47 C 205/2025-41 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se v řízení zahájeném žalobou ze dne 6. 10. 2025 (podána u soudu téhož dne) domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit:a) jistinu 27 999,86 Kč,b) poplatek za vyplacení tranší úvěru 557,19 Kč,c) smluvní úrok 26 829,72 Kč,d) poplatek za službu „Presto“ 659,99 Kč,e) poplatek za službu „Informační SMS servis“ 28,80 Kč,f) smluvní pokutu 3 216,96 Kč,g) zákonný úrok z prodlení z částky 29 245,84 Kč v sazbě 12 % ročně za dobu od 28. 2. 2025 do zaplacení,to vše z titulu smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, uzavřené mezi účastníky dne 23. 8. 20204.2. Žalovaný se vyjádřil v tom smyslu, že za ním přišel s počítačem jeho kamarád, aby na jméno žalovaného uzavřel smlouvu o půjčce s žalobcem, a že tyto peníze si převzal kamarád žalovaného s tím, že dlužníkem vůči žalobci bude žalovaný. Peníze od žalobce si přímo vybíral kamarád žalovaného na základě toho, že mu žalovaný dával svoji bankovní kartu , právnická osoba, .3. Z listinných důkazů provedených při jednání 25. 11. 2025 soud zjistil následující skutkový děj,4. Mezi žalobcem a žalovaným došlo dne 23. 8. 2024 k uzavření Smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které se žalobce zavázal poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr jiný než na bydlení až do výše 35 000 Kč s možností postupného čerpání. Žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky vrátit žalobci spolu s příslušenstvím dle čl. VI a čl. VII Smlouvy v pravidelných denních splátkách dle čl. V odst. 1 Smlouvy ve výši určené dle čl. 5 Všeobecných obchodních podmínek žalobce (také jen „VOP“), přičemž první splátka byla splatná dne 22. 9. 2024 a konec kreditového rámce měl nastat dne 14. 2. 2026 (důkazy: smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, s datem 23. 8. 2024; Údaje o poskytovateli spotřebitelského úvěru).5. Žalobce neprokázal, že by jakkoli před uzavřením smlouvy o úvěru ověřoval úvěruschopnost žalovaného (žalobce se k prvnímu jednání nedostavil, aby mu soud mohl poskytnout poučení o důkazním břemeni dle § 118a o. s. ř.).6. Žalobce předložil listinu „Výpis o posouzení úvěruschopnosti u společnosti , Jméno žalobce, .“ s datem 23. 8. 2024. V ní je uvedeno, že žalovaný žije sám, jeho výše výdajů na bydlení činí 15 000 Kč, další nezbytné výdaje činí částku 5 000 Kč, ostatní zbytné výdaje činí částku 500 Kč, výše ověřeného čistého příjmu měsíčně činí částku 29 600 Kč, výše čistého měsíčného příjmu uvedeného spotřebitelem činí částku 30 000 Kč a vypočítané minimální výdaje činí částku 15 110 Kč.7. K tomu žalobce předložil i listinný důkaz označený jako „Identifikované příjmy“, v němž je uvedeno, že „byl na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací ověřen čistý měsíční příjem spotřebitele. Výše ověřeného čistého měsíčního příjmu: 29600.“.8. Nicméně z důkazů uvedených v předchozích 2 odstavcích neplyne, z jakých konkrétních zdrojů žalobce ověřil příjem žalovaného ve výši 29 600 Kč. Z uvedených důkazů dále plyne, že žalobce nijak neověřoval výdaje žalovaného (viz sousloví „výše ověřeného“ jen k příjmu žalovaného, tj. chybějící u výdajů žalovaného).9. Úvěr byl žalovanému vyplácen na bankovní účet č. 3103625015/3030 prostřednictvím bezhotovostního převodu z bankovního účtu žalobce takto:1) Dne 2024-08-26, v částce 7 000 Kč2) Dne 2024-11-02, v částce 6 000 Kč3) Dne 2024-08-23, v částce 17 000 Kč4) Dne 2024-08-24, v částce 9 000 Kč5) Dne 2024-11-01, v částce 6 000 Kč6) Dne 2024-08-31, v částce 2 000 Kč7) Dne 2024-11-15, v částce 7 000 Kč8) Dne 2024-10-29, v částce 9 000 Kčtj. celkem 63 000 Kč (důkazy: Přehled bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli; sdělení od , právnická osoba, . s datem 29. 10. 2025 na č. l. 14.).10. Žalobce opakovaně upomínal žalovaného o splnění dluhu (důkazy: e-mail žalobce s datem 27. 2. 2025; výzva k úhradě před podáním žaloby s datem 27. 8. 2025; Potvrzení o podání doporučení zásilky s datem 29. 8. 2025).11. Žalovaný vrátil žalobci celkem částku 55 277,24 Kč (tvrzení žalobce na č. l. 34 a nadto srov. podání žalobce na č. l. 29 a k němu přiložený důkaz výpisem z účtu).12. Právní posouzení13. Žalobce a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jako „zákon“), ve spojení s § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jako „o. z.“). Jedná se o spotřebitelský úvěr dle § 2 odst. 1 zákona - jde o úvěr poskytovaný spotřebiteli. Žalobce je osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz § 7 zákona).14. Soud ex offo posuzoval (dle § 87 zákona), zda úvěrující v souladu s § 86 odst. 1 a 2 zákona řádně zkoumal úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy. Věřiteli je totiž uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).15. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.)16. Nejvyšší soud se k podobné otázce (k výkladu obdobného § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru) podrobně vyjádřil například v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. V něm uvedl mj., že „věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit… Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze , právnická osoba, ), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud....“ (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 201/2018 a 33 Cdo 2981/2022).17. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 19. uvedl: „Nejvyšší správní soud posuzoval kasační stížnost obchodní společnosti [srov. jeho rozsudek z 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39] poskytující spotřebitelské úvěry a při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016 (když obsahově obdobná úprava je zakotvena i v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, tedy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila) dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit)… Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr") v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. , jméno FO, a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen "směrnice"), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno - v orig. "the burden of proving") posoudit úvěryschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li d