23 CO 405/2021-186 — Městský soud v Praze

1. Soud I. stupně zamítl rozsudkem ze dne [datum] žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky [částka] s úroky z prodlení od [datum] do zaplacení (výrok I.) a uložil žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši [částka] do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.). 2. Předmětem řízení je zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v Děčíně (dále jen„ OS [obec]“) pod sp. zn. 13 C 107/1998 (dále také jen„ průtažné řízení“), které žalobce vyčíslil částkou [částka] s příslušenstvím. Průtažné řízení bylo zahájeno dne [datum] a skončilo [datum], trvalo 20 let a 5 dnů. Žalobce byl za období od [datum] do [datum] již odškodněn částkou [částka]. Žalobce požadoval navýšení tohoto odškodnění a doplatek za období od [datum] do [datum]. Dle žalobce se jednalo o jednoduché řízení. Žalobce na celkové délce řízení neměl žádný podíl, se soudy spolupracoval. Žalobce posoudil význam, který pro něj měl předmět řízení, jako zvýšený, jednalo se o stanovení průměrného výdělku pro účely výpočtu výše podpory v nezaměstnanosti. 3. Žalovaná učinila nesporným, že žalobce svůj nárok dne [datum] předběžně uplatnil. Žalovaná uznala, že v namítaném řízení vedeném u OS [obec] pod sp. zn. 13 C 107/98 došlo k nesprávnému úřednímu postupu a zároveň konstatovala, že došlo k porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Vzhledem k již dříve vyplacenému peněžitému zadostiučinění neměla za potřebné přiznat další peněžité zadostiučinění. Odkázala na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 10 C 116/2008 – 216 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 20 Co 37/2013 – 249 (předchozí odškodňovací řízení). Zdůraznila, že význam řízení pro žalobce se v průběhu času postupně snižoval, protože předmětem posuzovaného řízení byla změna potvrzení o zaměstnání spočívající v úpravě výše průměrného výdělku, přičemž žalobce je od [datum] ve starobním důchodu. Dle žalované je pro posouzení nároku na zadostiučinění zásadní, že žalobce vedl několik soudních řízení, které spolu skutkově i právně souvisely. Jedná se o věci vedené u OS [obec] pod sp. zn. 13 C 54/1998, 13 C 71/1998, 16 C 82/2000, 13 C 251/2000 a 14 C 140/2001. Za nepřiměřenou délku jednotlivých řízení byl žalobce již odškodněn. Žalovaná dále poukázala na skutečnost, že řízení bylo pravomocně skončeno dne [datum]. Následně žalobce využil mimořádných opravných prostředků, ale podle žalované již objektivně nemohl očekávat úspěch ve věci. Žalovaná rovněž uvedla, že žalobce nadužívá prostředků zákona č. 82/1998 Sb., když v období od roku 2006 do roku 2015 evidovala 16 žádostí o mimosoudní odškodnění a dalších 19 žalob. 4. V podání ze dne [datum] žalovaná vyjádřila názor, že žalobci ve zbývající části namítaného řízení (v období od [datum] do [datum]) nevznikla nemajetková újma, neboť délka daného období řízení nebyla nepřiměřená. Odkázala na zákon o zaměstnanosti, dle něhož nárok na dodatečné poskytnutí hmotného zabezpečení zaniká uplynutím lhůty 3 let, která počíná běžet ode dne, od kterého hmotné zabezpečení náleželo. Z uvedeného dle žalované vyplývá, že pokud měl žalobce nárok na poskytování dávek hmotného zabezpečení v době podání žaloby v roce 1998, nejpozději uplynutím lhůty 3 let, počínaje rokem 2002, jeho právo na doplacení dávky hmotného zabezpečení zaniklo. Pokud žalobce přesto v posuzovaném řízení pokračoval, a to až do nabytí právní moci dne [datum] a dokonce následně podáním neúspěšného dovolání a podáním ústavní stížnosti, pak jednoznačně nesledoval žádný legitimní cíl, ale pouze prodloužení posuzovaného řízení. Navrhla zamítnutí žaloby s tím, že již poskytnuté konstatování porušení práva žalobce je v dané věci přiměřeným zadostiučiněním. 5. Soud I. stupně vyšel z provedeného dokazování, zejména ze spisu vedeného OS [obec] pod spisovou značkou 13 C 107/98. Dospěl k závěru, že průtažné řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, trvalo 20 let, přičemž dosud neodškodněná doba řízení představuje 5 let a 4 měsíce. Řízení bylo vedeno ve třech stupních soudní soustavy a u Ústavního soudu. Bylo skutkově standardně složité, z hlediska procesního však bylo komplikované. Žalobce se na délce řízení významně nepodílel. V řízení došlo k průtahu v trvání 10 měsíců v řízení před odvolacím Krajským soudem v Ústí nad Labem, a to v období od [datum] do [datum], jednalo se o ojedinělé pochybení přičitatelné státu, které lze podle soudu I. stupně ještě tolerovat. Význam řízení pro žalobce hodnotil soud I. stupně jako nepatrný, ačkoli šlo typově o pracovněprávní nárok, shodně jako Městský soud v Praze v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 20 Co 37/2012-249. 6. Po právní stránce soud I. stupně posoudil nárok podle zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen odškodňovací zákon nebo ODŠZ). Základ nároku měl za oprávněný, o druhu zadostiučinění rozhodl poté, co případ posoudil za pomoci kritérií upravených v ust. § 31a odst. 3 ODŠZ ve vztahu k vymezenému časovému úseku od [datum] do [datum] v souladu se závěrem Nejvyššího soudu ČR, formulovaným v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2328/2015. Dospěl k závěru, že přiznání peněžitého zadostiučinění není na místě a že dostačující formou zadostiučinění bylo konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které žalobci poskytla žalovaná. Proto žalobu v celém rozsahu zamítl. 7. O nákladech řízení rozhodl soud I. stupně podle úspěchu ve věci tak, že dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal žalované náhradu nákladů řízení ve výši upravené vyhl. 254/2015 Sb. 8. Žalobce v odvolání proti rozsudku vytkl soudu I. stupně, že nepřihlédl k jeho tvrzením např. z podání ze dne [datum], neprovedl navržené důkazy, např. spis OS [obec] sp. zn. 14 C 140/2001 a že dospěl k nesprávnému právnímu posouzení. Zdůraznil, že průtažné řízení je třeba posuzovat z hlediska jeho celkové extrémně nepřiměřené délky. Ačkoli soud I. stupně citoval z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2328/2015, od názoru Nejvyššího soudu se odchýlil, když hodnotil pouze posledních 5 let a 4 měsíce tohoto řízení. Odmítl, že by neměl legitimní cíl k využití mimořádných opravných prostředků. Závěr soudu I. stupně o dostatečnosti verbální satisfakce rozhodně odmítl s odkazem na ustálenou judikaturu ESLP. Ke kritériu významu řízení uvedl, že předmětem řízení nebyla peněžitá částka, ale pracovněprávní nárok, jemuž ESLP přikládá zvýšený význam. Žalobce trpěl nejistotou, neboť měl dvě pravomocná soudní rozhodnutí, v nichž soud dospěl k rozdílnému průměrnému výsledku. Namítl dále nesprávnost přiznání náhrady žalované za dvě vyjádření k žalobě. Žalobce navrhl rozsudek zrušit a vrátit soudu I. stupně k dalšímu řízení. 9. Žalovaná k odvolání žalobce uvedla, že soud I. stupně posoudil celkovou dobu řízení v odst. 21 ve spojení s odst. 29 rozsudku, a o otázce zadostiučinění uvažoval za časový úsek, který byl předmětem žaloby v souladu s judikátem Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2328/2015. Soud I. stupně rovněž správně hodnotil kritéria dle ust. § 31a odst. 3 ODŠZ. Presumovaný zvýšený význam řízení o pracovněprávním nároku pro žalobce byl vyvrácen, neboť potvrzení o zaměstnání pro žalobce již řadu let nemělo žádný praktický význam. Z hlediska obecné slušnosti se již žalobci zadostiučinění dostalo, když ve stanovisku ze dne [datum] žalovaná konstatovala, že bylo právo žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě porušeno. Navrhla rozsudek jako věcně správný potvrdit. 10. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou a že splňuje náležitosti uvedené v ust. § 205 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek a řízení, které jeho vydání předcházelo, a to způsobem vyplývajícím z § 212 o. s. ř. a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 11. Odvolací soud má za to, že soud I. stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu a zajistil si tak spolehlivý skutkový základ pro rozhodnutí. 12. Odvolací soud nesdílí odvolací námitku žalobce, že došlo k závažnému pochybení, neboť byly„ opomenuty důkazy“. Soud I. stupně registroval důkazní návrhy žalobce a s těmi, kterým nevyhověl, se vypořádal usnesením o jejich zamítnutí pro nadbytečnost při ústním jednání soudu dne [datum] (č. l. 148). [obec] hospodárnosti řízení vede soudy k provedení jen takových důkazů, které jsou pro učinění skutkového závěru nezbytné, resp. těch, které jsou pro účel rozhodnutí o nároku dostačující. Ani odvolací soud nespatřuje potřebu provedení důkazu úplným spisem Úřadu práce ve [obec], spisem ESLP [číslo] spisem OS [obec] sp. zn. 14 C 140/2001. V tomto směru soud I. stupně nezatížil řízení žádnou vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. 13. Odvolací soud proto může na skutkové závěry soudu I. stupně odkázat. Celé posuzované řízení trvalo od podání žaloby [datum] a skončilo [datum] odmítnu