42 C 280/2025-26 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se žalobou ze dne 26. 11. 2025 domáhal toho, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 66.950 Kč s příslušenstvím z titulu úvěrové smlouvy č. , hodnota, -, Anonymizováno, ze dne 16. 9. 2021, ve které se žalobce zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 50.000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit načerpaný úvěr žalobci zpět spolu s úroky a poplatky o celkové výši 90.900 Kč. Žalovaný však měl svou povinnost porušit, když řádně a včas nehradil sjednané splátky.2. Žalovaný se k věci přes výzvu soudu nevyjádřil.3. V souladu s § 115a ve spojení s § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť účastníci neměli proti tomuto postupu námitky (žalobce vyjádřil souhlas v samotném návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, žalovaný se na výzvu soudu nevyjádřil) a ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky (žalobcem) předložených listinných důkazů.4. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav.5. Žalobce uzavřel s žalovaným dne 16. 9. 2021 úvěrovou smlouvu č. , hodnota, -, Anonymizováno, , na základě které žalovanému poskytl úvěr ve výši 50.000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit celou částku úvěru zpět a dále uhradit částku ve výši 40.900 Kč, která zahrnovala úroky, poplatek za zpracování a doručení úvěru ve výši 15.000 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 16.000 Kč. Žalovaný se zavázal vracet žalobci úvěr spolu s poplatkem a úroky v pravidelných 60 týdenních splátkách po 1.515 Kč. Zápůjční úroková sazba činila 70,89 % p. a. a RPSN činila 212,77 %.6. Před uzavřením smlouvy se měl žalobce zabývat úvěruschopností žalovaného tak, že měl nahlédnout do databáze neplatných dokladů Ministerstva vnitra a do insolvenčního rejstříku a dále měl zkontrolovat rodné číslo spotřebitele dálkovým systémem společnosti , právnická osoba, , zaměstnání žalovaného skrze telefonický hovor a platební historii žalovaného u žalobce. Tato tvrzení však žádným způsobem nedoložil, a to ani přes výslovnou výzvu soudu. Žalobce dále doložil vyplněnou zákaznickou kartu žalovaného, dle které měl mít žalovaný v době žádání o poskytnutí úvěru příjem ve výši 24.491 Kč a jeho výdaje se měly skládat z výdajů na bydlení ve výši 4.872 Kč a životního minima ve výši 4.360 Kč.7. Žalovaný hradil sjednané splátky nepravidelně – splátky nehradil řádně a včas a na celkový úvěr dosud uhradil žalobci částku 23.950 Kč. Celá částka úvěru byla dle smlouvy zesplatněna ke dni 9. 11. 2022, žalobce proto dne 24. 2. 2025 zaslal žalovanému předžalobní výzvu k úhradě dlužné částky. Žalovaný však ani přes to dlužnou částku v plné výši neuhradil.8. Soud věc posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z."), neboť se jedná o právní poměr vzniklý za jeho účinnosti, a současně dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“).9. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.10. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.11. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.12. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.13. Soud se nejprve z úřední povinnosti (SDEU C-679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda předchůdce žalobce coby věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného coby dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být uzavřena s žalovaným jakožto se spotřebitelem (§ 419 o. z.). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 z. s. ú.). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39). Ve smyslu § 86 a § 87 z. s. ú. je pak zjevné, že věřitel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná.14. Žalobce v žalobě uvedl, že si ověřil úvěruschopnost žalovaného nahlédnutím do externích a interních databází. Svá tvrzení však nedoložil žádným z výpisů, a to ani na výzvu soudu. Žalobce soudu předložil pouze vyplněný formulář, dle kterého činily v období před poskytnutím úvěru příjmy žalovaného 24.491 Kč a výdaje 9.232 Kč. Ve vyplněné kartě je uvedeno, že žalobce ověřoval příjmy žalovaného nahlédnutím do pracovní smlouvy a výplatních pásek žalovaného, takové listiny však soudu ani přes výzvu nedoložil. V případě výdajů žalovaného není ani zřejmé, zda žalobce nějakým způsobem ověřoval výši těchto výdajů. Celková deklarovaná výše výdajů žalovaného je přitom zjevně nepřiměřeně nízká pohledem běžných cen a cenové hladiny obecně. Soud se proto nemohl v daném případě spokojit se způsobem, jakým žalobce posuzoval výdajovou stránku žalovaného, mimo to nelze v konkrétním případě toho kterého spotřebitele vycházet pouze ze standardizovaných tabulkových výdajových údajů dle zákona o životním a existenčním minimu. Postup žalobce tak lze vyhodnotit jako úvěrově přespříliš benevolentní, vedený pouze snahou o poskytnutí úvěru. Výdajová stránka žalovaného měla být detailněji prověřena a doložena, a to zejména předložením celistvých výpisů jeho účtu, z jejichž obsahu by věřitel poté řádnou kontrolou zjistil reálné příjmy, výdaje a zůstatky žalovaného.15. Posuzování úvěruschopnosti poskytovatelem úvěru představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru. Odborná péče poskytovatele úvěru spočívá mj. v tom, že poskytovatel úvěru jednak získá informace o poměrech spotřebitele přímo od něj a tyto dále ověřuje skrze doložené listiny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a 33 Cdo 2981/2022). V nyní souzené věci však žalobce jednak neprokázal, že by přezkoumával údaje získané z interních i externích databází, a jednak ani nedoložil, jakým způsobem se zabýval příjmovou a výdajovou stránkou žalovaného. Posouzení konkrétních příjmů a výdajů spotřebitele a jejich následné vyhodnocení pro účely poskytování úvěru je přitom základem odborné péče věřitele, který chce úvěr spotřebiteli poskytnout. S ohledem na výše uvedené má soud za to, že žalobce nezkoumal úvěruschopnost žalovaného dostatečně a dospěl k závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení, že dostatečně posuzoval úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru, čímž nesplnil svou zákonnou povinnost coby věřitel.16. Pokud tedy byly následně mezi žalobce jakožto věřitelem a žalovaným jakožto dlužníkem uzavřena smlouva o úvěru, je tato smlouva neplatná ve smyslu § 9 odst. 1 z. s. ú. Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. že smluvní ujednání v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaný neplatnost namítal (§ 39 o. z.). Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pl