19 CO 368/2021-130 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem, ve znění opravného usnesení ze dne [datum], soud prvního stupně jednak zastavil řízení co do úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení (výrok I.) a jednak uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku částku [částka] (výrok II.), jakož i další částku [částka] na náhradě nákladů řízení (výrok III.). 2. Rozhodl tak o žalobě podané dne [datum], jíž se žalobce vůči žalovanému domáhal zaplacení shora uvedené částky coby nevrácené zápůjčky poskytnuté žalobcem žalovanému dne [datum] podle smlouvy uzavřené mezi účastníky již dne [datum]. 3. Žalovaný se podané žalobě bránil s tím, že se žalobcem žádnou smlouvu neuzavřel a peníze od něj neobdržel, předloženou smlouvu označil za falzifikát. 4. Soud prvního stupně měl po provedeném dokazování za zjištěné jak uzavření předmětné smlouvy, tak především i samotné faktické poskytnutí dohodnuté zápůjčky, kterou žalovaný převzal v plné výši dne [datum] a zavázal se ji vrátit do [datum]. Tomuto závazku však nedostál, a to ani na základě předžalobní výzvy, jež mu byla dle zjištění soudu prvního stupně řádně odeslána dne [datum]. 5. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle ustanovení § 2390 o. z. jako smlouvu o zápůjčce, z níž žalovanému plyne povinnost zapůjčené prostředky v dohodnuté době vrátit. Nadto měl soud prvního stupně tento závazek i za uznaný ve smyslu ustanovení § 2054 odst. 2 o. z., a to s ohledem na tvrzení žalobce o tom, že žalovanému dříve poskytl na základě ústní smlouvy zápůjčku ve výši [částka], z nichž bylo [částka] již splaceno, zbývajících [částka] je pak předmětem dodatečně uzavřené písemné smlouvy, a tedy i nynějšího soudního řízení. Dále soud prvního stupně uvedl, že svou neúčastí při ústním jednání dne [datum] se žalovaný zbavil možnosti být podle ustanovení § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. vyzván, aby doplnil svá skutková tvrzení a důkazní návrhy, z nichž by bylo možno učinit závěr o tom, že smlouvu o zápůjčce neuzavřel a že se v případě podpisu na předložené smlouvě nejedná o jeho pravý podpis. 6. Na tomto základě pak soud prvního stupně podané žalobě co do jistiny žalované pohledávky vyhověl, co do úroku z prodlení pak řízení zastavil s ohledem na částečné zpětvzetí žaloby (§ 96 odst. 1, 2 o. s. ř.). 7. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že právo na náhradu přiznal žalobci, který byl v řízení úspěšný; jejich výši pak určil součtem odměny advokáta a náhrady jeho hotových výdajů podle příslušných ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ AT“) za celkem 4 úkony právní služby, 21% DPH a zaplaceného soudního poplatku [částka]. 8. Proti tomuto rozsudku (a to proti jeho vyhovujícímu meritornímu výroku II. a akcesorickému výroku III. o náhradě nákladů řízení) podal odvolání žalovaný, který zopakoval své tvrzení o tom, že se žalobcem nikdy žádnou smlouvu o zápůjčce neuzavřel a nepřevzal od něj žádnou hotovost. Tyto skutečnosti dle názoru žalovaného nebyly v řízení před soudem ze strany žalobce řádně tvrzeny a tím méně prokázány. Žalovaný připomněl, že již v řízení před soudem prvního stupně popřel pravost podpisu na žalobcem předkládané smlouvě. Soud prvního stupně za těchto okolností pochybil, pokud žalobce dále nevyzval k žádnému doplnění ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. a jím tvrzené skutečnosti vzal bez dalšího za prokázané; taková výzva naopak neměla být adresována žalovanému. Nadto žalovaný připomněl i to, že se na adrese v České republice fakticky již několik let nezdržuje. S ohledem na všechny popsané skutečnosti pak žalovaný navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci zpět soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 9. Žalobce se k podanému odvolání nijak nevyjádřil, k nařízenému jednání odvolacího soudu se – ač řádně a včas předvolán – nedostavil; odvolací soud proto za těchto podmínek věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti podle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. 10. Po zjištění, že odvolání je přípustné (§ 202 o. s. ř. a contrario), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.) a včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal odvolací soud ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je opodstatněné. 11. Žalovaný ve svém odvolání zpochybňuje především skutkové závěry soudu prvního stupně ve vztahu k uzavření smlouvy o zápůjčce, jakož i k faktickému předání peněz. Tyto skutečnosti žalobce prokazoval kopií listiny (smlouvy), o níž žalobce konzistentně tvrdí, že pokud by na ní měl být jeho podpis, jedná se o falzifikát. 12. Odvolací soud za těchto okolností zopakoval důkaz předmětnou listinou, označenou jako smlouva o zápůjčce, která měla být uzavřena dne [datum] (datum v záhlaví), podpisy jsou však datovány dne [datum] (datum pod textem). Tato smlouva měla být dle textu uzavřena mezi oběma účastníky, u jejich jmen pod textem smlouvy jsou připojeny podpisy. Žádný z těchto podpisů není úředně ověřen a samotná listina je předložena ve formě prosté (neověřené) kopie. 13. Za těchto okolností je podstatné, že jde o soukromou listinu (§ 134 o. s. ř. a contrario), jejíž pravost byla žalovaným zpochybněna. Důkazní břemeno ve vztahu k pravosti soukromé listiny tíží toho účastníka, který z ní dovozuje pro sebe příznivé následky, tj. toho, kdo má důkazní břemeno ve vztahu ke skutečnosti, jež má být v konečném důsledku předmětnou listinou prokázána. To se týká rovněž podpisu na takové listině, neboť ani jeho pravost není presumována. Je-li proto pravost listiny (podpisu) učiněna spornou, musí ji strana zatížená důkazním břemenem prokázat (srov. k tomu ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu reprezentovanou kupř. rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 23 Odo 1722/2006, nebo usnesením ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 28 Cdo 1240/2017) V daném případě je to tedy nikoli žalovaný, nýbrž žalobce, koho tíží důkazní břemeno ve vztahu k pravosti listiny, jíž on sám prokazuje tvrzenou zápůjčku. 14. Za tohoto stavu věci soud prvního stupně skutečně pochybil, pokud vycházel z nesprávného závěru o tom, že důkazní břemeno (ve vztahu ke zpochybnění neověřeného podpisu na soukromé listině) nese žalovaný, a pokud proto z takto zpochybněné listiny vycházel a na jejím základě rozhodl. Měl totiž vyzvat naopak žalobce ve smyslu ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. k tomu, aby navrhl důkazy k prokázání pravosti předkládané soukromé listiny včetně podpisu na ní. Pokud tak neučinil, zatížil řízení vadou, která však mohla být odstraněna odvolacím soudem (§ 213b o. s. ř.). 15. Obdobně to platí rovněž ve vztahu k pouhým tvrzením žalobce o tom, že zápůjčka byla žalovanému poskytnuta původně ve vyšší částce a že část této zápůjčky žalovaný již splatil (žalován je tedy fakticky jen zbývající rozdíl, ohledně kterého byla později sepsána výše zkoumaná listina). V tomto případě jde pouze o tvrzení žalobce, která nebyla učiněna ze strany žalovaného nespornými (nejde tedy o„ shodná“ tvrzení účastníků ve smyslu ustanovení § 120 odst. 3 o. s. ř.). Z takovýchto tvrzení však nelze bez dalšího vycházet, nebyla-li v řízení prokázána. Zcela nepatřičný pak je také navazující závěr soudu prvního stupně o uznání dluhu ve smyslu ustanovení § 2054 odst. 2 o. z., neboť vychází ze skutečností, které byly sice žalobcem tvrzeny, nikoli však v řízení prokázány. Také v tomto ohledu tedy bylo namístě žalobce poučit podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. o tom, že k těmto svým tvrzením doposud nenavrhl důkazy, a tedy (prozatím) neunáší břemeno důkazní. 16. K tomu je třeba dále dodat, že žalobce, který byl k jednání odvolacího soudu řádně a včas předvolán, se k němu nedostavil, čímž se on sám zbavil možnosti být ve smyslu výše uvedeném poučen, resp. vyzván. Předmětné poučení má své místo právě v průběhu jednání a zásadně není namístě nečinnost některého z účastníků (kupř. právě nedostavení se k jednání) kompenzovat aktivitou soudu (odročením jednání, zasláním výzvy v písemné podobě apod.), který musí zůstat nestranný (srov. k tomu např. Svoboda, K., [příjmení], P., Levý, J., [příjmení], J. a kol.: Občanský soudní řád, Komentář, 3. vydání, C. H. Beck, [obec], 2021, s. 587). Odvolací soud byl připraven svou poučovací povinnost vůči žalobci ve smyslu ustanovení § 118a odst. 3 ve spojení s § 213b odst. 1 o. s. ř. splnit, žalobce však toto svou neúčastí při nařízeném jednání zmařil. Nepříznivé následky této jeho procesní nečinnosti pak nelze přičítat nikomu jinému, než právě jen samotnému žalobci. 17. Je proto třeba uzavřít, že žalobce neunesl své důkazní břemeno ohledně pravosti předkládané listiny (podpisu na ní) a potažmo tedy i ohledně skutečného poskytnutí tvrzené zápůjčky, jakož i ohledně tvrzené částečné úhrady dříve zapůjčené vyšší částky. Tento závěr je namístě i v situaci, kdy žalobce fakticky nebyl poučen ve smyslu ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř., neboť odvolací soud byl připraven mu po