37 C 246/2025-46 — Městský soud v Brně

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 25 618,69 Kč s příslušenstvím a úhradu nákladů řízení. Svoji žalobu odůvodnila tím, že uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru č. , hodnota, .2. Žalovaný nárok žalobkyně co do důvodu uznal, rozporoval ale jeho výši, když po podání žaloby na svůj dluh uhradil celkem 3 500 Kč. Žalovaný dále rozporoval právo žalobkyně na úrok z prodlení, když od poskytnutí úvěru neměl prostředky na splátky dluhu, neměl žádné úspory, vydělával si pouze brigádně 5 000 Kč až 6 000 Kč měsíčně, čistého měsíčně, vedle předmětného dluhu má dluhy ve výši 30 000 Kč měsíčně. Žalovaný navrhl plnění ve splátkách po 2 000 Kč měsíčně.3. Po provedeném dokazování soud zjistil, že žalobkyně v rámci žádosti žalovaného o poskytnutí úvěru vycházela z přehledu jeho příjmů za období 7. 11. 2023 až 3. 11. 2024, kdy dospěla k průměrnému měsíčnímu příjmu žalovaného ve výši 46 650 Kč čistého, jak se podává z přehledu identifikovaných příjmů, přestože žalovaný měl uvádět výši svých měsíčních příjmů v částce 62 000 Kč, jak se podává z výpisu o posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Dále žalobkyně vycházela ze skutečností, že v domácnosti žalovaného hospodaří tři členové, žalovaný nemá žádné výdaje na půjčky, má náklady na bydlení ve výši 15 500 Kč, náklady na nezbytné výdaje ve výši 8 000 Kč měsíčně, výdaje na zbytné výdaje ve výši 3 000 Kč měsíčně, z čehož zjistila rezervu žalovaného pro výdaje ve výši 650 Kč, jak se podává z výpisu o posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Dle smlouvy o úvěru měli účastníci uzavřít smlouvu, na základě které měla žalobkyně poskytnout žalovanému revolvingový úvěr až do částky 80 000 Kč, jak se z této smlouvy ve spojení se všeobecnými obchodními podmínkami žalobkyně a z BankID výpisu podává. Žalobkyně žalovanému z titulu předmětné smlouvy vyplatila celkem částku 11 500 Kč, jak se podává z přehledu transakcí vyplacených žalovanému. Dle tvrzení žalobkyně, kterému soud neměl důvod nevěřit, žalovaný na svůj dluh uhradil 11,60 Kč. Protože žalovaný dále svůj dluh nehradil, žalobkyně jej přípisem ze dne 24. 3. 2025 zesplatnila, jak se z tohoto přípisu podává. Před podáním žaloby žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvu ze dne 12. 7. 2025, jak se z této výzvy ve spojení s potvrzením o jejím odeslání podává. Z potvrzení o odchozích úhradách a z přehledu vyhledaných plateb se podává, že žalovaný na svůj dluh dne 13. 2. 2026 uhradil částku 2 145 Kč a dne 13. 3. 2026 částku 1 381,56 Kč, kterou zaslal na účet pro splacení dluhu, jak se podává z emailové komunikace stran.4. Z obecných principů posuzování a z filozofie žalobkyně, z informací pro spotřebitele, ze souhlasu se zpracováním osobních údajů, z předpisu denních splátek, z údajů o poskytovateli úvěru soud nezjistil žádné podstatné skutečnosti.5. Dle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „OZ“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.6. Dle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění (dále jen „ZoSU“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.7. Dle ust. § 86 odst. 1 ZoSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.8. Dle ust. § 580 odst. 1 OZ neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.9. Dle ust. § 588 OZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.10. Soud se nejprve z úřední povinnosti (SDEU C-679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda žalobkyně jakožto věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného - dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 419 OZ). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 ZoSU). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39).11. Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd. (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Při výkladu a aplikaci právních předpisů, tj. i zákona o spotřebitelském úvěru, nelze pomíjet jejich účel a smysl, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s žalobkyní uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil (rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 221/2019).12. Žalobkyně v rámci zkoumání solventnosti žalovaného vycházela z vypočítaných výdajů žalovaného. Konkrétními výdaji žalovaného (náklady na stravu, ošacení, hygiena) se žalobkyně vůbec nezabývala, V situaci, kdy se tvrzený příjem žalovaného přičemž dospěla k závěru, že žalovanému vznikne rezerva pro výdaje ve výši 650 Kč. Z uvedeného dospěl soud k závěru, že žalobkyně poměry žalované do hodnocení klienta sepsala formálně, aniž by se zabývala 62 000 Kč tak liší od příjmu zjištěného ve výši 46 650 Kč, měla žalobkyně pečlivěji zkoumat celou žádost žalovaného, a ověřovat i jeho skutečné výdaje.13. Vzhledem k výše uvedenému má soud za to, že žalobkyně se měla podrobněji zabývat zjištěním a zejména následným prověřením zjištěného stavu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39) ohledně výdajů žalovaného. Dle soudu je v tomto ohledu nutné zkoumat především, zda dlužník v měsíčním saldu na výpisu z běžného účtu za delší časové období dosahuje přebytku, který je schopen pokrýt měsíční splátky a další mimořádné výdaje, či je, zjednodušeně řečeno, bez zisku či dokonce stále v minusu a rozpouští úspory, příp. zda nějakými úsporami vůbec disponuje. Žalobkyně se však prověřováním výdajů žalovaného se vůbec nezabývala. Přitom právě výdajovou stránku úvěrované osoby má žalobkyně povinnost řádně zkoumat, aby mohla srovnání příjmů a výdajů řádně posoudit, jaký je převis příjmů nad skutečnými výdaji dlužníka, a tedy jaká je jeho schopnost uvažovaný úvěr řádně splácet.14. Pokud tedy byla následně mezi žalobkyní jakožto věřitelem a žalovaným jakožto dlužníkem, uzavřena úvěrová smlouva, je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 OZ ve spojení s § 86 ZoSU, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33