28 CO 473/2021-79 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení částky [částka] s příslušenstvím (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). 2. Takto soud rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení žalované částky jako náhrady nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem - dále jen zákon, která jí byla způsobena nepřiměřenou délkou řízení, které vedl finanční arbitr pod sp. zn. FA/SR/ZP [číslo] 2018. Uvedla, že správní řízení trvalo od [datum], kdy jako spotřebitel podala návrh proti [právnická osoba] jako instituci a bylo skončeno dne [datum], kdy rozhodl finanční arbitr o námitkách proti jeho nálezu, tedy trvalo 23 měsíců a 21 dní. Předmětem posuzovaného řízení bylo určení neplatnosti pojistné smlouvy (životní pojištění) a vydání bezdůvodného obohacení ve výši [částka] s příslušenstvím. Nález finančního arbitra nebyl vydán v zákonné lhůtě, žalobkyně byla extrémně dlouhou dobu v nejistotě ohledně výsledku sporu a v nejistotě existenční a zatěžovalo ji to psychicky i časově. Za 1 rok řízení požadovala částku [částka], tu navýšila o 20 % pro nevydání nálezu a ani rozhodnutí o námitkách v zákonných lhůtách a nevydání rozhodnutí o prodloužení lhůty, tedy požadovala částku [částka]. Žalovaná na její výzvu odmítla plnit a pouze se za nesprávný úřední postup finančního arbitra omluvila, což je nedostatečné. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby, neboť konstatování porušení práva se žalobkyni již dostalo, což je dostačující. Podle žalované byla délka řízení přiměřená a takto již v jiném řízení rozhodl Městský soud v Praze, který shledal délku 24 měsíců jako přiměřenou. 3. Mezi účastníky není sporné, že řízení před finančním arbitrem bylo zahájeno dne [datum] a trvalo do [datum] a není sporný ani průběh tohoto řízení. [příjmení] zůstalo, zda jde o nepřiměřenou délku řízení a zda samotné konstatování nesprávného úředního postupu je postačující formou zadostiučinění. Dále v odůvodnění soud prvního stupně rekapituloval průběh řízení před finančním arbitrem a zjistil, že žalobkyně se na žalovanou obrátila s výzvou na náhradu přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu dne [datum] a požadovala [částka], přičemž žalovaná dopisem ze dne [datum] konstatovala porušení práva a vyslovila omluvu za nesprávný úřední postup finančního arbitra. Po právní stránce soud prvního stupně odkázal na § 13 odst. 1, 2 a § 31a odst. 1, 2 a 3 zákona, která citoval a postupoval i podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, publikované ve Sbírce zákonů pod [číslo] podle ustanovení § 1 písm. e), § 8, § 15 odst. 1, § 16 odst. 2 zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi. Soud řešil otázku, zda na projednávanou věc, tedy správní řízení před finančním arbitrem, dopadá § 13 odst. 1 věty druhé nebo § 13 odst. 1 věty třetí zákona a předběžně řešil, zda na předmětné řízení dopadá právo na projednání věci v přiměřené lhůtě podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy či nikoliv. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30Cdo 344/2014, a podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2330/2016, na řízení před finančním arbitrem dopadá čl. 6 Úmluvy a tedy i Stanovisko, neboť jde o nárok podle § 13 odst. 1 věta třetí zákona - nepřiměřenou délku řízení. 4. Poté se soud zabýval tím, zda celková délka řízení v trvání téměř 24 měsíců s ohledem na složitost případu, z hlediska shromažďování podkladů pro vydání rozhodnutí, je přiměřená, a dospěl k závěru, že tomu tak je. Ztotožnil se se závěry rozsudků odvolacích senátů Městského soudu v Praze č. j. 13Co 140/2021-85 a č. j. 62Co 213/2020-96. Uzavřel, že délka řízení před finančním arbitrem byla zásadně ovlivněna hmotněprávní složitostí daného případu, do celkové délky řízení se promítla obrana pojišťující instituce z hlediska posuzování platnosti smlouvy životního pojištění, od jejíž neplatnosti žalobkyně odvíjela nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Žalobkyně namítala neplatnost z důvodu omylu na její straně při jejím uzavírání, její neurčitost, rozpor se zákonem a dobrými mravy a nezpůsobilost instituce takovou smlouvu uzavřít. V dalším odkázal soud prvního stupně na závěry rozhodnutí Městského soudu v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 62Co 213/2020, s nimiž se ztotožnil a které se velmi podrobně zabývalo problematikou finančního arbitra a podmínkami řízení před ním. Zároveň odvolací soud uvedl, že je mu z úřední činnosti známo, že pokud je tato problematika řešena alternativní soudní cestou, pak řízení před soudem prvního stupně přesahují i přes možnost koncentrace řízení délku 24 měsíců a na ně navazují ještě řízení odvolací, rozhodnutí soudu prvního stupně čítají přes 20 stran (např. řízení vedená u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14Co 195/2020 či 30Co 242/2020). Není proto správný názor žalobkyně, že alternativa soudní cesty by byla zárukou rychlejšího dosažení cíle, neboť jde o mimořádně obtížnou problematiku. Finanční arbitr byl zahlcen stovkami obdobných návrhů a nelze připustit, aby kdokoliv těžil z této situace. Ze všech těchto důvodů soud prvního stupně žalobu zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle § 150 o. s. ř., neboť délka řízení u finančního arbitra sice byla přiměřená, ale šlo o hraniční případ.