17 CO 316/2022-40 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně rozhodl, že žaloba, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky [částka] s 9 % úrokem z prodlení ročně z uvedené částky od [datum] do zaplacení, se zamítá (výrok I.) a že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). 2. Rozhodl tak o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala odškodnění nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním, vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. [spisová značka] (uvedený nárok žalobkyně byl vyloučen k samostatnému projednání z řízení vedeného u soudu I. stupně pod sp. zn. 12 C 171/2021). 3. Soud I. stupně vzal za prokázané, že žalobkyně předběžně uplatnila svůj nárok u žalované dne [datum]. Ohledně předmětného trestního stíhání žalobkyně bylo prokázáno, že rozsudkem ze dne [datum] byla žalobkyně zproštěna obžaloby dle § 226 písm. b) trestního řádu, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Tento rozsudek nabyl právní moci dne [datum], kdy bylo při veřejném zasedání odvolacího soudu vyhlášeno usnesení, kterým bylo zamítnuto odvolání státního zástupce proti prvostupňovému zproštění obžaloby. Mezi stranami bylo nesporné, že při vyhlašování konečného rozhodnutí dne [datum] nebyla osobně přítomna žalobkyně, ale byl přítomen její obhájce. 4. Po konstatování, že žalobkyně splnila podmínku předběžného uplatnění nároku dle § 14 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“) se soud zabýval vznesenou námitkou promlčení. S odkazem na ust. § 32 odst. 3 OdpŠk, § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk a § 35 odst. 1 OdpŠk uvedl, že nárok na poskytnutí zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání se promlčuje ve speciálně konstruované promlčecí době, jejíž počátek se odvíjí od vědomosti poškozeného (zde žalobkyně), že došlo k nemajetkové újmě. Žalobkyně byla pravomocně zproštěna obžaloby dne [datum], kdy se tak nejpozději dozvěděla o tvrzené nemajetkové újmě způsobené nezákonným vedením trestního stíhání, a kdo za ni odpovídá. Od uvedeného dne počala běžet zákonná 6 měsíční promlčecí doba, která uplynula dne [datum] (úterý). Žalobkyně uplatnila u žalované svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy až dne [datum], tedy po marném uplynutí promlčecí doby, a proto i žaloba doručená soudu dne [datum] byla podána až po marném uplynutí promlčecí doby. Na tom ničeho nemění skutečnost, že se žalobkyně osobně neúčastnila veřejného zasedání u odvolacího soudu, neboť byl přítomen její obhájce, který v zastoupení získal informaci o zamítnutí odvolání státního zástupce a o datu právní moci zmíněného rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 764/2014 ze dne 18. 2. 2015). Díky přítomnosti obhájce došlo k nabytí právní moci téhož dne. Jen stěží si lze představit, že by se obžalovaná žalobkyně, která se z veřejného zasedání soudu omluvila, obratem neinformovala u svého obhájce o výsledku řízení a vyčkala až doručení písemného vyhotovení rozhodnutí. Podle usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 606/17, již samotná vědomost obhájce o zprošťujícím rozsudku zakládá vědomost jeho klienta o vzniku nemajetkové újmy, což odpovídá smyslu právní úpravy obhajoby v trestním řízení a obsahuje v sobě i požadavek, aby se poškozený řádně staral o svá práva, přinejmenším, aby se nechal informovat svým obhájcem o výsledku svého trestního řízení. Dále se soud zabýval tím, zda je vznesení námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy. Konstatoval, že žalovaná v civilním řízení není v pozici vrchnostenské, a je jejím právem, jako jakéhokoliv jiného účastníka řízení, se vznesenému žalobnímu návrhu bránit, včetně námitky promlčení. Zákon OdpŠk je vzhledem k občanskému zákoníku ve vztahu speciality, jenž se nepromítá jen do odlišné úpravy promlčecích lhůt, ale také (v neprospěch žalované) ve stanovení přísné objektivní odpovědnosti žalované bez možnosti liberace. Právní úprava je tedy vyvážená. Námitka promlčení může být v rozporu s dobrými mravy pouze ve zcela výjimečných případech, kdy je opodstatněné prolomit právní jistotu účastníků (viz rozhodnutí Nejv. soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 27 Cdo 2826/2017, též rozhodnutí Nejv. soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 3825/2011). V daném případě takové výjimečné okolnosti nejsou dány, když z žádného tvrzení žalobkyně neplyne, že by se žalovaná dopustila jednání, které by znemožnilo žalobkyni podat žádost (resp. žalobu) včas či že by žalovaná jinak zneužila běhu promlčecí doby v neprospěch žalobkyně. Argumentace žalobkyně odkazem na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 1532/16, není přiléhavá, neboť ten se týkal jiné skutkové situace (kdy písemné vyhotovení zprošťujícího rozsudku s odůvodněním bylo doručeno až osm měsíců od jeho právní moci, tj. po uplynutí promlčecí lhůty, přičemž po vyhlášení nebyl zprošťující výrok v jednací síni ústně nijak odůvodněn). V nyní posuzovaném řízení byl obhájce žalobkyně přítomen při vyhlášení usnesení o zamítnutí odvolání státního zástupce, přičemž písemné vyhotovení usnesení bylo doručeno ještě v rámci běhu promlčecí lhůty. Soud tedy dospěl k závěru o promlčení nároku, proto žalobu zamítl. 5. Výrok o nákladech řízení byl odůvodněn § 142 odst. 1 o.s.ř. a § 151 odst. 3 o.s.ř., žalované byla přiznána náhrada dle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. za 2 úkony po [částka] (učiněné po vyloučení nároku z původního řízení). 6. Proti rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, odůvodněné tím, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení. K promlčení nároku nedošlo, a i kdyby došlo, námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy. V předmětné trestní věci bylo pravomocně rozhodnuto odvolacím soudem při veřejném zasedání dne [datum], kdy bylo odvolání státní zástupkyně podané v neprospěch obžalovaných zamítnuto, a žalobkyně tak byla zproštěna obžaloby. Žalobkyně, která dlouhodobě žije v zahraničí, se veřejného zasedání nezúčastnila, přítomen byl toliko její obhájce. Usnesení odvolacího soudu bylo žalobkyni prostřednictvím jejího obhájce doručeno dne [datum]. Soud I. stupně nesprávně počítal začátek běhu promlčecí doby, když trestní stíhání přestává v právní sféře poškozeného působit až poté, co je řízení definitivně skončeno, tedy až po marném uplynutí lhůty, ve které může protistrana uplatnit dovolání. V dané věci podal nejvyšší státní zástupce již jednou úspěšné dovolání v neprospěch žalobkyně, a že nebylo podáno dovolání v její neprospěch opakovaně, se žalobkyně dozvěděla až ze stejnopisu dovolání, jež jí bylo prostřednictvím obhájce doručeno dne [datum]. Kdyby šestiměsíční promlčecí doba počítaná (podle soudu I. stupně) od veřejného vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu, skončila dříve, než lhůta dovolací (tedy kdyby dovolání bylo stranám doručeno např. až po 5 měsících), musel by poškozený podat žádost o náhradu s předpokladem, že dovolání v jeho neprospěch nebude podáno, a pokud by se tak stalo, musel by ji vzít zpět a po skončení dovolacího řízení podat znovu, což by nebylo slučitelné s požadavkem předvídatelnosti práva. Žalobkyně poukázala na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 1191/08. Výklad zastávaný soudem I. stupně by zakládal nelogický a neodůvodněný rozdíl mezi během promlčecí doby v občanském soudním řízení a v trestním řízení, když by za stejné situace, tedy v případě veřejného vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu, jemuž byl poškozený osobně přítomen, v řízení civilním tato šestiměsíční doba započala až doručením písemného vyhotovení rozhodnutí, kdežto v řízení trestním již jeho vyhlášením. Fakt právní moci rozhodnutí není z hlediska působení trestního stíhání ve sféře poškozeného vůbec významný. V řízení nebylo postaveno najisto, ani nebylo zjišťováno, kdy se žalobkyně o úspěšném výsledku odvolacího řízení dozvěděla. Obhájce má v trestním řízení zvláštní postavení a není pouhým alter ego obviněného. Má povinnost klienta o výsledku řízení informovat, není však stanoveno, že tak musí učinit okamžitě, např. ten samý den. Žalobkyně žije trvale v zahraničí a informace jí byly obhájcem poskytovány v rámci pravidelných telefonických porad přibližně dvakrát měsíčně, nelze tak vyloučit, že se o výsledku řízení dozvěděla až se zpožděním. Soud nevysvětlil, proč by žalobkyně, žijící v zahraničí, měla sledovat a aktivně zjišťovat, jak bylo o odvolání veřejné žaloby proti zprošťujícímu rozsudku rozhodnuto. Žalobkyně nadto netvrdí, že se o výsledku veřejného zasedání dozvěděla až z písemného vyhotovení rozhodnutí, ale že se o něm dozvěděla až během telefonické konzultace se svým obhájcem. Je neakceptovatelná úvaha, že působení trestního stíhání v osobnostní sféře žalobkyně zaniká tím, že se o jeho skončení dozví obhájce, nikoli žalobkyně sama. Promlčecí doba šesti měsíců je velice krátká a její nedodržení v rozsahu několika dní, a to z omluvitelného důvodu (odvození počátku jejího běhu nikoli od ústního vyhlášení konečného rozhodnutí, ale od doručení jeho