30 CO 123/2022-669 — Městský soud v Praze

1. Napadeným usnesením soud prvního stupně s odkazem na § 107 odst. 2 a 5 o. s. ř. zastavil řízení mezi žalobkyní a 1. žalovanou a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Výrok o nákladech řízení odůvodnil ustanovením § 146 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. 2. Proti tomuto usnesení podala 1. žalovaná (dále také jen„ žalovaná“) odvolání, jímž napadla výrok o nákladech řízení. Namítla, že mělo být postupováno podle § 146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. podle toho, zda některý z účastníků zastavení řízení zavinil. V této věci vyvolala žalobkyně řízení o zaplacení mimořádně vysoké částky jako odměny advokáta. Původní žalovaná [jméno] [příjmení] nárok jako nedůvodný zpochybnila, po smrti původní žalované byla uplatněna další námitka spočívající v odpovědnosti za dluhy zůstavitelky. Přesto žalobkyně na žalobě trvala a řízení se celkem táhlo 9 let. Za tuto dobu narostla na straně žalované zbytečně celá řada úkonů. Zavinění žalobkyně spatřuje žalovaná v tom, že žalobkyně setrvávala v zahájeném řízení po dobu 8 let i přes výsledky dědického řízení, tj. po pravomocném usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne [datum]. Navrhla proto, aby změnou napadeného výroku byla žalované přiznána náhrada nákladů řízení. 3. Žalobkyně se k odvolání žalované nevyjádřila. 4. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení v mezích vytknutých odvoláním, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. e/ o. s. ř.). Poté dospěl k závěru, že odvolání žalované je důvodné. 5. Podle ustanovení § 146 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení bylo zastaveno. 6. Podle ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení). 7. Zastavuje-li soud řízení, zabývá se při rozhodování o nákladech řízení nejdříve tím, zda některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno (§ 146 odst. 2 věta prvá o. s. ř.). V případě zpětvzetí žaloby posuzuje ještě, zda nebyl vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, pro chování žalovaného (§ 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Teprve není-li dán důvod postupovat podle ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř., rozhoduje se podle ustanovení § 146 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. 8. Zavinění zastavení řízení, stejně jako důvodnost podané žaloby ve shora uvedeném smyslu se zkoumá ryze z procesního hlediska. 9. V této věci bylo řízení zahájeno žalobou ze dne [datum], kterou žalobkyně žalovala [jméno] [příjmení] (dále také„ původní žalovaná“) o zaplacení částky [částka] jako odměny za zastupování advokátem. Dne [datum] původní žalovaná zemřela. V dědickém řízení bylo dne [datum rozhodnutí] rozhodnuto usnesením č. j. [číslo jednací] tak, že čistá hodnota dědictví činí [částka] a že za pasiva dědictví odpovídají dcery tedy 1. a 2. žalovaná podle svých nabytých dědických podílů, tedy 1. žalovaná 63,37 % a 2. žalovaná 36,63 %. Usnesením ze dne [datum] bylo rozhodnuto, že se v řízení na místo původní žalované pokračuje s 1. a 2. žalovanými, které jsou dědičkami původní žalované. Žalobkyně poté podáním ze dne [datum] požadovala, aby žalovanou částku zaplatila 1. žalovaná v rozsahu [částka] a 2. žalovaná v rozsahu [částka]. V dalším řízení 1. žalovaná namítala (kromě nedůvodnosti pohledávky), také skutečnost, že dědičky odpovídají za dluhy zůstavitelky co do [částka], přičemž již tuto částku vyčerpaly, když uhradily jiný dluh zůstavitelky [částka] (viz podání žalované ze dne [datum]). Byť žalobkyni bylo známo usnesení v dědickém řízení po původní žalované, žalobkyně setrvale tvrdila a nadále v celém dalším řízení uplatňovala zaplacení původně uplatněných částek proti oběma žalovaným na základě různě vystavěného tvrzení o tom, že žalované„ zatajily“ v dědickém řízení po původní žalované další majetek v řádu mnoha milionů korun spočívající v pohledávkách a nemovitostech. Dne [datum] zemřela 2. žalovaná. Usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], ve spojení s usnesením odvolacího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], bylo rozhodnuto o zastavení řízení vůči 2. žalované postupem podle § 107 odst. 2 a 5 o. s. ř. se závěrem o tom, že 2. žalovaná zemřela bez právního nástupce. Odvolací soud vysvětlil, že dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je rozsah odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s pohřbem dán stavem majetku zanechaného zůstavitelem jeho dědici a cenou tohoto majetku v době zůstavitelovy smrti, k níž se dědictví nabývá, na jedné straně a výší zůstavitelových dluhů a přiměřených nákladů jeho pohřbu na straně druhé. Je-li rozsah této odpovědnosti zjišťován v řízení, v němž se věřitel domáhá zaplacení své pohledávky za zůstavitelem proti dědici, žalující věřitel má povinnost tvrzení a důkazní o stavu majetku zanechaného zůstavitelem jeho dědici a o ceně tohoto majetku a žalovaný dědic tvrdí a prokazuje okolnosti o stavu zůstavitelových dluhů a o přiměřených nákladech spojených s pohřbem, přičemž z výsledků dědického řízení zpravidla lze v tomto směru vycházet, jen jestliže nebylo žalujícím věřitelem nebo žalovaným dědicem tvrzeno a prokázáno něco jiného (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], či rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). V daném případě existoval již v průběhu předchozího řízení spor mezi žalobkyní coby věřitelkou a žalovanými v postavení dědiček ohledně rozsahu majetku spadajícího do dědictví po zemřelé [jméno] [příjmení], neboť žalované jednoznačně popíraly, že žalobkyní tvrzená aktiva spadala do dědictví. Po smrti 2. žalované je pak v návaznosti na to sporné i to, jaký majetek spadal do pozůstalosti po 2. žalované. Podmínky pro to, aby bylo v tomto řízení vycházeno z výsledků řízení o pozůstalosti po 2. žalované, nebyly bez dalšího splněny a bylo třeba se zabývat tvrzeními žalobkyně o dalším majetku zemřelé 2. žalované. Uvedený spor o rozsah pozůstalosti po 2. žalované je přitom třeba řešit právě již v souvislosti s rozhodováním o tom, zda a s kým bude v řízení pokračováno (podle ustanovení § 107 o. s. ř.), a nikoliv až při rozhodování o věci samé. Jestliže totiž rozsah odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s pohřbem odůvodňuje závěr, že má být splněna jen část pohledávky zůstavitelova věřitele, má zůstavitel procesního (a právního) nástupce jen v takovém rozsahu, v jakém dědic odpovídá za zůstavitelův dluh. V rozsahu neuspokojované části pohledávky nemá zůstavitel procesního nástupce, povaha věci neumožňuje pokračovat v řízení o celé pohledávce, a soud proto podle ustanovení § 107 odst. 5 věty první o. s. ř. zastaví řízení v takovém rozsahu, v jakém dědic za dluh neodpovídá (viz k tomu rozsudek Nejvyššího soudu z [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], rozsudek z [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], či usnesení ze [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Lze tedy shrnout, že je na žalobkyni, aby tvrdila a prokazovala, že existuje dosud neobjevený majetek náležící do pozůstalosti po 2. žalované. V případě, že by taková tvrzení žalobkyně neuvedla či neprokázala, bylo by na místě zastavení řízení ve vztahu mezi žalobkyní a 2. žalovanou podle § 107 odst. 5 o. s. ř. V uvedeném rozhodnutí pak na základě provedených důkazů byl vysloven závěr, že žalobkyně neprokázala existenci dalšího tvrzeného majetku po zůstavitelce [jméno] [příjmení] a tedy ani případně zděděného majetku 2. žalované. Dovolání podané žalobkyní proti shora uvedenému usnesení odvolacího soudu ze dne [datum] bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], jako nedůvodné odmítnuto. Následně bylo vydáno napadené usnesení o zastavení řízení vůči 1. žalované. Soud prvního stupně s poukazem na shora vyslovené závěry uzavřel, že žalobkyně neprokázala své tvrzení o dalším majetku původní žalované, který nebyl zahrnut do dědického řízení. Bylo proto vycházeno z nabytí majetku čistého dědictví v rozsahu [částka], z něhož však byl žalovanými uhrazen jiný dluh původní žalované [částka], čímž byla čistá hodnota dědictví zcela vyčerpána. Soud prvního stupně proto uzavřel, že 1. žalovaná za dluh původní žalované neodpovídá a podle § 107 odst. 5 o. s. ř. řízení zastavil. 10. Vycházeje ze shora uvedeného průběhu řízení je třeba jednoznačně dovodit, že to byla žalobkyně, která zavinila zastavení řízení vedeného dále i po smrti původní žalované, tedy od [datum], resp. [datum], kdy bylo rozhodnuto o vstupu obou žalovaných do řízení na místo původní žalované [jméno] [příjmení]. Celé další řízení totiž bylo vedeno o tvrzeném nároku žalobkyně spočívajícím v tom, že obě žalované zdědily po původní žalované rozsáhlý v dědickém řízení neprojednaný majetek, jímž