18 CO 31/2022-131 — Městský soud v Praze

1. Shora označeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalovanému zaplatit žalobkyni v záhlaví uvedenou částku v pravidelných po sobě jdoucích měsíčních splátkách vždy po [částka], splatných vždy k 15. dni každého příslušného měsíce, a to počínaje kalendářním měsícem následujícím po měsíci, v němž nabude rozsudek právní moci, a to pod ztrátou výhody splátek (výrok I.). O nákladech řízení rozhodl tak, že žalobkyni vůči žalovanému jejich náhradu nepřiznal (výrok II.). 2. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud I. stupně podle § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) a žalobkyni jejich náhradu nepřiznal, neboť v řízení vyšlo najevo, žalobkyně podala dne [datum] proti žalovanému samostatně tři žaloby (pod sp. zn. 41 C 15/2021, sp. zn. 12 C 282/2020 a sp. zn. 25 C 216/2020) a jednu žalobu dne [datum rozhodnutí] pod sp. zn. 35 C 57/2021, které se týkají dlužných pohledávek žalobkyně za žalovaným. V tomto jednání žalobkyně soud I. stupně spatřoval umělé navyšování nákladů řízení, což shledal jako důvod hodný zvláštního zřetele ve smyslu § 150 o. s. ř. a náhradu nákladů řízení žalobkyni nepřiznal. 3. Pouze proti nákladovému výroku II. podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání, ve kterém namítala, že dispoziční zásada se v civilním sporném řízení projevuje i tím, že je na úvaze žalobce, jestli bude vést řízení pro všechny nároky, jenom jeden z nich nebo i část jednoho nároku. Pro rozhodování o náhradě nákladů řízení je základní zásada úspěchu ve věci vyjádřená v § 142 odst. 1 o. s. ř. Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 3288/07 též vyslovil, že právo na přiznání přiměřené náhrady nákladů je součástí práva na spravedlivý proces, jehož základní podmínkou je také zásada právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Žalobkyně poukazovala na skutečnost, že pohledávky v jednotlivých žalobách vznikly z odlišných titulů a že se snažila před podáním žaloby žalovaného kontaktovat, avšak ten nereagoval. Žaloby byly podány důvodně a žalobkyni by proto dle § 142 odst. 1 o. s. ř. měla být přiznána náhrada účelně vynaložených nákladů řízení, a to minimálně ve výši určené vyhláškou č. 177/1996 Sb., advokátním tarifem (dále jen AT) pro všechny uplatněné nároky dohromady. Soud I. stupně však přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení pouze v jenom řízení, v jednom řízení doposud nebylo rozhodnuto a v ostatních žádnou náhradu nákladů řízení nepřiznal. Žalobkyně tak byla bezdůvodně krácena na svých právech, když jí byla přiznána náhrada nákladů řízení pouze v částce [částka], přitom náhrada nákladů řízení za všechny uplatněné nároky dohromady (tedy z částky [částka]) činí celkem [částka] za 3 úkony právní služby dle § 11 a § 7 AT, 3 režijní paušály dle § 13 AT a 21% DPH a soudní poplatek ve výši [částka]. Na základě výše uvedeného navrhovala žalobkyně, aby odvolací soud změnil nákladový výrok II. tak, že žalobkyni přizná náhradu nákladů řízení v plné výši tak, jak byla vyčíslena v žalobě. Zároveň žalobkyně požadovala přiznat náhradu nákladů odvolacího řízení. 4. Žalovaný se k odvolání vyjádřil tak, že žaloba nebyla podána důvodně, neboť žalovaná částka [částka] s příslušenstvím byla součástí celkové pohledávky žalobkyně, kterou byl žalovaný ochoten spolu s dalšími třemi pohledávkami splácet v měsíčních splátkách, čímž svůj dluh uznal ještě před podáním žaloby, což potvrdil i souhlasem s Návrhem na schválení smíru, který zaslal prostřednictvím pošty, avšak zásilka se vrátila jako nevyzvednutá. Tvrzení žalobkyně, že se snažila žalovaného kontaktovat a žalovaný nereagoval, se tak nezakládá na pravdě. Za této situace měl žalovaný požadavek na náhradu nákladů řízení za rozporný s dobrými mravy. 5. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu rozhodnutí o nákladech řízení podle § 212 a § 212a odst. 1, 5, 6 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 214 odst. 2 písm. e/ o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. 6. V projednávané věci nabyl právní moci (ve výroku I.) rozsudek, kterým bylo zcela vyhověno žalobkyni. Sporná zůstala otázka náhrady nákladů řízení, která je předmětem projednávané věci. 7. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalovaný v průběhu řízení před soudem I. stupně nesporoval existenci žalované pohledávky. Vymezoval se toliko proti nákladům řízení, neboť vůči němu měla žalobkyně uplatňovat více pohledávek v rámci vícero řízení. Z tohoto důvodu žalovaný požadoval zaplatit dlužnou částku ve splátkách po [částka] měsíčně, když i ostatní dlužné částky mohou být stanovené formou splátkového kalendáře. Původní částka, na kterou se měl žalovaný s žalobkyní dohodnout, přitom měla činit [částka] měsíčně za celý dluh (viz podání ze dne [datum] na listu [číslo] zápis z jednání konaného dne [datum] na listu [číslo] nebo zápis z jednání konaného dne [datum] na listu [číslo] násl., podání ze dne [datum] na listu [číslo] ze dne [datum] na listu [číslo]). Zejména pak na jednání soudu I. stupně konaném dne [datum] se žalovaný vymezoval proti nákladům řízení, jejichž náhradu by měl platit, když vůči němu žalobkyně evidovala čtyři různé pohledávky, což žalovaný chápal jako jeden případ (avšak žalobkyně jako čtyři) a byl ochoten zaplatit jedny, avšak nikoli čtvery náklady řízení. Soudkyně v této souvislosti sdělila, že úvaha soudu nemůže být libovolná, ale že zohlední, v jakém časovém sledu byly nároky uplatněny a zda žalobkyni v řízeních zastupuje stejný právní zástupce a zda se nejedná o případ generování nákladů na úkor žalovaného, když bylo možné a spravedlivé po žalobkyni požadovat, aby postupovala jinak (na listu [číslo]). 8. Dle § 142 odst. 1 o. s. ř.„ účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl“. Dle § 150„ jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat“. Dle § 14b odst. 1 AT„ v občanském soudním řízení, které bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, v němž je předmětem řízení peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje [částka] a v němž byla žalobci přiznána náhrada nákladů řízení, činí pro účely stanovení náhrady nákladů řízení sazba za každý úkon právní služby do podání návrhu na zahájení řízení včetně z tarifní hodnoty do [částka] [částka], přes [částka] do [částka] [částka], přes [částka] do [částka] [částka]“. 9. Za situace, kdy soud žalobě zcela vyhoví, zpravidla přizná žalobci i náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Jak však již uvedl Ústavní soud v nálezu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 585/17, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS [číslo],„ povinností soudu vyplývající z ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. je posuzovat účelnost nákladů řízení (…). Mezi případy, kdy nelze dovodit účelnost vynaložených nákladů řízení, spadá i zneužití práva na zastupování advokátem“. K účelnosti nákladů řízení při zastoupení advokátem se též vyjádřil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 756/2014, publikovaném v Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS [číslo] kde Nejvyšší soud zaujal názor, že„ odměna za zastupování advokátem a jeho hotové výdaje jsou samy o sobě vždy náklady potřebnými k účelnému uplatňování nebo bránění práva, nejde-li o zneužití práva účastníka dát se v řízení zastupovat advokátem na úkor jiného účastníka. O takové zneužití práva by šlo tehdy, jestliže by účastník udělil advokátu plnou moc k zastupování nikoliv z toho důvodu, aby mu v řízení před soudem poskytoval právní pomoc, nýbrž proto, aby v souvislosti s tímto zastoupením vznikly náklady, které mu bude s ohledem na jím předpokládaný výsledek řízení povinen nahradit jiný účastník“. Z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu se dále podává, že„ o takové zneužití procesního práva, které občanský soudní řád zakazuje (srov. § 2 o. s. ř.), by šlo tehdy, jestliže by účastník udělil advokátu plnou moc k zastupování nikoliv z toho důvodu, aby mu v řízení před soudem poskytoval právní pomoc, nýbrž proto, aby v souvislosti s tímto zastoupením vznikly náklady, které mu bude s ohledem na jím předpokládaný výsledek řízení povinen nahradit jiný účastník. V tomto případě by sice účastník jednal v mezích svého práva nechat se v řízení zastoupit advokátem, ale prostřednictvím svého chování jinak právem dovoleného by sledoval poškození jiného účastníka; šlo by proto o výkon práva, kdy jednání a jeho výsledek se snad zcela shodují s výsledkem, který mělo právo na zřeteli, ale kdy jednání bylo učiněno nikoliv za účelem dosažení výsledků, k jejichž docílení byla jednajícímu účastníku propůjčena ochrana, nýbrž aby bylo dosaženo výsledků jiných, které jsou jinak považovány za nevítaný vedlejší následek tohoto jednání. Takový výkon práva, i když je se zákonem formálně v souladu, je ve skutečnosti výkonem práva jen zdánlivým, neboť účelem zde není vykonat p