15 CO 29/2022-189 — Městský soud v Praze

1. Shora uvedeným rozsudkem, a to ve vztahu proti žalovaným, 1. [jméno] [příjmení], narozen [datum] sídlem [adresa]. [jméno] [příjmení], rozhodl rozsudkem pro zmeškání ve vztahu k prvému žalovanému a běžným rozsudkem ve vztahu k druhému žalovanému tak, že žalovaný za 1. povinen zaplatit žalobci [částka] s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně jdoucím ode dne [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku a současně mu uložil povinnost zaplatit mu náklady řízení ve výši [částka] v téže lhůtě. Žalobu proti druhému žalovanému zamítl a žalobci uložil povinnost zaplatit tomuto žalovanému náklady řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku. 2. Takto rozhodl o žalobě ze dne [datum], jíž se žalobce domáhal vydání rozsudku, kterým by soud uložil žalovaným povinnost zaplatit mu společně a nerozdílně částku [částka] s příslušenstvím z titulu náhrady nemajetkové újmy. Žaloba byla odůvodněna tak, že žalovaní dopoledne dne [datum] a v dalších následujících cca 10 dnech zničili až do jeho úplného odstranění jeho obydlí v rodinném domě v [obec] [část obce], při ulici U Školy na pozemku p. [číslo] v KÚ [část obce], ačkoliv předem věděli, že s tím žalobce nesouhlasí. Žalovaní nerespektovali jeho právo na soukromí a rodinný život, nedotknutelnost osoby a jejího soukromí, právo na lidskou důstojnost, osobní čest, dobrou pověst a jméno. Žalovaní žalobce vystavili ponižujícímu posměchu sousedů, dalších spoluobčanů, příbuzných, známých a rovněž i náhodné veřejnosti. Druhý žalovaný vnikl se spolupracujícími osobami do jeho uzamčeného rodinného domu, který byl žalobcovým výlučným obydlím, a to tak, že se do něj vloupali skrze střechu. Na základě správního rozhodnutí ze dne [datum] měl být žalobcův dům odstraněn, nicméně lhůta pro výkon správního rozhodnutí uplynula prekluzí dne [datum], takže nucený výkon k odstranění stavby již byl nepřípustný. Právo na odstranění stavby tedy zaniklo, neboť prekludované právo neexistuje ani jako naturální obligace. Žalovaní nemohou argumentovat tím, že plnili rozhodnutí úřadu o odstranění stavby, neboť takové rozhodnutí bylo v danou chvíli prekludováno, o čem žalovaní věděli. Žalovaní úmyslně zasáhli do jeho osobnostních práv, aby tím získali zejména majetkový prospěch ve výši [částka] od [jméno] [příjmení], nyní [příjmení], tehdejší manželky žalobce, která si od něj demolici domu objednala. 3. Prvý žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil a druhý žalovaný uvedl, že nárok uplatněný žalobcem neuznává, a to ani zčásti. Žalobce se již dříve domáhal v dané věci náhrady škody, a to žalobou ze dne [datum] uplatněnou u Okresního soudu v Nymburce Okresní soud v Nymburce žalobu zamítl, kdy toto rozhodnutí bylo potvrzeno Krajským soudem v Praze, který na to v odůvodnění uvedl, že právo na náhradu škody žalobce bylo promlčeno. Žalovaní se již tehdy bránili, že uzavřeli smlouvu o dílo s manželkou žalobce, dle které měli za úplatu odstranit stavbu, a to v souladu s rozhodnutím Stavebního úřadu – Úřadu městské části [obec a číslo], č. j. OV [číslo] PL/Mü ze dne 19. 3. 2004, které nabylo právní moci dne [datum] a nebylo zrušeno žádnými dalšími orgány ani soudy v rámci přezkumných řízení. Dále poukázali na to, že odstranění stavby bylo oprávněné, a dokonce nařízené pravomocným rozhodnutím příslušného soudu. Kromě toho že druhý žalovaný nárok shledává nedůvodným, vznesl i námitku promlčení uplatněného nároku. 4. Soud prvého stupně ve vztahu k prvému žalovanému rozhodl podle § 153 b o. s. ř., tj. rozsudkem pro zmeškání. 5. Ve vztahu k druhému žalovanému pak, na podkladě provedeného dokazování, dospěl k závěru, že nárok žalobce je promlčen, a to s ohledem na to, že otázkou promlčení posuzoval podle ustanovení o promlčení práva na náhradu škody. Tvrzený zásah do osobnostních práv žalobce spočíval ve zbourání rodinného domu, ke kterému došlo ke dni [datum], k danému datu mu zároveň i vznikla nemajetková újma s tímto související. Ačkoliv žalobce později při jednání soudu naznačoval, že ke způsobení nemajetkové újmy došlo později, žádné konkrétní datum ani k opakovaným dotazům soudu nespecifikoval. Pokud jde o skutečnost, kdy se dozvěděl, že mu újma vznikla a v jakém okamžiku spatřoval její vznik, a to pouze odkazem na rozhodnutí Městského soudu v Praze, které v odůvodnění konstatovalo prekluzi správního rozhodnutí, a s poukazem na toto odvozoval, že se předmětné skutečnosti dozvěděl až v roce [rok]. Druhý žalovaný v řízení namítl promlčení a soud tuto námitku považuje za opodstatněnou. V den, když žalovaní započali se zbouráním domu, žalobce věděl, kdo jsou odpovědné osoby, které mu působí zásah do osobnostních práv, tedy žalovaný 1. jako osoba kontrahujících s jeho bývalou manželkou a žalovaný 2. jako jeho odpovědný vedoucí. Žalobce věděl, že došlo k zásahu do jeho osobnostních práv již ke dni zbourání předmětného domu ([datum]), tento den tedy rovněž došlo k zásahu do jeho soukromí, nedotknutelnosti jeho obydlí a do jeho cti a důstojnosti, když byl vystaven dle svého tvrzení, posměchu sousedů. Pakliže žalobce v řízení uvedl, že ještě tedy neznal dosah zásahů do svých osobnostních práv, tak v řízení neuvedl žádné skutečnosti stran toho, jak konkrétně ho následně jednání žalovaných na jeho osobnostních právech zasáhlo. Z žádných provedených důkazů ani žalobních tvrzení nevyplynulo, že by ke vzniku újmy došlo později, případně, že by až později o rozsahu této újmy získal povědomí. Pakliže tvrdil, že se mohl dovolávat svého práva u soudu až poté, kdy Městský soud v Praze vyslovil prekluzi práva na nucený výkon rozhodnutí, této argumentaci nelze přisvědčit. I v případě, že by posouzení otázky prekluze bylo v řízení rozhodující, na skutečnost, zda nastala, nemělo rozhodnutí Městského soudu v Praze žádný vliv (Městský soud v Praze se navíc k otázce prekluze vyjádřil pouze v odůvodnění a jakkoliv toto může působit silou přesvědčivosti, není v tomto směru jeho závěr pro jiné soudy závazný). Žalobce tedy nepochybně mohl své právo na ochranu osobnosti uplatnit již ode dne, kdy žalovaní začali s demolicí domu, subjektivní promlčecí lhůta tedy marně po dvou letech uplynula, přičemž žalobce žalobu podal až dne [datum]. Protože žalobce neuplatnil právo v promlčecí době a druhý žalovaný v řízení námitku promlčení uplatnil, soud prvého stupně žalobu zamítl a o nákladech řízení pak rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. 6. Proti tomuto rozsudku, a to pouze ve vztahu k druhému žalovanému, podal žalobce odvolání, jíž se domáhal toho, aby soud odvolací napadený rozsudek změnil tak, že žalovaní jsou povinni uhradit žalobci náhradu nemajetkové újmy podle žaloby a náklady řízení. V obsáhlém odvolání zdůraznil, že odůvodnění napadeného rozsudku k otázce lhůty k výkonu práva poprvé podané odst. 21 je ve světle ustálené soudní judikatury plytké a nedostatečné. Neobsahuje žádná skutková zjištění či aspoň teoretické právní názory, jakými existujícími a známými důkazními prostředky měl žalobce v období od [datum] do [datum] prokazovat u soudu odpovědnost žalovaných za vzniklou nemajetkovou újmu a tím splnit podmínky znalosti konkrétní odpovědné osoby, aby nedošlo k zopakování tristní situace u Okresního soudu v Nymburce. Zdůraznil, a to s odkazem na odbornou právnickou literaturu, že znalost odpovědné osoby u poškozeného nastává až okamžikem, kdy prokazatelně získal informaci o okolnostech vzniku škody, kterému pomohou udělat si dostatečně pravděpodobný úsudek o tom, která konkrétní osoba za škodu odpovídá. V této souvislost ještě poukázal i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR např. sp. zn. 25 Cdo 3734/2008 či 25 Cdo 61/2003. Soud prvého stupně si neuvědomil, že k podání žaloby nestačí vědět jméno a adresu škůdce, který byl na místě škodní události přítomen, a umět popsat škodní skutek. K podání úspěšné žaloby o náhradu majetkové i nemajetkové újmy je vedle identifikace osoby škůdce, potřebné skutkově znát i odpovědnostní titul, tedy konkrétní porušení právní povinnosti škůdcem, jak explicitně konstatuje § 420 obč. zák. do [datum], které soud přehlédl. Závěrem akcentoval, že ze strany žalovaného jde o zjevné zneužívání práva nepožívající právní ochrany. Námitku promlčení je pak třeba posuzovat i prizmatem dobrých mravů, jak zdůrazňuje nález Ústavního soudu ze dne [datum] pod sp. zn. IV ÚS 2842/10. 7. Odvolací soud k odvolání žalobce přezkoumal rozsudek soudu prvého stupně, jakož i řízení jeho vydání předcházející (§ 212, § 212 a o. s. ř.) a to ve vztahu k druhému žalovanému a poté dospěl k závěru, když nemusel nařizovat jednání (§ 214 odst. 3 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není opodstatněné. 8. Soud prvého stupně si pro své rozhodnutí ve vztahu k druhému žalovanému opatřil dostatečný skutkový podklad, provedené důkazy správně hodnotil ve smyslu ustanovení § 132 o. s. ř., a nepochybil ani v právním posouzení věci, jestliže ve vztahu k druhému žalovanému rozhodl záporně. Odvolací soud se s jeho závěry zcela ztotožňuje a pro stručnost svého odůvodnění proto odkazuje na podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně, z něhož