35 CO 88/2022-147 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I. určil, že žalovaný je povinen s účinností od [datum] platit žalobkyni měsíční nájemné za užívání tam specifikovaného bytu číslo ve výši [částka], výrokem II. co do části nájemného ve výši [částka] měsíčně žalobu jako nedůvodnou zamítl a výrokem III. žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši [částka], a to do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího advokáta. 2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala určení nájemného za shora uvedený byt a období ve výši [částka] měsíčně. Soud Provedl dokazování v rozsahu uvedeném v písemném vyhotovení rozsudku a z důvodů tam uvedených žalobě převážně vyhověl. Věc posoudil podle § 2249 odst. 3 o. z. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobkyně byla v řízení úspěšná a má tak nárok na náhradu nákladů řízení za soudní poplatek [částka] a za zastoupení advokátem, a to za 5 úkonů právní služby. Při stanovení výše odměny vycházel z tarifní hodnoty [částka], čemuž odpovídá 5 x odměna [částka], 5 x paušál [částka], vše s 21% DPH (viz §§ 9 odst. 1, 6 odst. 1, 7, 11 a 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. (dále jen AT). S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1486/2016 akcentoval, že předmětem řízení je určovací žaloba, jejíž hodnotu nelze vyjádřit v penězích, když jde o určení nájemného na dobu neurčitou. 3. Proti výroku III. napadeného rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání. V něm a jeho doplňku nesouhlasila s tarifní hodnotou [částka]. Podle odvolatelky bylo třeba rozhodovat podle § 9 odst. 3 o. s. ř., čemuž koresponduje tarifní hodnota [částka] a odměna za jeden úkon právní služby ve výši [částka]. Domáhala se proto náhrady ve výši [částka] celkem. Uvedla, že má za účelné zastoupení advokátem, neboť předmětem řízení není běžná agenda žalobkyně, nejedná se o běžné záležitosti péče o majetek ve vlastnictví obce. Dodala, že k určení nájemného dochází po cca 8 letech a jde o nepravidelnou agendu, proto by bylo nespravedlivé po žalobkyni požadovat, aby zvyšovala počty zaměstnaných právníků pouze za účelem vyřízení této agendy, a to pouze po dobu trvání sporů s nájemci, kteří nepřistoupili na návrh na zvýšení nájemného. Poukazovala také na to, že 6 pozic právníků z celkového počtu 10 pracovních míst právníků Městské části [obec a číslo] je trvale neobsazených, což podpořila prohlášením kanceláře tajemníka MČ [obec a číslo] z [datum]. 4. Žalovaný se k podanému odvolání nevyjádřil. 5. Z podnětu a v mezích podaného odvolání odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně jemu předccházejícího řízení, aniž za tím účelem nařizoval jednání (§ 212, § 212a a 214 odst. 2 písm. e/ o. s. ř.), a dospěl k závěru o důvodnosti odvolání, byť z jiných než namítaných důvodů. 6. Soud prvního stupně správně o nákladech řízení rozhodoval podle § 142 odst. 3 o. s. ř., když výše nájemného závisela na znaleckém zkoumání i úvaze soudu. Žalobkyni proto náleží plná náhrada nákladů řízení, které jí vznikly. Soud prvního stupně však pochybil, pokud měl náklady spojené s právním zastoupením žalobkyně za účelně vynaložené. 7. Podle ustálené judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu lze u statutárních měst presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. Je tomu tak proto, že statutární města mají k plnění svých pravomocí k výkonu svých práv k dispozici specializované orgány i odborný aparát. Soudy proto vycházejí z toho, že není-li statutárním městem v příslušném řízení prokázán opak, nejsou náklady na zastoupení advokátem náklady účelně vynaloženými, a nelze tedy ve smyslu § 142 a § 151 odst. 2 o. s. ř. přiznat jejich náhradu. Tyto závěry přitom judikatura zpravidla aplikuje v případech, kdy současně konstatuje, že předmět sporu tvoří relativně běžnou agendu statutárního města, které je účastníkem řízení (srov. např. nálezy Ústavního soudu z [datum], sp. zn. III. ÚS 2984/09, a z [datum], sp. zn. II. ÚS 2396/09, či usnesení Nejvyššího soudu z [datum rozhodnutí], sp. zn. 28 Cdo 4746/2014, z [datum rozhodnutí], sp. z. 28 Cdo 4774/2015, a ze [datum rozhodnutí], sp. zn. 26 Cdo 4637/2016). 8. Současně Nejvyšší i Ústavní soud v návaznosti na citovanou judikaturu opakovaně konstatují, že při aplikaci uvedeného právního názoru je vždy třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem případu. Mohou tedy nastat i případy, v nichž naopak zastoupení statutárního města (popř. obdobně městských částí či státu) je zastoupením účelným, a lze tak přiznat náhradu nákladů vynaložených na toto zastoupení. O takové případy se jedná například tehdy, pokud je předmětem řízení právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí působnosti statutárního města/daného státního orgánu, případně se jedná o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, event. jazykové znalosti apod. (viz nálezy Ústavního soudu z [datum], sp. zn. IV. ÚS 2402/10, z [datum], sp. zn. I. ÚS 4229/12). Jinak řečeno, zastoupení statutárního města advokátem lze považovat za účelné typicky tehdy, jde-li o spor specifický, v němž k efektivní obraně a k úspěšnému výsledku sporu je třeba, aby byla zastupována advokátem (srov. usnesení Nejvyššího soudu z [datum rozhodnutí], sp. zn. 26 Cdo 5492/2016). V minulosti z těchto důvodů vyšší soudy aprobovaly přiznání náhrady nákladů na zastoupení statutárního města advokátem například ve sporech o odstranění velkoplošných reklamních zařízení (usnesení Ústavního soudu z [datum], sp. zn. IV. ÚS 2237/13), o vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemků bez právního titulu (usnesení Ústavního soudu ze [datum], sp. zn. II. ÚS 906/18, či usnesení Nejvyššího soudu z [datum rozhodnutí], sp. zn. 28 Cdo 399/2016), o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého investicemi do nemovitosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze [datum rozhodnutí], sp. zn. 28 Cdo 1291/2016), či o vlastnictví nemovitostí (usnesení Ústavního soudu z [datum], sp. zn. III. ÚS 2140/16). 9. Lze tak shrnout, že v řízení úspěšnému statutárnímu městu lze přiznat náhradu za zastoupení advokátem pouze ve výjimečných případech, kdy je toto zastoupení s ohledem na konkrétní okolnosti případu účelné. O takový případ se však v nyní projednávané věci nejedná. Řízení o určení výše nájemného není svým předmětem nijak specifické ani právně komplikované. Skutečnost, že takové žaloby nejsou podávány tak často a pravidelně jako jiné, jimiž žalobkyně např. vymáhá dlužné nájemné, nebo řeší výpovědi nájmů, či vyklizení bytů, sama o sobě nesvědčí o tom, že nejde o běžnou agendu. Rovněž není žádného důvodu, aby situace, kdy žalobkyně dlouhodobě a dle jejího tvrzení trvale nemá obsazených 6 míst právníky z možných 10 pozic, dopadala na žalovaného v podobě navýšení nákladů řízení, jež musí uhradit, tím spíše, že šlo o předmět řízení svojí povahou jednoduchý. 10. Pokud zastoupení žalobkyně advokátem nebylo účelné, respektive náklady na právní zastoupení advokátem nelze mít za účelně vynaložené, pak je třeba na žalobkyni pohlížet jako na účastníka nezastoupeného a přiznat jí náhradu veškerých účelně vynaložených nákladů. Těmi jsou náklady na zaplacení soudního poplatku [částka] a paušální náhrady 6 x [částka] za 6 úkonů (předžalobní výzva, návrh ve věci samé, účast na jednáních soudu ve dnech [datum] a [datum] a přípravy na tato jednání). Celkem žalobkyni náleží náhrada ve výši [částka] (§ 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhl. č. 254/2015 Sb.). 11. Odvolací soud proto výši náhrady nákladů žalobkyně ve výroku III. napadeného rozsudku změnil postupem podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. tak, jak uvedeno shora, jinak tento výrok, pokud jde o platební místo a lhůtu k plnění, postupem podle § 219 o. s. ř. potvrdil jako věcně správný. Odvolací soud dodává, že pokud jde o náklady řízení, o nichž se rozhoduje z úřední povinnosti, může být odvoláním napadené rozhodnutí změněno v neprospěch odvolatele i na základě jeho odvolání, neboť v civilním řízení se zásada zákazu reformatio in peius neuplatní (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2644/09 nebo III. ÚS 230/04). 12. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle §§ 224 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšnému žalovanému v tomto stadiu řízení náklady nevznikly.