29 CO 196/2022-93 — Městský soud v Praze

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky [částka] s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené jí odtahem vozidla [registrační značka] ve vlastnictví žalované, který byl proveden dne [datum], a následným umístěním tohoto vozidla na střeženém parkovišti žalobkyně, s tím, že částka [částka] představuje náklady na odtah vozu a částka [částka] je požadována za 1 den střežení vozidla (parkovné). 2. Žalovaná navrhl zamítnutí žaloby s tím, že žalobkyně vydala vozidlo osobě, která je nebyla oprávněna převzít, čímž žalované vznikla škoda ve výši [částka] (tvrzená hodnota vozidla). Žalovaná podala zároveň vzájemný návrh, jímž se na žalobkyni domáhala nahrazení této škody, přičemž po započtení žalobkyní požadované částky [částka] žádala zaplacení [částka]. 3. Soud I. stupně napadeným rozsudkem, jejž označil jako rozsudek mezitímní, žalobu žalobkyně zamítl, žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku [částka] k rukám jejího advokáta (výroky I. a II.) a výrokem III. vyslovil, že vzájemný návrh žalované je po právu a že o výši takto uplatněného nároku a o náhradě nákladů řízení o tomto vzájemném návrhu bude rozhodnuto následně samostatným rozsudkem. Takto soud I. stupně rozhodl na základě skutkových zjištění a právní argumentace, které jsou uvedeny v odůvodnění napadeného rozsudku a které není třeba v zájmu stručnosti opakovat. 4. Rozsudek, a to jeho výrok III., napadla žalobkyně včasným a přípustným odvoláním. Namítala, že soud I. stupně ve svém rozhodnutí prakticky převzal tvrzení žalované, aniž by se zabýval tím, zda jsou tato tvrzení prokázána, a právě tak převzal její právní posouzení případu. Vůbec přitom neřešil jednání samotné žalované ohledně její odpovědnosti za provoz předmětného vozidla. Soud I. stupně dovodil, že žalobkyně sice oprávněně provedla odtah předmětného vozidla, a má proto nárok na zaplacení částky za odtah a parkovné, avšak při vydání vozu měla požadovat písemnou plnou moc osoby, která si vozidlo přišla vyzvednout, a pokud by ji nepředložila, pak měla vozidlo zadržovat. Obvodní soud tak posuzuje postavení žalobkyně a žalované z hlediska jejich odpovědnosti za škodu za provoz předmětného vozidla zásadně nerovným způsobem, a to v neprospěch žalobkyně, aniž by k tomu měl jakýkoli zákonný podklad. 5. Z provedeného dokazování přitom jednoznačně vyplynulo, že žalovaná svěřila předmětné vozidlo bez jakéhokoli písemného dokladu [právnická osoba] WORKS s. r. o., jejíž byl pan [příjmení], který si odtažené vozidlo u žalobkyně s malým technickým průkazem a klíči od vozidla převzal, společníkem zapsaným v obchodním rejstříku. Nejednalo se tedy o osobu, která by vozidlo odcizila, ale o osobu, která měla právní vztah ke společnosti, které žalovaná vozidlo svěřila. Žalovaná tak výše uvedené obchodní společnosti předala klíče a malý technický průkaz od tohoto vozidla a umožnila jí s vozidlem právně a fakticky nakládat. Žalovaná v řízení netvrdila ani neprokázala, že by odstoupila od smlouvy, kterou ústně uzavřela s touto společností, ani že by tuto společnost vyzvala k vrácení předmětného vozidla. O vozidlo se žalovaný začala zajímat s odstupem jednoho roku, pravděpodobně na podkladě žalobkyní doručené výzvy k převzetí vozidla. Toto jednání žalované soud I. stupně zcela přešel. 6. Soud I. stupně nevzal v úvahu ani žádné z žalobcem předložených a soudem provedených důkazů kromě metodického pokynu provozního náměstka ředitele Správy služeb hlavního města Prahy [číslo] ze dne [datum], z něhož jazykovým výkladem dovodil, že pokud o vydání vozidla žádá osoba, která není jeho vlastníkem ani provozovatelem dle výpisu z obchodního rejstříku, je povinna předložit všechny doklady od vozidla, jejichž výčet považuje soud za taxativní (osvědčení o registraci vozidla, osvědčení o technickém průkazu, velký technický průkaz). Soud I. stupně tvrdí, že všechny tyto doklady musí být předloženy zároveň, přičemž pokud jeden z nich chybí (jak tomu bylo v posuzovaném případě), bylo vozidlo vydáno žadateli neoprávněně. Tento závěr soudu prvního stupně však není v souladu s jazykovým výkladem předmětného ustanovení metodického pokynu. Doklady od vozidla jsou uvedeny v závorce a odděleny čárkou, není zde uvedeno žádné slovo, které by znamenalo, že musí být všechny tři doklady předloženy zároveň. Ani Policie ČR přitom nepožaduje velký technický průkaz nebo plnou moc v případě, že je vozidlo registrováno na právnickou osobu, protože skutečnost, že řidič vozidla vozidlo řídí, tedy má od něho klíče a má malý technický průkaz, dokládá vůli jeho vlastníka či provozovatele, aby třetí osoba vozidlo užívala. Soud I. stupně zcela pominul skutečnost, že se žalovaná o svůj automobil nestarala, bez jakéhokoli písemného dokladu a bez jakékoli kontroly je nechala dlouhodobě užívat jinému subjektu, a když zjistila, že vozidlo bylo odtaženo a jsou požadovány náklady na jeho odtah, chce důsledky svého nekonání přenést na žalobkyni, aby jí uhradila cenu vozidla, které ponechala jinému subjektu a ani je už nehledá. Předmětné vozidlo se přitom pravděpodobně někde nachází a někdo je užívá, avšak žalovaná neučinila žádné úkony, aby se vozidlo našlo. Nyní požaduje uhradit údajnou hodnotu tohoto vozidla po žalobkyni, jež je přesvědčena, že za škodu neodpovídá. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. 7. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Popírala domněnky žalobkyně, že se po automobilu začala shánět až v létě 2018 v souvislosti s výzvou žalobkyně k zaplacení ceny za odtah a parkovné. Uvedla, že se na orgány Policie obrátila již počátkem roku [rok] poté, co společnost [právnická osoba] nebyla dohledatelná na původní adrese a stala se nekontaktní. Žalobkyně podle jejího názoru vydala vozidlo někomu, kdo k němu neměl žádný vztah, a je proto povinna nést následky svého jednání. 8. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a § 212a o. s. ř. rozsudek soudu I. stupně v rozsahu, v němž byl odvoláním napaden, a došel k závěru, že odvolání je zcela důvodné. 9. Žalovaná uplatnila svůj vzájemný návrh z titulu náhrady škody za (údajně) ztracený automobil (jeho neexistence nebyla v řízení předmětem dokazování a žalobkyní byla zpochybňována) s tím, že za tuto škodu odpovídá žalobkyně, neboť po odtahu vydala vozidlo neoprávněné osobě. Tuto konstrukci převzal i soud I. stupně, když mezitímně rozhodl tak, že návrh žalované je co do základu po právu, přičemž porušení právní povinnosti žalobkyně dovodil v nedodržení pravidla stanoveného v metodickém pokynu náměstka ředitele Správy služeb hl. m. [obec] [číslo] v tom směru, že po osobě, jíž byl automobil dne [datum] vydán (p. [příjmení]) a která se prokázala klíčky od vozu a tzv. malým technickým průkazem, nebylo požadováno ještě předložení tzv. velkého technického průkazu, a že od žadatele, jenž byl odlišný od osoby vlastníka/provozovatele, žalobkyně nežádala plnou moc zmocňující ho k nakládání s vozidlem. Podle soudu I. stupně tak žalovaný porušil prevenční povinnost stanovenou v ust. § 2900 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (o. z.), ukládající každému povinnost počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo vlastnictví jiného. 10. Právní závěr soudu I. stupně pokládá odvolací soud za neudržitelný. 11. Zákonnými podmínkami vzniku odpovědnosti za škodu jsou a) protiprávní jednání nebo určitá škodní událost, b) vznik újmy (resp. škody), a c) příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce nebo škodní událostí a vzniklou újmou. 12. Odvolací soud pomíjí skutečnost, že ze strany žalované nebyl v řízení před soudem I. stupně nijak prokázán samotný vznik škody, když žalobkyně tvrdila a nabízela i důkazy k prokázání existence žalovanou pohřešovaného vozu. Podle názoru odvolacího soudu však především skutková zjištění v řízení učiněná musí nutně vést k závěru, že ze strany žalobkyně nedošlo k žádnému protiprávnímu jednání, v jehož důsledku by měla nést odpovědnost za případnou škodu vzniklou na vozidle žalované. Žalobkyni nelze přisuzovat ani porušení obecné prevenční povinnosti stanovené v § 2900 o. z., jak to činí prvoinstanční soud. 13. Žalovaná již ve svém vyjádření k žalobě a v odůvodnění svého vzájemného žalobního návrhu uvedla, že předmětné vozidlo předala na jaře [rok] autobazaru provozovanému společností [právnická osoba], a to z části za účelem opravy vozidla, z části za účelem jeho pronájmu s následným odkupem vozidla. Podle žalované na podzim r. [rok] autobazar z dosavadní adresy zmizel a s ním i inkriminovaný automobil, žalovaná se snažila kontaktovat jednatele společnosti, ten po nějakou dobu sliboval nápravu, ale k vrácení vozu již nedošlo. Žalovaná se proto nakonec obrátila na Policii ČR s podezřením na trestný čin zpronevěry. 14. Konstruuje-li tedy soud I. stupně závěry o porušení právní povinnosti žalobkyně v tom, že postupovala v rozporu se svým vlastním interním pokynem, když vůz po odtažení vydala žadateli odlišnému od vla