15 CO 426/2021-54 — Městský soud v Praze

1. Shora uvedeným rozsudkem soud prvého stupně rozhodl tak, že žaloba, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky za dobu od [datum] do zaplacení, se zamítá a žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku. 2. Takto rozhodl o žalobě založené na tvrzení, že žalobkyně měla na den [datum] potvrzenou rezervaci na let žalované č. QS [číslo] z Monastiru do [obec], který měl přiletět v čase 17:55 hodin, avšak žalobkyně byla žalovanou převedena na let č. QS [číslo], který přiletěl do [obec] ve 23:17 hodin. Celkové zpoždění tak činilo 5 hodin a 22 minut, přičemž vzdálenost mezi Monastirem a Prahou činí [číslo] km. 3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s odůvodněním, že dle § 2553 odst. 3 občanského zákoníku musí cestující uplatnit právo na náhradu škody bez zbytečného odkladu, nejpozději do šesti měsíců od provedení přepravy. Vzhledem k tomu, že žalobkyně neuplatnila svůj nárok včas, nárok dle uvedeného ustanovení zaniknul. 4. Soud prvého stupně na podkladě provedeného dokazování vzal za prokázané, že žalobkyně měla rezervovanou palubní vstupenku na let č. QS [číslo] z Monastiru do [obec] na den [datum] s časem příletu 17:55 hodin. Společnost Click 2 [právnická osoba], která zastupovala žalobkyni, požádala pracovníka žalované o vyjádření ke zpožděným a zrušeným letům. Z komunikace nevyplývá, že by žalobkyně v zastoupení žádala paušalizovanou náhradu škody. Právní zástupce žalobkyně uplatnil nárok na paušalizovanou náhradu škody vůči žalované e-mailem dne [datum] a dne [datum]. 5. Soud prvého stupně s odkazem na ustanovení § 2553 odst. 1 a 2 o. z., a na rozhodnutí Městského soudu v Praze, vydaného pod č. j. 18 C 265/2019-62 se nejprve zabýval otázkou, zda nařízení Rady (ES) č. 261/2004 (dále je„ Nařízení“) umožňuje aplikaci českého právního řádu v otázce notifikace předpokládané v § 2553 odst. 3 o. z., a to vzhledem k tomu, že Nařízení neupravuje lhůty pro uplatnění nároku, které jsou v něm zakotveny a je tak třeba aplikovat vnitrostátní právní úpravu, konkrétně pak výše uvedené ustanovení občanského zákoníku. Dále poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. IV ÚS 286/20, které ve výše uvedené věci bylo vydáno, avšak rozhodnutí nebylo zrušeno z důvodu, že v rozhodnutí vyjádřený názor Městského soudu by byl nesprávný, ale ke zrušení rozhodnutí došlo z důvodu chybného poučení o opravných prostředcích, čímž došlo dle názoru Ústavního soudu k porušení ústavního práva na soudní ochranu, pokud stěžovatelce bylo (nesprávně) v poučení o dovolání sděleno, že dovolání proti napadenému rozhodnutí není přípustné. 6. Otázka, zda nařízení umožňuje aplikaci českého právního řádu v otázce notifikace předpokládané v § 2553 odst. 3 o. z., přitom (shodně se stanoviskem vyjádřeným v rozhodnutí Městského soudu o) byla již před evropským soudním dvorem vyřešena v rozhodnutí sp. zn. C – [číslo], [jméno] [příjmení] [příjmení] proti [jméno] [příjmení] [příjmení], tak, že Nařízení musí být vykládáno v tom smyslu, že lhůta, ve které musí být podány žaloby, jejichž předmětem je získání náhrady škody podle čl. 5 a 7 tohoto Nařízení, stanoví pravidla každého členského státu, která upravují promlčecí lhůty vztahující se k podání žaloby. Shodně stanoví [ulice] komise, ve výkladových stanoviscích (sdělení komise) – pokyny pro výklad Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů, a Nařízení Rady (ES) č. 2027/97 o odpovědnosti leteckého dopravce v případě nehod ve znění Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 889/2002), kdy v bodě 8.2, konstatuje, že Nařízení nestanoví lhůtu pro podání žaloby u vnitrostátních soudů. Tuto záležitost upravují vnitrostátní právní předpisy jednotlivých členských států týkající se promlčení. [příjmení] promlčecí lhůta podle Montrealské úmluvy není pro žaloby podané podle nařízení relevantní a nedotýká se vnitrostátních právních předpisů členských států, jelikož opatření k náhradě škody stanovená v nařízení nespadají do oblasti působnosti zmíněné úmluvy, poněvadž mají odčinit nepříjemnosti způsobené cestujícím, přičemž představují dodatečná opatření k systému náhrady škody stanovenému v úmluvě. Lhůty mezi jednotlivými členskými státy se proto mohou lišit. 7. Na podkladě výše uvedeného soud prvého stupně uzavřel, že nároky cestujícího z přepravy, nikoliv včasné, se promlčují v šestiměsíční lhůtě, počítané ode dne, kdy mohl cestující právo uplatnit poprvé (§ 628 o. z.). Předmětný let se uskutečnil [datum], šestiměsíční lhůta uplynula marně dne [datum], kdy nárok na paušalizovanou náhradu škody byl uplatněn až právním zástupcem žalobkyně a nikoliv [právnická osoba] 2 [právnická osoba], která ve svém emailu pouze žádala vyjádření ze strany žalované k tam uvedeným letům. S ohledem na tyto skutečnosti dospěl soud k závěru, že nárok žalobkyně je promlčen. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. 8. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání, jímž se domáhala toho, aby rozsudek soudu prvého stupně byl zrušen s uvedením závazného právního názoru, že je poprávu vyhodnotit, zda byl cestující plně informován o svých právech, aby mohl svá práva účinně uplatnit, popřípadě aby rozsudek byl změněn tak, že se žalobě v celém rozsahu vyhoví. V odvolání zdůraznila, že vyjadřuje jisté rozpaky nad tím, že soud prvého stupně po celou dobu řízení nedoručil žalobkyni podaný odpor žalované, a to ani přes výslovnou žádost žalobkyně. Tento postup je nestandartní a nepřijatelný. Dále poukázala na to, že žalované byl ve lhůtě šesti měsíců od data letu odeslán e-mail nadepsaný jako„ přehled žádosti nároku na kompenzaci za zrušené a zpožděné lety“. Tělo e-mailu bylo tvořeno nadpisem„ Přehled žádosti nároku na kompenzaci“. Pod tímto nadpisem bylo uvedeno jméno a příjmení žalobkyně, řádně identifikován let žalobkyně, jeho číslem a datem. [příjmení], na kterou mají cestující v případě zpoždění letu paušální nárok, je stanovena v nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 (dále je„ Nařízení“). Žalovaná je s ohledem na stovky soudních sporů, které vede jen u Obvodního soudu pro Prahu 6, s tímto Nařízením obeznámena. Žalovaná je rovněž obeznámena s délkou jeho letu. Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 má sloužit„ k zajištění vysoké úrovně ochrany cestujících“. Kromě toho by měly být obecně brán zásadní zřetel na požadavky ochrany spotřebitele …„ (bod 1 preambule Nařízení). Dle názoru žalobkyně byla věc ze strany soudu prvého osobně posouzena právě naopak, když soud judikoval, že„ z komunikace nevyplývá, že by žalobkyně v zastoupení žádala paušalizovanou náhradu škody…“, žalobkyně je přesvědčena, že pokud cestující identifikuje let a požádá o kompenzaci za jeho zpoždění, je jeho postup v souladu s bodem 1 preambule Nařízení dostačující. 9. Žalovaná vyvracela vývody odvolání žalobkyně a navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako zcela věcně správného. 10. Odvolací soud k odvolání žalobkyně přezkoumal rozsudek soudu prvého stupně, jakož i řízení jeho vydání předcházející (§ 212, § 212a o. s. ř.) a poté dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné. 11. Soud prvého stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatečný skutkový podklad, provedené důkazy správně hodnotil ve smyslu ustanovení § 132 o. s. ř. a nepochybil ani v právním posouzení věci. Odvolací soud se s jeho závěry zcela ztotožňuje a pro stručnost svého odůvodnění proto odkazuje na pregnantní odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně. V posuzované věci totiž není pochyb o tom, že [právnická osoba] 2 [právnická osoba], se sídlem [adresa], která zastupovala a žalobkyni na podkladě plné moci ze dne [datum], e-mailem vyzvala žalovanou dne [datum] pouze o vyjádření ke zpožděným/zrušeným letům nejednalo se tak o řádnou výzvu k náhradě škody a za situace, kdy právní zástupce žalobkyně uplatnil nárok na paušalizovanou náhradu škody vůči žalované e-mailem dne [datum] a dne [datum], pak se jedná o nárok žalobkyně, nikoliv včasný, neboť byl promlčen v šestiměsíční lhůtě počítané ode dne, kdy mohl cestující právo uplatnit poprvé (§ 628 o. z.). 12. Z výše uvedených důvodů odvolací soud postupoval podle § 219 o. s. ř., a rozsudek soudu prvého stupně, jako zcela věcně správný podle § 219 o. s. ř., potvrdil. 13. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení vychází z § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., a úspěšné žalované byla proto přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení, a to ve výši [částka].