34 C 3/2011-396 — Městský soud v Praze

1. Žalobkyně podala ke zdejšímu soudu dne 7. ledna 2011 10žalobu, ve které se jako výlučná dědička majetkových práv autorských k dílu prof. ak. sochaře (jméno) (příjmení) domáhala zdržovacího nároku a zaplacení částky 1 440 000 Kč bez příslušenství, a to z titulu bezdůvodného obohacení žalovaného. Svůj nárok odůvodnila tím, že žalovaný vystavoval trojrozměrnou neidentickou rozmnoženinu, napodobeninu, která pozbývá jakékoli tvůrčí zpracování třetí osoby, díla (jméno) (příjmení) – sochy (anonymizováno) vystupující ve filmu (anonymizována dvě slova) a (anonymizována dvě slova). Žalovaný napodobeninu vystavoval nejméně od 1. května 2010 do doby, kdy byla podaná žaloba. Pro sochu (anonymizováno) jsou charakteristické její jednoduché a dobře zapamatovatelné tvary, zejména poměr trupu a hlavy, kdy hlava pozvolná splývá s trupem postavy bez nasazení na krk, její umístění je součástí postavy, dále přepásaná prasklina na hrudi a svítící oči. Napodobeninu umístil žalovaný na pozemku v blízkosti dálnice D1 směrem do Brna, u exitu 10 na adrese (adresa), parcelní (číslo) v (katastrální uzemí), zapsaném u (stát. instituce), (stát. instituce) na (list vlastnictví). Žalovaný využívá pozemek jako showroom svých produktů a služeb, pozemek je ve vlastnictví (právnická osoba) s.r.o., se sídlem (adresa). Podle žalobkyně žalovaný užíval rozmnoženinu díla neoprávněně, tzn. neuzavřel licenční smlouvu s žalobkyní. Rozmnoženina byla navíc umístěna tak, aby byla dobře viditelná na dálnici při jízdě v obou směrech. Podle statistik intenzity provozu na webových stránkách Ředitelství silnic a dálnic pojíždělo v daném úseku průměrně 80 000 aut denně. Žalovaný užíval dílo způsobem značně snižujícím jeho hodnotu a význam, na hlavu trojrozměrné rozmnoženiny totiž umístil červenou čepici a zavěsil nevkusné barevné osvětlení. Žalobce tak dílo neoprávněně vystavoval, znetvořil a zkomolil. Napodobenina díla mohla být shlédnuta více než 19 440 000krát za předpokladu, že v projíždějícím voze seděla jedna osoba. Žalobkyně se vedle zdržovacího nároku domáhala i vydání bezdůvodného obohacení, jehož výši vyčíslila dle § 40 odst. č. zákona č. 121/2000, o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, na dvojnásobek obvyklé odměny za získání licence k užití v době užití díla žalovaným. Výši obvyklé odměny žalobkyně dovozuje z obvyklé částky za udělení licence v době užití žalobce, a sice částky 5 000 Kč za každý den užití, tzn. od 19. července 2010 do 10. prosince 2010 za 144 dní částku 720 000 Kč. Dvojnásobek odměny tak činí 1 440 000 Kč. Žalobkyně vzala se souhlasem žalovaného žalobu zpět v rozsahu zdržovacího výroku, a to při závěrečném návrhu ve věci při jednání u zdejšího soudu dne 16. března 2016. 2. Žalovaný se vyjádřil v tom smyslu, že žalobu neuznává a navrhl její zamítnutí. Předně zdůraznil, že je zde nedostatek pasivní legitimace, protože žalovaný do práv žalobkyně nijak nezasahoval a nezasáhl. Žalovaný namítal, že žalobkyní předložené potvrzení Státního notářství pro (část Prahy) nedokládá, že žalobkyně je dědičkou autorských majetkových práv k soše [anonymizováno]. Žalovaný zpochybnil autorství prof. ak. soch (jméno) (příjmení) k soše, protože z předložených důkazů žalobkyní tato skutečnost zřejmě nevyplývá. Podle žalovaného není zřejmé, zda (příjmení) (příjmení) skutečně vytvořil vyhotovení postavy (anonymizováno) použité ve filmu (anonymizována dvě slova) a (anonymizována dvě slova) nebo zda pouze uzpůsobil námět sochy dle pokynů osob podílejících se na tvorbě filmu. Žalovaný tvrdil, že podoba (anonymizováno) z filmu (anonymizována dvě slova) a (anonymizována dvě slova) byla známá již dříve od jiných umělců, např. vyobrazení (anonymizováno) v díle malíře (jméno) (příjmení) z r. 1951. Vyobrazení (anonymizováno) (včetně vyobrazení v trojrozměrném formátu) s ohledem na jeho časté ztvárnění pozbývá znaků jedinečnosti a nezaměnitelnosti a nesplňuje tak znaky autorského díla ve smyslu autorského zákona a souvisejících mezinárodních úmluv. Žalovaný dále tvrdil, že postava (anonymizováno) použitá pro film (anonymizována dvě slova) a (anonymizována dvě slova) je filmovou rekvizitou, nikoli autorským dílem. Uvedl, že je pravděpodobné, že konkrétní rekvizity vytvořili pracovníci filmového studia a ze strany žalobkyně nebylo doloženo, že konkrétní ztvárnění postavy (anonymizováno) zhotovil či načrtl (příjmení) (příjmení). Socha (jméno) umístěná u dálnice D1, jak je popsána v žalobě, byla vytvořena dle legendy o (anonymizováno) a částečně přizpůsobena obecnému vnímání veřejnosti podoby (anonymizováno). Žalovaný dále uvedl, že žalobkyně nijak nedoložila důvod a způsob výpočtu požadované výše bezdůvodného obohacení. Pouze konstatovala, že výše obvyklé odměny činí částku 5 000 Kč za den. Požadovaná výše odměny je zcela nepřiměřená, sama žalobkyně v jiných řízeních tvrdila, že výše obvyklé odměny činí částku 25 000 Kč za rok. 3. Ve věci bylo původně rozhodnuto rozsudkem zdejšího soudu ze dne 16. března 2016, č. j. 34 C 3/2011-195, a to tak, že žaloba byla zamítnuta, neboť zdejší soud došel k závěru, že žalobkyně neprokázala autorská práva (jméno) (příjmení) k dílu (příjmení). Z provedených důkazů vyplynulo, že film vznikal na základě kolektivních smluv s autory jednotlivých složek filmu nebo na základě samostatných smluv s herci, kteří nebyli zaměstnanci producenta filmu. Právní poměry zaměstnanců se řídily směrnicí podnikové úpravy pracovních a platových podmínek zaměstnanců ve filmovém podnikání schválené pro Československý státní film výnosem Ministerstva sociální péče čj. (anonymizováno) (číslo) (příjmení) (příjmení) na základě smlouvy s Československým státním filmem vytvořil určitý příspěvek do filmu (možná včetně sochy (anonymizováno) nebo původní makety) za úplatu, což doložila žalobkyně zápisem z deníku údajně (jméno) (příjmení). Zdejší soud došel k závěru, že dílo (příjmení) (příjmení) vytvořil jako zaměstnanecké a právo k výkonu majetkových práv tak přešlo na výrobce filmu. 4. K odvolání žalobkyně do všech výroků a odvolání žalovaného do nákladového výroku Vrchní soudu v Praze usnesením ze dne 18. ledna 2017, č. j. 5 Co 60/2016-243 rozsudek zrušil a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vrchní soud dospěl k závěru, že v řízení nebyly dány jak podmínky pro potvrzení rozsudku soudu prvního stupně dle § 219 o.s.ř., tak podmínky pro změnu dle § 220 o.s.ř., protože rozsudek trpěl takovými vadami, které mohly vést k nesprávnému rozhodnutí ve věci. Vady rozsudku odvolací soud spatřoval zejména v nesprávném hodnocení důkazů v rozporu s ustanovením § 132 o.s.ř. Soud prvního stupně své závěry opřel pouze o část provedeného dokazování, tj. výslechy některých svědků, přitom se nevypořádal s rozpory, které vyplývají ze skutkových zjištění, a bez bližšího odůvodnění nepřihlédl k některým provedeným důkazům. Dle názoru odvolacího soudu obecná tvrzení, že se právní poměry tvůrců filmu obvykle řídily kolektivními smlouvami a směrnicí z roku 1949, nemohla bez dalšího vést k závěru, že také (příjmení) (příjmení) uzavřel s Československým státním filmem zaměstnaneckou smlouvu a majetková práva k dílu přešla na nástupce společnosti. Výslechem svědka v řízení u soudu prvního stupně bylo zjištěno, že Filmové studio Barradov po provedeném šetření uzavřelo, že filmová práva k dílu náleží pravděpodobně Státnímu archivu a smlouvy s jednotlivými autory neexistovaly. Odvolací soud tak ve skutkových zjištěních spatřoval rozpor. Odvolací soud také dospěl k závěru, že dílo, k němuž se autorská majetková práva žalobkyně mají vázat, dosud nebylo v řízení dostatečně specifikováno, tedy ani není přesně vymezen skutek řízení a není tak možné určit, o čí dílo se jedná. Zavázal tak soud prvního stupně, aby vyjasnil skutková tvrzení žalobkyně, aby bylo bez pochyb jasné, co je předmětem žaloby, tzn. jaké konkrétní dílo měl žalovaný bez souhlasu žalobkyni užít. Dále zavázal zdejší soud, aby vyřešil, kdo je autorem díla. Poté, co soud prvního stupně měl upřesnit základní skutečnosti nutné pro posouzení věci, měl rozhodnou o případném nároku žalobkyně a měl se zabývat otázkou obvyklosti licenčního poplatku vzhledem k tvrzenému užití a jeho rozsahu žalovaným. 5. Nejvyšší soud usnesením ze dne 6. března 2018, č. j. 30 Cdo 3491/2017-272 odmítl dovolání žalovaného, které podal proti výše uvedenému usnesení Vrchního soudu, neboť předkládal zejména vlastní skutkové závěry, na kterých budoval své vlastní právní posouzení, které bylo odlišné od závěrů odvolacího soudu. Proto uplatňoval jiný než přípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., tzn. že by rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo v nesprávném právním posouzení věci. Žalovaný v dovolání zpochybnil hodnocení důkazů odvolacím soudem, k tomu však dovolací soud podotkl, že hodnocení důkazů založené na zásadě volného hodnocení důkazů nemůže být napadeno žádným dovolacím důvodem. Dovolací soud také dospěl k závěru, že přesto, že žalobkyně dostatečně nespecifikovala dílo, k němuž se mají vztahovat m