zjištěním a zejména následným prověřením zjištěného stavu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39) ohledně výdajů žalované. Dle soudu je v tomto ohledu nutné zkoumat především, zda dlužník v měsíčním saldu na výpisu z běžného účtu za delší časové období dosahuje přebytku, který je schopen pokrýt měsíční splátky a další mimořádné výdaje, či je, zjednodušeně řečeno, bez zisku či dokonce stále v minusu a rozpouští úspory, příp. zda nějakými úsporami vůbec disponuje. Žalobkyně se však pouze formálně spokojila s příjmy a tvrzenými výdaji, kdy prověřováním výdajů žalované se vůbec nezabývala. Přitom právě výdajovou stránku úvěrované osoby má žalobkyně povinnost řádně zkoumat, aby mohla srovnání příjmů a výdajů řádně posoudit, jaký je převis příjmů nad skutečnými výdaji dlužníka, a tedy jaká je jeho schopnost uvažovaný úvěr řádně splácet. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně dostatečně neprověřila výdaje žalované a nehodnotila všechny dostupné informace o žalované ve svém souhrnu.14. Pokud tedy byla následně mezi žalobkyní jakožto věřitelem a žalovanou jakožto dlužníkem, uzavřena úvěrová smlouva, je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 OZ ve spojení s § 86 ZoSU, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 OZ, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. že ujednání o úrocích v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaná neplatnost namítala (§ 588 OZ). Pro